Článek
Programy jako Prasátko Peppa a Tlapková patrola podle Marty Serrano představují společenskou a kulturní výzvu, protože „ti, kdo opravují silnice, jsou vždy silní muži.“
Tajemnice ve své řeči na konferenci o roli žen v dopravním sektoru prohlásila, že za pouhých deset procent podílu žen pracujících v oboru údržby silnic mohou právě tyto pohádky.
Tlapkovou patrolu sice neznám, protože děti ve věku pohádek kolem sebe žádné nemám, ale bylo řečeno, že jedna postavička mužského pohlaví, stavební buldok Rubble, provádí těžké práce jako je zvedání těžkých předmětů, a tím odrazuje ženy od zaměstnání ve stavebním odvětví.
Pochopitelně se rozpoutala velká společenská debata přesahující hranice Španělska, do které se zapojili i angličtí poslanci a znovu se vytáhl bizarní výrok ruského poslance z roku 2022, který prohlásil, že pohádkový seriál je příkladem LGBTQ+ propagandy.
Začnou skutečně dětské pohádky procházet cenzurou korektnosti, diskriminace pohlaví a genderové vyváženosti? Co ale uděláme s princi a princeznami, klasickými pohádkami, kde silní a udatní jsou téměř vždy muži ochraňující křehké ženy? Možná se pak ještě pustíme do historických děl světové literatury a začneme jim dávat černé puntíky nebo je budeme rovnou odstraňovat z knihoven pro nevhodnost.
V rámci přehodnocování bychom si tedy možná měli posvítit na náš Čtyřlístek, na kterém jsem vyrostla. To by teprve ve španělském parlamentu měli o čem debatovat! No jen považte, taková Fifinka. Jako malá holka jsem přelouskala všechny příběhy a žádná kuchařka, natož žena domácí, se ze mě rozhodně nestala.
Nutno připustit, že hysterie kolem otázky ženských práv ve Španělsku má své kořeny v poměrně nedávné historii a snad proto je zde boom rovnoprávnosti pohlaví tolik aktuální.
Španělsko má dlouhou a silnou tradici „machismu,“ neboli mužského principu páně tvorstva. Až do poloviny 70.let minulého století, tedy až konce vlády generála Franca, byla ženská práva natolik omezena, že prakticky veškeré rozhodovací pravomoci zůstávaly v rukou mužských členů rodiny. A to včetně možnosti pracovat, vlastnit nemovitosti nebo bankovní účet, či se nechat rozvést.
Přestože se od 80. let zákonodárství, a tím pádem i právní postavení žen, dramaticky změnilo, společenská tradice založená převážně na mužském faktoru se vyvíjela podstatně pomaleji.
Právě proto se nám některé snahy a legislativní úpravy podporující roli žen ve španělské společnosti mohou zdát „přitažené za vlasy“, či snad trochu diktátorské. Nové zákony definitivně odstranily jakoukoli diskriminaci natolik, že konzervativní část společnosti, kde je machismus stále pevně zakořeněn, je vnímá jako obráceně diskriminační.
Tolik na vysvětlenou, proč je boj za ženská práva ve španělské administrativě vnímán jako jeden z nejdůležitějších úkolů.
Možná budu za svá slova pykat na pranýři, ale jakkoli jsem pro rovnoprávnost příležitostí a svobodu rozhodování, muži a ženy jsou definováni fyzickými a mentálními rozdíly, přes které zkrátka nejede vlak. Čímž nezpochybňuji všechny odstíny duhy a právo osobní volby.
Většina žen ale zřejmě nikdy nebude dobrovolně zvedat těžké předměty a ráda fyzicky namáhavou práci přenechá třeba tomu stavebnímu buldokovi, jako z uvedené pohádky.
Paní generální tajemnice zřejmě zapomněla na jednu podstatnou věc. Existuje totiž obrovský rozdíl mezi rovnými příležitostmi a uměle nastavovanými kvótami. Ženy zkrátka nikdy nebudou tvořit 50 procent dělníků na stavbách a v těžkém průmyslu, byť by jim to nikdo nezakazoval, ani jim nekladl překážky. Některé převážně mužské profese neexistují proto, že by ženy nebyly vítány, ale zkrátka protože se tam nikdy hromadně nepoženou.
Genderová parita jako uměle vytvořená kvóta zkrátka nemá smysl. Úplně postačí striktní dodržování rovnoprávnosti příležitostí a potlačování diskriminace pohlaví, což samo o sobě zajistí přirozené přerozdělení rolí.
Určitě existuje důvod, proč je kupříkladu málo žen mezi hudebními skladateli, zatímco existuje velké množství spisovatelek. Pokud vím, ani jedno z těchto povolání není žádnou nařízenou normou regulované, a z principu ani být nemůže.
Jsou zkrátka povolání, kde je inklinace k určitému pohlaví přirozená. A tou může být klidně i fyzická dispozice. Jestli si ale některé ženy přejí a mohou vykonávat povolání, kde je hlavním pracovním nástrojem kupříkladu sbíječka, měly by dostat stejnou příležitost jako muži. O tom právě rovnoprávnost příležitostí je.
Stále větší podíl žen je mezi piloty, vojáky, ve vládní administrativě, vedení firem a jsou i ženy prezidentky. Jistěže máme my holky hodně co dohánět, ale to musíme taky opravdu chtít. Na ženy zednice, pokrývačky, tesařky a opravářky silnic v masovém měřítku se ale asi ještě načekáme. Ani prasátko Peppa s tím nic neudělá. Ona, je to totiž holka prasátko, za to vůbec nemůže.
