Článek
Přivýdělek se hodí a tenhle je, řeknu Vám, skutečně za všechny prachy. V dobrém slova smyslu.
O Johnovi jsem už několikrát psala, ale pro vás, kteří ho ještě neznají, ho trochu popíšu. John je Angličan, který už více než 60 let žije v Barceloně. Déle než já jsem na světě. Přehazuje plynně z angličtiny do španělštiny a když je zapotřebí, skočí do katalánštiny, jako by se nechumelilo. Na jaře příštího roku mu bude 95 let.
I já žiju v Barceloně a vzhledem k tomu, že moje angličtina je stále lepší než španělština, John je pro mě ideální brigádou. V domově pro seniory, kterým se zde říká residence, žije teprve rok a nudí se. Takže jsem tu já, abych mu několikrát týdně dělala společnost, protože jeho rodina za ním každý den chodit nemůže. Za to mě platí Johnův syn od hodiny.
Nevím, kdo z vás zná někoho v tak požehnaném věku, já se přiznám, že je to moje první zkušenost a John zbořil všechny představy, které jsem o muži v jeho věku do té doby měla. Asi také proto, že John v mnoha ohledech vybočuje ze standardu.
Představovala jsem si, že budu trpělivě odpovídat na stále tytéž otázky, mluvit hlasitě a pomalu jako s dítětem a smířím se s tím, že si John nebude pamatovat, kdy mám přijít příště. Jestli mě tedy příště pozná. Víc mýlit jsem se ale nemohla.
John má jediné dva problémy. Špatně vidí na blízko a nemůže číst ani s brýlemi, což ho velmi trápí. A jeho fyzická stabilita má také své meze. Ale sluch mu slouží líp než mě, má své, i když už trochu zažloutlé zuby a měří 186 cm. Žádné zdravotní problémy ho netrápí.
Když mám přijít, John se vyfikne, aby byl štramák. A to on je. V džínech, polo tričku a moderních teniskách mu to sluší a ještě na sebe stříkne trochu kolínské. Není pochyb, že kdysi býval velmi charismatickým mužem, na kterého ženy letěly.
Za Johnem chodím 4 měsíce a většinou jdeme někam ven. Na pivo, oběd nebo večeři a povídáme si o tom, co bylo před mnoha lety ale i o tom, co se děje v našich rodinách i ve světě právě teď. John si pamatuje všechno.
A když si zrovna nemůže vzpomenout, jestli mám přijít v úterý v pět nebo v šest, prostě zvedne mobil a zavolá mi. Na tlačítka sice nevidí, ale technologický pokrok umí dobře využívat. „Siri, vytoč Alenu,“ poručí telefonu.
Často se bavíme o mé práci, která Johna velmi zajímá, a jako bývalý obchodník má pro mě vždycky nějakou radu. Včera mi doporučil, abych se ohledně zákaznické databáze poradila s umělou inteligencí. Přiznám se, že to mě nenapadlo, ale myšlenka je to dobrá. Dostala jsem ji od téměř pětadevadesátiletého staříka.
John si před 7 lety našel přítelkyni asi rok po té, co mu zemřela manželka. Bylo mu 87 a předstíral, že je o 10 let mladší. Oné dámě je o 25 let méně a věkový rozdíl jí zjevně nevadil. Nastěhovala se k Johnovi do domu na pobřeží Maresme, kde žije dosud. John se s ní dokonce formálně oženil, i když mu v poslední společné době pila krev a chtěl se jí zbavit. To aby po něm dostala vdovský důchod, protože John je velkorysý.
Jak to ale nakonec s tím důchodem dopadne, toť otázka. Johnova manželka, které je teprve 70 let, totiž trpí stařeckou demencí a jde to s ní z kopce. Za Johnem moc nejezdí, ale stejně ho rozčiluje. Každý den mu volá a opakuje stále totéž, na což starý pán nemá ani náladu, ani trpělivost. John chce romantiku.
Minulý týden v Barceloně hodně pršelo a bouřilo, takže jsme nemohli jít ven. V Johnově residenčním pokoji na mě ale čekalo překvapení. Dvě křesla sražená k sobě a na stole nový malý kulatý reproduktor, z něhož se linula hudba.
„Alexo, pusť Franka Sinatru,“ zavelel John a podíval se na mě rozněžnělým zrakem. „Zatančíme si?“
John se po pokoji pohybuje bez pomoci, po residenci s hůlkou a ven jdeme s chodítkem. Stejně se vždycky bojím, aby neztratil balanc a někde se mi nezřítil. Jeho vysoké, i když štíhlé tělo bych neudržela. Tančit se mi ale zdálo moc intimní.
John se ke mně navíc vždycky tiskne víc, než je slušné, když se vítáme. Představovala jsem si, že ploužák by si chtěl pořádně užít, což se mi nezdálo ani vhodné, ani příjemné, takže jsem se z toho vymluvila.
Z reproduktoru se dál linulo „Fly Me To The Moon“, když se mě John asi po sté zeptal, jak je možné, že nemám přítele. Opatrně zjišťoval, jestli se situace od posledně nezměnila a ulevilo se mu, když jsem se zasmála a odpověděla, že ne.
Pak přišla na řadu další otázka. „A to nemáš ani sex?“ John mě uvedl do rozpaků, až jsem zčervenala. „A to ti to nechybí?“ Smích byl mojí jedinou obranou proti trapnosti.
„Víš, že mám pro tebe slabost a moc bych si přál, abys byla moje přítelkyně.“
„Johne, to nejde, nekaž to. Vždyť jsme dobří přátelé.“
John se zasmušil. „A proč to nejde? Protože jsem starý?“
Nevěděla jsem, co říct, abych Johna neranila. Jeho nápad není výplodem choré stařecké mysli. Moc dobře ví, že možné to není, ale smířit se s tím nehodlá. Jak se také smířit s tím, že některé věci už prostě nikdy nebudou?
Ano, John je starý, žije v domově pro seniory, nemůže ani bezpečně chodit, natož co jiného, a navíc není můj typ …. Jak to ale vysvětlit a nezasadit staříkovi krutou ránu?
Z trapné situace jsem se tentokrát dostala šalamounsky: „Johne, vždyť máš manželku a já s ženáči nerandím.“ John posmutněle pokýval hlavou a já rychle stočila hovor jinam.
Pro Johna není nejhorší žít v residenci. Každý den tráví hodinu v místní posilovně a ještě cvičí na pokoji. Poslouchá zprávy ze světa, audio knihy a na lékaři a vlastním synovi si vydyndal povolení chodit sám na vycházky do baru na konci ulice. A téměř každý den za ním někdo chodí.
Smířit se ale s tím, že už není chlapem, který dokáže utáhnout ženu na Franka Sinatru, ploužák, romantickou večeři a třeba si dopřát i ten sex, musí být hodně těžké. V Johnově případě je mu bystrá hlava na škodu. Někteří muži to prostě nevzdávají a chtějí být chlapy až do konce. A já to chápu.
Tenhle týden má být hezky, tak půjdeme na pivo a budeme si vyprávět o životě, o politice, psech a našich rodinách. Přáteli budeme až do konce. Víte, jak to je? Přátelství, to je někdy víc než láska. Tuhle písničku Petra Rezka Johnovi přeložím. Třeba pak bude jeho smíření se se životem méně bolestivé.
