Článek
Co se týče péče o svůj zevnějšek, nejsem žádný fanatik, spíš bych sama sebe zařadila do šedivého průměru. Ke kadeřníkovi si zajdu jednou za pár měsíců, když mám pocit, že už je vážně třeba se sebou něco udělat, ale nehty, to je něco jiného.
Nevím, odkud se moje potřeba pečovat hlavně o nehty vzala, ale některá z mých kamarádek ji kdysi nazvala obsesí.
Snad se mi do nich transformovala úzkostlivost mojí maminky, se kterou jinak nemám moc společného. Kam až mé vzpomínky na ni sahají, bez rtěnky by nevyšla před dům ani s odpadky a na kosmetiku jezdívala z malého městečka do krajského města v pravidelných intervalech. Mluvím prosím pěkně o době socialistické.
Nesnášela jsem, když mě už od puberty brávala s sebou. Ne že by se mi samotná procedura nějak příčila, ale neměla jsem ráda ty ženské, které se nade mnou skláněly, funěly na mě a rýpaly se mi v obličeji.
Všechny do jedné vypadaly povýšeně a z nějakého důvodu měly potřebu mě vyslýchat jako nějaké paní učitelky. Mamince to asi nevadilo, protože ta si povídala s kdekým a já se za ni občas trochu styděla. Ale já tu potřebu neměla a obtěžovalo mě kecat o blbostech s nějakou cizí ženskou, jejíž názory mě jednak vůbec nezajímaly, a navíc se většinou diametrálně lišily od těch mých. Hádejte se ale s někým, kdo vás má doslova a do písmene v rukou.
Představovala jsem si, jak odejdeme a ty ženské nás pak budou u kafíčka pomlouvat a třeba se i zasmějí beďarům, které se mi rojily na čele. Dost možná, že tyto dávné zážitky ve mně probudily jistou nesnášenlivost.
Líčit jsem se nikdy neuměla a stejnou velmi amatérskou a nikterak důmyslnou techniku používám od nepaměti. Pubertální dcery mých kamarádek občas moji ignoraci v tomto směru komentují a někdy si mě vezmou do parády, aby mi dokázaly, jak jsem „out.“ Ale s tím já můžu úplně v klidu žít.
Na vlasy jsem o něco větší pes, ale ani v kadeřnictví moc času netrávím. Protože jsem poměrně konzervativní, držím se svého kadeřníka celé roky. Ano, nějak to tak vychází, že mi už několik desetiletí o vlasový porost pečují muži. Možná je to i tím, že mi nevadí si s nimi občas pokecat. Když už tedy na nějakou řeč vůbec dojde, chlapi totiž nebývají takoví mluvkové jen tak zbůhdarma.
Když jsem ještě žila v Čechách, měla jsem svého dvorního Angličana, v Anglii Libanonce a v Barceloně Čecha Michala. Moje důvěra k nim se vždycky rovnala slastnému a bezmeznému odevzdání se.
Pokud jde o nehty, to je otázka úplně jiná a neumím ji vysvětlit. Již dávno, když se ještě návštěvy salónů daly považovat trochu za luxus, jsem byla pravidelnou a častou návštěvnicí nehtových studií. To, co pro moji maminku znamenala rtěnka, jsou pro mě zkrátka nehty. Tenkrát ale ještě byly převážně v rukou českých a lak na nehtech se brzy začal odloupávat, protože neexistovaly semi-permanentní varianty. Opouštět salón s kabelkou přes loket a prsty zdvihnutými do výšky, dokud nehty pořádně neuschly a zapadnout do první kavárny, patřilo k mým milovaným rituálům.
Oblíbila jsem si Petru a vídala ji častěji než kteroukoli z kamarádek. O svých životech jsme za ta léta věděly mnohé a mně se po ní později v zahraničí stýskalo. Nejenom protože úroveň zkrášlovacích služeb je oproti těm našim na anglických ostrovech nevalná, ale protože jsem přišla o důvěrné chvilky s Petrou.
Když říkám nevalná úroveň, můžete to považovat za eufemismus. Byla jsem v Anglii zoufalá a dál při svých návštěvách Prahy navštěvovala anglického kadeřníka Garyho a Petru. O mém příjezdu věděli dřív než ostatní.
