Článek
V dětském věku není snadné rozhodovat se o své vlastní budoucnosti a je jen málo těch, kteří už od útlého mládí vědí, že chtějí být doktory nebo třeba muzikanty. Někteří jsou předurčeni rodinným zázemím a pokračují ve šlépějích předků, jiní stojí před branami středních a vysokých škol a nemají ani zdání, kam se vrhnout.
I já jsem jako dítě a mladá holka měla kromě ideálů zcela jasné představy, jak bych se svým životem chtěla naložit, ale ani jednu z nich jsem nerealizovala. Velký podíl na tom měli mí rodiče, kteří mě od všeho zrazovali.
Jenomže tenkrát v rozhodování o budoucnosti hrálo velkou roli totalitní státní zřízení, na které se dnešní mladí, zaplaťpánbůh, ohlížet nemusejí. Buďme optimisty a věřme, že další generace už budou žít jenom v demokracii.
Rozptyl mých zájmů na základní a střední škole byl z dnešního vlastního pohledu kolosální. Milovala jsem zvířátka a už v útlém dětství chtěla být veterinářkou. Později jsem si ale připustila vlastní limity vyplývající z příliš útlocitné povahy a nedostatečnosti v přírodovědných oborech a pochopila, že jsem zaměřená výhradně humanitně. Ale i tuhle svoji přednost jsem zradila.
Vždycky mě zajímal koloběh světa a zákony spravedlnosti a váhala mezi novinařinou a právnickou kariérou. Ve své pubertální hlavě jsem byla skálopevně přesvědčená, že k obou profesím mám nejenom vlohy, ale vyzbrojena adekvátním vzděláním můžu přispět k lepšímu a spravedlivějšímu světu. Taky jsem četla stovky knížek a chtěla je jednou sama psát.
Do mých úvah ovšem nečekaně rázně vstoupila maminka, která jinak v mém životě stála spíš v ústraní a pouze s oprávněnými obavami pozorovala, kam se její tvrdohlavé dítě řítí. Důrazně mi vysvětlila, že se svojí drzou náturou a nevymáchanou hubou, promiňte mi ten výraz, bych sama sebe jako novinářka nebo právnička leda tak přivedla do maléru. A s tím psaním knížek prosím pěkně taky velmi opatrně.
Jenomže to bylo ještě za socialismu a ona měla pravdu poplatnou své době. Možná by mě opravdu zavřeli a veřejnou činnost mi zakázali, co já vím. Jenomže jsme tenkrát ani jedna netušila, že ještě předtím, než vysokou dokončím, přijde revoluce a všechno už bude úplně jinak.
Vystudovala jsem nicneříkající obor na filosofické fakultě a již tehdy znalá cizích jazyků se vrhla po hlavě do businessu, který byl u nás tenkrát ještě v plenkách. A byla jsem fakt dost dobrá. Jenomže ouha.
Nastoupily další generace, převzaly kontrolu nad řízením firem i lidských zdrojů a pamětníci přes padesát let věku postupně mizeli ve firemních popelnicích. Brány podniků se jim začaly zavírat jakožto zkostnatělým, nepružným a jejich zkušenosti a nadhled se staly nepotřebnými.
Neměla jsem maminku poslouchat, i když to se mnou myslela dobře. Nevěděla, že přijde jiná doba, důchodový věk se prodlouží o mnoho let a najít dobrou a odpovídající práci po padesátce se bude podobat pravděpodobnosti výhře hlavní ceny v loterii.
Na budování profesní kariéry, která znamená v našem životě úspěch či prohru, je z hlediska lidského života příliš málo času. Ale tlouct dětem do hlavy stará hesla našich předků „Mysli na stará kolena,“ je marná snaha. Stará moudra nikoho v „nácti“ nezajímají.
A mají pravdu. Ať si děti dělají, co chtějí a k čemu mají vlohy, jedině tak budou v životě spokojené. A navrhuji inovaci pravěké rady, kterou jim jako starší a zkušenější otravujeme život: „Buď tím, čím můžeš být až do důchodu.“
Jsou profese, u kterých na věku nezáleží, v mnoha případech právě naopak. Lékaři, veterináři, právníci, účetní, vědci, architekti nebo učitelé jsou pouze příklady vysokoškolských profesí, které se o svoji kariéru s přibývajícími vráskami a zkušenostmi bát nemusí. Důležité je, aby povolání bylo praktické. A takových je i většina řemesel, abych nebyla nespravedlivá.
Naopak obchodníci, marketéři, vedoucí všelijakých firemních útvarů a administrativní úředníci, třeste se. Na vás totiž pravděpodobně dojde po padesátce řada jako první. Budete nahrazeni novými dynamickými tvářemi, které mají v malíku nové technologie, nové principy a nové nápady. I na ně sice taky brzy dojde, to oni ale zatím netuší nebo si to nepřipouštějí.
Když budete chytří jako mladí, budete potřební i jako starší. Nenechte se zaslepit příjmy, sledovaností a vlivem žádných influencerů, kteří to nedělají jenom jako koníček pro zábavu, ale ze svých followerů si vyrobili živnost. Ani oni sami možná neví, co budou dělat až zevšední, zestárnou a ztratí kouzlo.
Angličané mají hezké přísloví „From hero to zero,“ což by se dalo velmi volně přeložit jako „Sešup volným pádem.“ A ten hodně bolí, protože gravitace je neúprosná. Z čím větší výšky padáme, tím horší následky.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Populace mezi padesátkou a důchodem tvoří kolem 30% pracovně produktivních lidí. Ve firemních kancelářích, natož na zajímavých postech ale zdaleka nesedí každý třetí senior, jak by se statisticky nabízelo. Možná někteří obsadili nejvyšší příčky, ale vstupenky na vrchol pyramidy jsou podpultovky.
Při tom rozhlížení si zapamatujte, kde jste zaměstnance nad padesát let věku zahlédli a nezapomeňte se zamyslet, jestli právě takhle byste chtěli skončit. Nejde o to totiž kde začnete, ale kam se dostanete. Na vrchol je cesta dobrodružná, ale za ním to jde rychle a bez lesku. Zvažujte s rozmyslem.
Vím, že si asi ťukáte na čelo, protože vás ani trochu netrápí, co bude za několik desítek let, stejně jako všechny generace před vámi. Proto vám dám ještě jednu radu zdarma.
Zařiďte si to tak, abyste po padesátce už pracovat vůbec nemuseli. Ať tak či onak, musíte být chytří už jako mladí, jinak to nepůjde. Je pošetilé se spoléhat na štěstí.
Anebo to udělejte jako já. Modifikovala jsem staré sny a věnuju se tomu, co mě vždycky bavilo. Veterinářka sice nejsem, ale život jsem zasvětila psům. Novinářka ze mě taky není, ale konečně píšu. A za to děkuji těm, kteří považují pětapadesátníky v plné síle za málo reprezentativní a jejich zkušenosti a znalosti za přežitek.
Nikdy není pozdě plnit si sny.
