Článek
Řekněme, že mladá matka je ta, která rodí první dítě kolem dvaceti. Starou matkou, a není to míněno hanlivě, je ta, která rodí blíže ke čtyřicítce. Průměr je v současné době někde mezi.
Osobní výhody či svízele té či oné varianty jsou zcela k uvážení každého člověka a není na druhých je posuzovat. Nevím, jestli energie, elán a řekněme lehkost bytí dokáže vyhrát nad ekonomickou jistotou a snad i mentální připraveností starších rodičů.
Ani si netroufám říct, jestli je lepší užívat si stále ještě mládí, zatímco děti už odrostly, nebo si uskutečnit sny a zážitky ještě před rodičovstvím. To je věc osobního rozhodnutí, příležitostí, životního nastavení a polemizovat o obou variantách by se dalo donekonečna.
Z pohledu fungování rodiny se ale dynamika výrazně mění a s postupujícím trendem pozdějšího mateřství bude rodina vypadat jinak, než jsme byli v minulosti zvyklí.
Pro lidi v dnešním předdůchodovém věku, řekněme tedy zhruba šedesátníky, bývalo obvyklé rodit děti kolem dvaceti let věku. Průměr sice dosahoval v osmdesátých letech něco přes 24 let, ale dvacetileté a mladší rodičky byly v tehdejší společnosti něčím zcela přirozeným a normálním.
Průměr se za několik posledních pár let vyšplhal přes 30 let a dál stoupá. To není obrázek jenom České republiky, ale jde o světový trend, jenž má své společensko-ekonomické důvody.
Ponecháme-li stranou biologické aspekty mateřství, neexistuje žádná obecná pravda o jednoznačných přednostech mateřství v tom či kterémkoli jiném věku. Koneckonců přirozenou biologii jsme již dokázali překonat vědou a umělé početí se stalo pro mnohé páry záchranou.
Pojďme se na to ale podívat z praktické stránky věci a pro tentokrát vynechme z úvahy muže. Ne, že by neměli k věku mateřství svých žen co říct, ale pro účely tohoto článku je podstatnější věk rodiček.
Byť extrémy nejsou v žádném případě směrodatné, jako příklady ilustrace poslouží velmi dobře.
Řekněme, že dřív měla žena dítě ve dvaceti a její dcera si první miminko pořídila ve stejném věku. Tato žena se stala babičkou ve čtyřiceti letech. V tomto případě se ani nejedná o žádný ojedinělý úkaz, takových rodin je mezi námi hodně.
Prakticky v každé třídě střední školy z osmdesátých let by se našla alespoň jedna spolužačka, která rodila ještě před maturitou.
Jejich rodiče byli velmi mladí nejen z dnešního pohledu, ale i tenkrát, kdy ženy odcházely do důchodu podle počtu dětí už kolem pětapadesáti. Tyto babičky měly své rozjeté kariéry a do penze jim stále zbývalo hodně let. Ovšem matkám těchto matek bylo mezi šedesáti a sedmdesáti, a právě ony velmi často pomáhaly s hlídáním pravnoučat.
V jedné rodině se tak běžně sešly čtyři generace a pozdější starost o nejstarší členy obvykle nepřebírala čerstvá matka, ale babička malého dítěte.
Z pohledu rodinného zázemí a spolupráce generační výchovy jsou na tom dnešní rodičky zřejmě nejlépe. To ale pouze do té doby, než začnou rodit jejich děti.
Řekněme, že dnešní nová maminka porodí první dítě v pozdějších třiceti, nezřídka ve čtyřiceti letech. Protože ji velmi pravděpodobně její matka měla kolem dvaceti, pětadvaceti, dnes bude možná čerstvě v důchodu nebo se do něj chystá. Pro rodinnou funkčnost a podporu by se dalo říct, že je to ideální stav.
Samozřejmě mluvíme o tradičních rodinách, kde s dětmi alespoň občas pomáhají prarodiče a kde se možná obě strany předhánějí, kdo bude s vnoučetem trávit víc času. Ale i z pohledu péče o rodiče hraje toto rozložení „sil“ svoji podstatnou roli.
Jenomže tato čerstvá maminka, která bude mít možná ještě další dítě blíže ke čtyřicítce, se dočká stejným tempem vnoučete kolem sedmdesáti, či dokonce později. To už bude v důchodu zcela určitě a její rodiče, pakliže budou ještě naživu, se na fungování rodiny nebudou podílet vůbec.
Rodina se tak zúží na tři generace, přičemž z čerstvé matky se opravdu stane ten tradičně omílaný „sendvič“. Malé dítě a staří rodiče.
Pod touto optikou se může jevit současné chápání věku jako pokrytecké. Generace rodičů, kteří si mezi třiceti a čtyřiceti teprve pořizují děti, často vnímají kategorii pětapadesát plus jako staré lidi nevhodné pro plnohodnotné zařazení do profesionálního života.
Diskusí na téma úskalí hledání práce po padesáti letech věku a obecné vnímání populace i zaměstnavatelů řadí tuto generaci do škatulky „za mentálním i fyzickým horizontem“.
Tito stejní lidé budou mít ve věku padesát plus děti na střední škole a možná ani to ne. Na fyzický, natož mentální úpadek nebudou mít ani pomyšlení, ani si nebudou moct dovolit přijít o práci, protože je bude čekat ještě mnoho let péče o potomky.
Když už jsme se rozhodli přehodnotit pohled na věk, pojďme se na to podívat komplexně a spravedlivě. Pětatřicetiletí prvorodiče jsou normální a padesátníci či šedesátníci opravdu nejsou starci za zenitem.
Doba se změnila a nelze uplatňovat nová „věková pravidla“ pouze na určitou společenskou výseč. Otázku posunu věku je zapotřebí posuzovat objektivně ve všech aspektech, nikoli pouze v mateřství.