Jenomže mé občasné chvíle s nimi se daly považovat spíš za slastné potěšení než řešení pravidelných potřeb. Zejména manikúra je na rozdíl od všech ostatních zkrášlujících procedur něco jako rychloobrátková služba. Alespoň pro mě.
Cizí salóny mi vadí, i kdyby poskytovaly bůhvíjaké služby a já si je mohla dovolit. V Čechách, v Anglii nebo ve Španělsku, to je jedno. Nevím, jestli mají povinnou konverzaci napsanou v nějakých manuálech, ale mně se z duše protiví.
Možná to celé přirozeně vyplývá ze situace. Trávíte hodinu s někým cizím pár centimetrů od obličeje nebo se vám rýpe v chodidlech, tak co už, když ne mluvit. Já to ale vážně nepotřebuju a nechci. Vyhnout se tomu ovšem většinou nedá.
Uznávám, že asi budu znít trochu arogantně, což běžně v mém rejstříku špatných vlastností chybí, ale ten člověk mě nad rámec poskytnuté služby vůbec nezajímá. Stejně jako třeba řidič autobusu, číšník v restauraci nebo hotelová pokojská.
Netuším, proč bych je měla zajímat já nebo snad mé názory. Tedy pokud nejde jako v případě Petry, Garyho nebo Michala o časem prověřené důvěrníky.
Moje maminka by se mnou dozajista nesouhlasila, ale tak nějak tuším, že v nesnášenlivosti k povinným konverzacím nejsem sama. A dost možná si v nich nelibují ani manikérky, kadeřnice nebo kosmetičky, které musí na konci dne bolet hlava. Ne z odéru chemických prostředků, ale z neustálého tlachání.
Přívětivé a voňavé salóny se pro mě staly místem stresu. Až do doby, než jsem poznala kouzlo asijských služeb. Zjistila jsem totiž, že jsem se jim vyhýbala neprávem.
Víte co? Nikdo tam se mnou nemluví! Ani to dost dobře nejde, protože tam, kam chodím já, většina pracovnic španělsky nebo anglicky nemluví. Natož česky. Nebo tak, že jim stejně víc než nutné minimum není rozumět. Občas si něco žbrblají mezi sebou a jestli mě pomlouvají nebo ne, je mi úplně fuk.
Kvalita poskytnuté služby je v pořádku, respektive liší se místo od místa, stejně jako u jakýchkoli jiných. Konečně jsem spokojená. Sedím si v masážním křesle, jedna dívka s rouškou se mi stará o nohy, druhá o ruce a já si užívám své slastné chvilky. Za jejich péči zaplatím pouze penězi a nemusím se vykupovat ještě nicneříkající a neupřímnou konverzací.
S kadeřníkem to mám jinak. K cizímu se vydávám jenom ve stavu nouze a s potem ve tváři. Ale zase mám jednou štěstí. Narazila jsem na Michala. Protože je nejenom báječný kadeřník a stali se z nás přátelé, otevřela jsem s ním i téma svého konverzačního trápení.
A dozvěděla jsem se něco moc zajímavého. Jedno nejmenované vyhlášené pražské kadeřnictví, ze kterého Michal pochází, má v manuálech pro kadeřníky vyřešenou i tuto otázku. A jde o nadstandardní službu bez příplatku.
Hned na začátku, možná ještě než vám pod proudem vody začnou drbat hlavu, s vámi udělají dohodu. Chcete si povídat nebo jen tak relaxovat?
Detaily interních pravidel ani statistiku odpovědí neznám, ale jenom fakt, že takhle uvědomělé salóny existují, mi vlil novou krev do žil. Třeba se psychologická stránka věci stane přirozenou součástí většiny z nich. Do té doby si ale budu lebedit u Vietnamců a Číňanů.
Třeba jsem já jenom prostě hloupá a měla jsem jim to říkat hned na začátku. Promiňte, ale chci jenom relaxovat. Třeba by se ulevilo i jim.
Odteď už si budu vždycky připomínat pravěkou moudrost: „Když něco chceš, musíš si o to umět říct.“
