Článek
Nejde o vzpouru dětí vůči rodičům a pravděpodobně ani o generační konflikt, nýbrž o seberozvoj potomka za limit našeho vlastního horizontu. Je fajn, když dítko neustrne ve spárech hodnot a způsobu života rodičů a hledá si vlastní cestu.
Můj syn byl vždycky zvídavý, to má po mně. Však já jsem taky nebyla žádná konzervativní a upjatá máma. V rámci rozumných hranic jsem ho nechávala, ať si svůj názor na věc utvoří sám a snažila se ho jemně navigovat tím správným směrem. A on mi teď oplácí stejnou mincí.
Nejde o střet hodnot, ale o životní způsob, do kterého mi sice nemluví ani nekritizuje, ale ukazuje mi nové cesty. Bráním se, ale stejně se nechám vychovávat. Stejně jako kdysi on.
Začalo to odpadkovým košem. Jsem uvědomělá a vím, že planeta trpí. Za našeho mládí jsme ale měli jen malé povědomí o životním prostředí. Všechny odpadky jsme házeli do jednoho koše, který jsme, když už přetékal nebo smrděl, nosili před dům do té popelnice, ve které bylo zrovna místo. Tak jsme to dělali, i když byly naše děti malé. Jinak to ani nešlo.
Teď už všichni tušíme, že třídění odpadu je základem respektu ke zdevastované planetě, tak to děláme. S větší či menší měrou odpovědnosti.
Jenomže u mě to není jen tak. Dostalo se mi obsáhlého a velmi exaktního ponaučení, kam s kterým odpadkem a nemyslete si, dělat to dobře je věda. Za tím účelem se mi smrskl kuchyňský prostor o dobrou třetinu, protože zbytek plochy zaplnilo několik odpadkových košů s různobarevnými puntíky, abych to nepopletla.
Před synovou plánovanou návštěvou si raději udělám cestu po kontejnerech, abych se ušetřila další přednášky, kdyby mi náhodou někde ujela ruka. Zkrátka nejsem dokonalá, ale poměrně slušně vzdělaná na poli správného třídění.
Odpadky to ale všechno teprve začalo. Největší bolehlav přišel se změnou stravování.
Synův dědeček byl hajným. Když byl kluk malý a já ještě vysokoškolskou studentkou, peníze na rozhazování jsme neměli. Ale byl tu dědeček, který nás zásobil zvěřinou. Mrazák jsem mívala narvaný masem z divočáků, srnek, zajíců a jiné divoké zvěře a se spolužačkami ho měnila za kuřecí a vepřové. Zkrátka odjakživa jsme byli masová rodina.
Jenomže ze syna se před pár lety, prosím pěkně, stal pescaterián. Kdybyste netušili, co to obnáší, pak vězte, že pescateriáni jedí v podstatě všechno kromě masa. Takže vlastně takový vegetarián, který ovšem nepohrdne rybou a mořskými plody, což je mi velmi sympatické.
Nikdy jsem nebyla žádná velká kuchařka, ale řízek, pečené kuře nebo guláš jsem dělávala s přehledem. Ale teď už s tím nepochodím, takže se na každou návštěvu pečlivě připravuji. Se smaženým květákem a čočkovou polévkou nic nezkazím, ale pořád dokola je to nuda. Musela jsem tedy rozšířit repertoár a trochu si pozvednout obzory v oblasti surovin.
Stal se ale malý zázrak. Jak jsem se tak dovzdělávala v semínkách, bulgurech, různých typech rýží a objevila kouzlo artyčoků, fazolí, bylinek a vážených ořechů, najednou jsem zjistila, že maso už ani pro sebe moc nekupuji. Vždycky jsem měla ráda ryby, takže mi vlastně nic zásadního nechybí. Přišlo to ale přirozeně a nečekaně.
Kdybyste mě pozvali na svíčkovou nebo guláš, rozhodně nepohrdnu. Sama to už ale nevařím.
Zvědavě jsem nakoukla do bio obchodu, kde syn nakupuje chleba, protože mi posledně u něj na návštěvě moc chutnal. A odešla s bochníkem z kamutu, aniž bych tušila, co to je. Nechtěla jsem být před prodavačem za blbku, když mi ho tolik doporučoval.
Až doma jsem se na internetu dočetla, že kamut, neboli khorasán, je starodávný druh orientální pšenice, a navíc velmi zdravý. A víte co? Je i šíleně dobrý. Takže kupuji chleba ze starodávného kamutu a připadám si hrozně moderní. Sladím agávovým sirupem a bílý cukr u mě doma nenajdete.
Chodím i do stejné zeleniny jako syn. Sice zaplatím o něco víc a ředkvičky se mi po dvou dnech scvrknou, na rozdíl od těch ze sámošky, které vydrží klidně deset dní, ale naučila jsem se nakupovat úsporně a zbytečně nic nevyhazovat. Moje velké dítě si navíc pronajalo zahrádku a začalo pěstovat vlastní plodiny, takže brzy do té zeleniny stejně moc chodit nebudu.
Jenom tedy nevím, jak to udělám, až se narodí vnouče. Syn totiž na budoucího potomka pamatoval už při rekonstrukci bytu. Podlahy i koberce má jenom z přírodních materiálů. Přece nebude mimino vdechovat tuny plastů, až se bude plazit po zemi. Psí chlupy ale zaplaťpánbůh nevadí, to mi spadl kámen ze srdce.
Nebojte, nestal se ze mě vegetarián, pescaterián ani nežiji pod diktátem vlastního syna. On jenom najel na úplně stejnou metodu, kterou jsem na něj kdysi uplatňovala já. Nekritizuje mě, nenutí dělat věci po jeho, ani mě nekárá, když si v restauraci objednám steak. Jenom mi ukazuje, vysvětluje a dělá nenápadnou osvětu.
A já jsem jako to dítě, kterým byl kdysi on. Objevuji svět, nechám se modelovat a učím se. A jak ráda.
Stejně nedělám nic jiného, než že se vracím k životu svých prarodičů. Maso jednou za týden, zelenina na zahrádce, žádné plasty a bio odpad v kompostu.
No řekněte, není fajn nechat se vychovávat vlastními dětmi?
