Článek
Nezřídka je pes lidem bez domova jediným společníkem a v dané situaci lze přimhouřit oko nad administrativními nezbytnostmi vyplývajícími z vlastnictví psa. Také soucit je v mnoha případech pochopitelný. Ovšem ne za každých okolností.
Bohužel nejenom u nás, ale i jinde v Evropě se rozmohl trend žebráků využívajících psy k emocionálnímu vydírání kolemjdoucích a nezřídka se jedná o velmi dobře organizované skupiny pocházející zejména z Rumunska.
Příklad takového nehorázného, byť ne ilegálního jednání dokládá článek ze dne 21.6. letošního roku v Libereckém deníku, který by měl pobouřit všechny občany, jimž leží na srdci blaho zvířat.
Článek s obrázkem žebrající rumunské paní se dvěma bernardýny a ještě jedním psem, dle zveřejněné fotografie se může jednat o kavalír king Charles španěla, totiž velmi dobře odhaluje tenkou hranici mezi dobrodiním a společenskou lhostejností.
Z pohledu žebráka se psem se vždy jedná o emocionální nátlak hraničící s vydíráním, ke kterému je zvíře zneužíváno. Nebohý pes totiž nejenomže upoutá pozornost kolemjdoucích, ale vzbuzuje soucit. Pravděpodobnost, že jeho majitel dostane peníze, se tak znásobuje.
Ale pojďme tento konkrétní případ z Liberce vzít od začátku, logicky a bez emocí.
Postarší paní se táhne odkudsi z Rumunska s harmonikou a třemi psy, z nichž dva mají určitě přes 60 kg, aby se v severočeských městech věnovala obživě žebráním. Jak se ale tak daleko obtěžkána obrovskými zvířaty a zavazadly dostala? Pochopitelně, že to jinak než velkým autem přes půl Evropy nejde. A na to dotyčná paní nemůže být sama.
Připusťme, že si „mazlíčky“ pořídila až u nás. Ale proč, když sama nemá co jíst? Umíte si představit, co základní péče o tak velká zvířata stojí? Další otázkou, která by měla každého napadnout, je ubytování. Kde paní se psy bydlí? V ubytovně dost těžko.
Pokud se jedná o české psy, nutně musí mít české očkovací průkazy a zákonné čipy. Tudíž jsou registrováni u českého veterináře, který by je měl alespoň jednou za rok kvůli přeočkování vidět. To pravděpodobně ale není ten případ, takže psi zřejmě přicestovali z druhého konce Evropy, a to účelově.
Dva bernardýni jsou nepřehlédnutelní a udělají pro svou „paní“ neporovnatelně větší práci než dva pudlíci nebo jezevčíci, které by notabene bylo těžké donutit celý den sedět bez hnutí. A jsme u dalšího problému.
Pro jakéhokoli psa je absolutně vyloučené sedět mnoho hodin, či dokonce celý den prakticky bez hnutí a bez možnosti se projít a vykonat potřebu. Na zveřejněné fotografii jsou sice vidět misky s vodou, ale také dva zubožení psi sedící v nepřirozených pozicích v parném dnu. Obrázek k pláči, nikoli k odměně.
Kdo máte psa, víte, že pokud je přivázán třeba v kavárně k židli, si po chvíli nečinnosti lehne. Žádný pes nevydrží zbůhdarma dlouho sedět sám od sebe. Raději nebudu spekulovat, jak je možné, že dva obrovští psi se srstí přizpůsobenou do nízkých teplot „poslušně“ sedí hodiny v parnu. Někoho by třeba napadlo, že si z nějakého důvodu ani lehnout nemohou.
Výtěžek, který paní dostane v podobě příspěvku od kolemjdoucích, kteří se buď rozněžní či ustrnou, je draze vykoupena neštěstím zvířete, které je nuceno krutým způsobem sloužit.
Pochopitelně, že ta ubohá paní, která si na obživu vydělává žebráním, není sólistka. Pokud to někoho, byť jenom na chvilku, napadlo, nechť se zamyslí nad logistikou jejího života. Jistěže vyžebranou sumu odevzdá svým šéfům, kteří mají takových oveček povícero, stejně jako pasáci děvčat. Co se ale děje se psy mimo „službu“?
Připusťme, že všichni Liberečané a návštěvníci budou paní se psy ignorovat a ona odejde z ulice s prázdnou. Psům to zřejmě výrazně nepomůže, protože budou po pár chudých dnech přesunuti jinam na lukrativnější místo.
Podobný případ se stal před několika lety v Dublinu, kde byl zneužíván také bernardýn k pouličnímu žebrání. Pes byl zdrogovaný. Naštěstí byl tamními úřady odebrán a umístěn do dočasného zařízení, kde mu byla poskytnuta veterinární péče. Tentýž scénář nastal relativně nedávno v Barceloně. Opět šlo o zdrogovaného psa.
Zprávy ovšem přicházejí z celé Evropy i ze světa a většinou se jedná o východoevropské žebráky. Zřizují se petice na odebrání zvířat a na sociálních sítích se šíří varování před podporou gangů zneužívajících zvířat.
Jediným způsobem, jakým zvířata před týráním ochránit, je aplikovat všechny dostupné zákonné prostředky k odebrání psů.
Otroctví lidí bylo zakázáno již dávno. Otroctví zvířat se nepřímo definuje zákonem č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání.
Citace ze zákona: § 1 Účel zákona
„Účelem zákona je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem.“
Zde je pochopitelně zapotřebí týrání prokázat.
Městská policie v Liberci dle uvedeného článku eviduje pouze dvě oznámení. Ale budiž, alespoň někomu leží dobro psů na srdci. Jaké má ovšem městská policie pravomoci? Místním šetřením zjistila, že jsou psi uvázáni na vodítku a mají k dispozici misku s vodou. Paní se prokázala očkovacími průkazy a tím byl případ vyřešen.
Samozřejmě, že organizované skupiny moc dobře vědí, co strážci zákona vyžadují a kam až jejich pravomoci sahají. Opravdu se s tím spokojíme a mávneme rukou?
Je přece zřejmé, že psi slouží jako mašina na peníze. Peníze dobrodinců, kterými je podporováno týrání zvířat a nadstandardní život šéfů organizovaných skupin.
Nejsem právník a také vím, že petice či podněty na policii mají nevalný účinek. Ale doufám, že organizace či jedinci, kteří se v problematice ochrany zvířat orientují, najdou způsob nebohým zvířatům pomoci a zabránit jejich dalšímu zneužívání.
Co třeba k běžné kontrole oné paní a jejích dokladů přizvat veterináře, který psy na místě alespoň zběžně prohlédne? Ani to nám zákon neumožňuje?
Nechce se mi věřit, že budeme dál trpět drzost zahraničních skupin, kteří se v našich městech beztrestně obohacují na úkor nebohých zvířat a soucitných občanů.
