Článek
Průměrné dožití se neustále zvyšuje a s ním i kvalita života v pokročilejším věku. Naše maminky a babičky, podle toho, kolik vám je let, chodily do důchodu v průměru v 55 letech. To když měly dvě děti. Pokud se dožily 80 let, strávily v důchodu 25 let, tedy celých 30 procent svého života.
Tenkrát ale byli vesměs lidé objektivně starší, než jsou dnes, a také množství aktivní pracovní síly bylo ještě dostatečné. Šedesátník byl v minulém století proti svému dnešnímu vrstevníkovi zkrátka objektivně starší. Dnešních šedesát je dřívějších padesát a nemusíme chodit historicky nijak daleko.
V roce 2024 byl evropský průměr dožití 81,5 roku. Vycházejme z našich českých osmdesáti let. Muži se podle posledních statistik dožívají necelých 77 let, zatímco ženy takřka 83 let. Pokud bychom odchod do důchodu počítali délkou dožití a úměrně s ní věk nástupu penze, bylo by spravedlivé, aby muži nastupovali dřív než ženy. Nikoli jako tomu bylo tradičně obráceně. Ale tuto filozofickou otázku ponechme stranou.
Z pohledu prodlužujícího se života dává odchod do důchodu v 65 či dokonce v 67, nikoli v 60, jak tomu bylo dřív, smysl. Dvacet let, v mnoha případech klidně i čtvrtstoletí nicnedělání je luxus, který si nejen stát, ale ani člověk v běžném opotřebení, nemůže dovolit.
Řekněme, že bychom v průměru zahájili pracovní život ve dvaceti či ještě později a do důchodu odešli v šedesáti. Znamenalo by to, že celou polovinu života bychom byli ekonomicky neaktivní.
To jsou ale vše fakta, která je sice zapotřebí připomenout, ale jejich analýza přísluší demografům a ekonomům. Evropské tabulky dnešního důchodového nastavení ukazují, že Česká republika je již nyní v poslední čtvrtině všech evropských zemí, pokud se týká odchodu do penze v nejnižším věku. Za námi jsou kupříkladu ještě Slováci.
Ve většině zemí již nyní odchází lidé do penze v pětašedesáti či později. Pro ukázku - ročník 1965 bude odcházet do důchodu v 65 letech v České republice, zatímco třeba ve Velké Británii či ve Španělsku v 67 letech.
Dánsko je spolu s Islandem a Norskem v čele tabulky. Lidé tam odcházejí do důchodu v 67 letech již nyní. Ve jmenované Velké Británii či Španělsku je to v současnosti sice 65, ale ročník narození 1965 již půjde o dva roky později.
V čem se Češi tolik liší v zachovalosti tělesné schránky a ducha, že potřebují proti ostatním zemím odpočívat dříve a déle? Není to spíš politickým tlakem a populistickými sliby, než realitou opotřebovanosti českého člověka? Tlaky na zastropování věku k odchodu do důchodu se rovnají uvažování ve stylu Po mně potopa. Ať si to udělají, jak chtějí, já chci nic nedělat co nejdřív.
Moje matka, kdyby se toho dožila, odcházela by do důchodu v padesáti sedmi. Jenomže celosvětová délka dožití v roce 2000 nebyla dnešních 73 let, ale pouhých 66. Z pohledu historického se jedná o nicotné čtvrtstoletí, během kterého se ale průměrný život prodloužil o celých sedm let.
Dnešní šedesátníci nejsou staří lidé, kteří by měli houfně odcházet do důchodu a věnovat se nicnedělání. Pochopitelně i mezi nimi jsou lidé nemocní či jinak opotřebení a znavení životem, hovořím ale o průměrném šedesátníkovi.
Proč tedy tolik toužíme odcházet do penze co nejdříve a bouříme se proti posunuté hranici pětašedesát a jejímu postupnému zvyšování úměrně průměrné délce dožití? Musíme přece být realističtí a vzít do úvahy také klesající porodnost, což znamená nižší aktivně ekonomickou sílu, na kterou chceme naložit břímě odpovědnosti za předchozí generace. To jim vážně chceme udělat?
Samozřejmě jsou tací, kteří si mohou dovolit nepracovat již v mladším věku a užívat si života, dokud jim síly stačí. Budiž jim to přáno. Ti si na to ovšem za aktivní pracovní kariéry vydělali a nespoléhají pouze na sociální systém, jako většina. Ne každý ovšem může cestovat po světě na jachtách a hrát golf, když odejde do důchodu. Rozhodně ne ti, kteří se už těší na státní důchodové příspěvky.
Řekněme, že motivem k odchodu do penze je kromě přiznané výměry i subjektivní posouzení vlastní situace. Odchod do starobního důchodu je totiž právem, nikoli povinností. Na to bychom neměli zapomínat.
Proč se ale v určitém věku tak vehementně domáháme svých práv a toužíme po odpočinku? Řekněme, že pro to existují tři velmi různé důvody a v nich zřejmě najdeme zakopaného psa.
Jedna skupina lidí se v šedesáti reálně cítí na konci svých sil, a buď objektivně či subjektivně už dál prostě nemůže. Do této kategorie počítáme i různá zdravotní omezení, dlouholetý výkon těžké fyzické práce atd. I proto existuje možnost předčasných důchodů a měla by být využívána výhradně touto skupinou.
Další významnou kategorií jsou ti, kteří ve vlastním aktivním pracovním životě neviděli kromě povinností a příjmu žádný valný přínos a práce pro ně byla otravnou povinností. Možná se celý život nudili a přemáhali. A nemohou se dočkat, až prostě nebudou muset nic. Dalšího komentáře zde netřeba, snad jenom toho, že to jsou možná ti, kteří proti prodlužování věku odchodu do důchodu nejvíce bojují.
A poslední, a možná i nejsilnější skupinou jsou lidé, kterým síly, zdraví ani chuť pokračovat v aktivním životě nechybí. Do důchodu se jim v podstatě nechce, ale často je pro ně vysvobozením ze zmaru. Narazili totiž na hradbu zaměstnanosti, se kterou nelze pohnout. A v tom spočívá kontroverze a smutná ironie života šedesátníků.
Společenská brzda je v případě poslední uvedené kategorie trestuhodnou. Máme k dispozici možná třetinu lidí v předdůchodovém věku, kteří nikterak netouží po „zaslouženém odpočinku,“ a rádi by i dál byli ekonomicky aktivní a soběstační. Jenomže společnost a zaměstnavatelé je už nechtějí.
Najít solidní a kvalifikovanou práci je již po padesátce vyčerpávajícím, či dokonce nereálným úkolem. Všelijaké deklarace o firemní diverzitě a otevřené náruči se stávají prázdnými slovy.
Pokud stát potřebuje, abychom pracovali déle, je na něm, aby vytvořil atraktivní podmínky v podobě pobídek či významných daňových úlev a tuto svoji snahu společnosti dobře komunikoval. Nástroje k tomu má.
Šedesátiletý člověk, který by měl být ze všech úhlů pohledu stále aktivní, se potýká se společenským stigmatem, podle kterého je již starý. Tato kontroverze významně podkopává politické i ekonomické snahy posunutí věku odchodu do důchodu. Není překvapující, že i lidé, kteří by raději pracovali a byli užiteční, volí důchod před nedůstojným a často marným hledáním práce.
Nikomu nevadí, že jeho ošetřujícímu lékaři je přes šedesát a profesor na univerzitě se sotva drží na nohou, ale v hlavě má pořád víc než většina mladších kolegů. Že herečky čile pobíhají po prknech dlouho po sedmdesátce a majitelé a šéfové některých významných firem již také dávno překročili důchodový věk.
Zkuste se ale přihlásit do výběrového řízení na vypsanou pozici, když je vám přes pětapadesát. Realitu vašich zkušeností a potenciální přínos nikdo zkoumat nebude, protože přece z titulu biologického věku už nemůžete nikomu konkurovat.
Dokud něco neuděláme se stigmatem prokleté dekády pětapadesát až pětašedesát, bude těžké hranici odchodu do důchodu dále posouvat. Stát bude dál vynakládat nesmyslné částky na státní podpory, mladí budou zatíženi dalšími daněmi a společenská nálada se nezlepší.
