Článek
Mezipohlavní rovnoprávnost má totiž své limity a cílová rovinka není ničím definovaná. Z legálního úhlu pohledu máme stejné možnosti a příležitosti, včetně rodičovských povinností. Jak to vypadá v praxi, je ovšem otázka jiná a vyplývá spíš ze společenských stereotypů než z právního nastavení.
Pořád očekáváme, že muži se budou chovat jako muži a ženy jako ženy. Tak je to v pořádku, řekneme si. Vždyť biologicky stejní nejsme. Muži jsou od přírody ti silnější, ženy zase rodí děti, a tak to snad nějakou dobu ještě zůstane.
Jenomže naše staletími dané role začaly postupně splývat a vzájemně se překrývat, i když společenské vnímání za deklarovanou rovnoprávností v mnoha ohledech pokulhává.
Příkladem mohou být rodičovské povinnosti. Na mateřské dovolené zůstává naprostá většina žen, nikoli mužů, i kdyby přinášeli do rodinného rozpočtu stejně. Žena s malým dítětem, která se vrátí do práce dřív než za dva roky, je i nadále trnem ve společenském oku.
Její přirozená role je přece v domácnosti a u dětí. Tak to vidí nejen muži, ale i většina žen. Přitom nikde, pokud vím, neexistuje solidní vědecký důkaz o tom, že by lidé, jejichž matky se vrátily do práce dřív, byli více problémoví, zaostalí, citově deprivovaní nebo si nesli do života jiné následky.
Společenské povědomí a stereotypy jsou tak do jisté míry s právními i hlásanými zásadami v rozporu a není divu, že čím dál víc žen nebo párů se rozhoduje pro bezdětnost.
Muži byli po staletí vůdci a udávali směr všemu. Řídili státy, firmy i rodiny. Rozhodovali o budoucnosti planety, lidském pokroku i chodu rodiny a jejich role byla jasná. Stejně jako role ženy.
O pokroku v rovnoprávnosti mezi muži a ženami ale mluvit nechci. Ani o tom, jak jsme si my ženy vydobyly právo účastnit se veřejného života a zapojit se do pracovních rolí, které byly dříve považovány za ryze mužské.
Maskulinita byla tradičně spojována se silou, stoicismem a rolí živitele. Ačkoli si těchto vlastností na mužích stále ceníme, v dnešním světě od mužů vyžadujeme daleko víc. Očekáváme od nich citovou angažovanost, pochopení, zranitelnost a také vnímavost k našim potřebám.
Posun v chápání role muže vidím obrazně řečeno v přímém přenosu. Zatímco můj otec, stejně jako většina otců mých spolužáků, byli tradičními muži poskytující rodině zejména finanční a praktické zázemí a od svých žen očekávali, že se postarají o blaho jejich a dětí a zaopatří domácnost.
V mé vlastní rodině už to bylo trochu jinak. Můj muž se dokázal se vším všudy postarat o miminko a zastoupil mě i v jiných domácích věcech, pokud to bylo zapotřebí. Rozdělení rolí bylo ale i tak jasné. On se staral zejména o materiální zabezpečení. Na něm bylo, abychom měli kde bydlet, za co nakupovat a nepadala nám na hlavu omítka. A já o to, abychom měli uvařený oběd, čisté oblečení a bylo nám všem fajn.
Můj syn a jeho mladá rodina se posunula v rozdělení rolí do úplně jiné roviny. On nakupuje, vaří, uklízí, stará se praktické záležitosti a taky o miminko. Jediné, co nemůže dělat, je kojit. Svoji roli přijal přirozeně, bez vnějšího nátlaku a je v ní tak spokojený, až je mi to trochu divné. V rodinách jeho přátel funguje velmi podobný model. Oba dělají všechno a role si dělí tak, jak bylo dřív prakticky nemyslitelné.
Rovnoprávnost se přesunula z pracovních vztahů do běžného a rodinného života a ovlivnila i mezipohlavní komunikaci. Mladí lidé už si na patriarchát většinou tolik nehrají a muži se bez ostychu zapojují do chodu domácnosti. Starají se o děti, nakupují, vaří a pomáhají s úklidem. I když už jenom slovo „pomáhat“ je v tomto smyslu protimluv. Stereotypní dělení rolí v domácnosti se postupně a viditelně smazává a muži jsou víc než kdy v minulosti zapojeni do každodenních povinností.
Právě v tom je ale ten oříšek. My ženy chceme po mužích, aby byli citlivější, otevřenější, nápomocnější a plnili stejné úkoly jako my. Aby se s námi podělili o roli, která nám byla po staletí přisouzena a potlačili tu svoji.
Jenomže v praktickém životě má taková rovnoprávnost svá úskalí. Proč? Protože si ji každý vykládáme po svém. Po mužích chceme, aby nám i nadále byli oporou, ochraňovali nás, obdivovali naše křehké ženství a vůbec byli chlapi jaksepatří. Na druhou stranu jim z jejich mužství a tradičního chápání jejich role ukrajujeme. A navíc ještě každá jinak.
Nejlepším příkladem je otázka namlouvání. Vždycky nám ženám vadilo, když na nás muži pokřikovali na ulici, hlasitě komentovali naše přednosti nebo nás plácali po zadku. To ale nemá s mužstvím a přístupu k ženám nic společného. Dobře vychovaný muž takové oplzlosti nedělal nikdy. Dřív se podobné projevy jenom společensky víc tolerovaly.
Bývalo nemyslitelné, že by za sebe žena na schůzce s mužem platila. Nebo se to od ní alespoň neočekávalo. Jak je to dnes? Neexistující pravidla vnášejí do komunikace zmatek. Mladí lidé už většinou chodí na schůzky s tím, že se o účet rozdělí a starší generace v nových nedefinovaných pravidlech tápou.
Přiznám se, že tápu i já a schůzky s muži jsou pro mě v tomto směru prokletím. Nevím totiž, co se ode mě očekává a stejně tak to zřejmě nechápe leckterý muž. Má za mě zaplatit, jak mu velí gentlemanská výchova, nebo se urazím? Nebo si řekne o rozdělený účet a urazím se taky?
My ženy stále chceme po mužích, aby nás opečovávali. Aby nám skládali komplimenty, bili se za nás a hlavně aby nás dobývali. Některé z nás se o dobývání mužů také pokoušejí, ale dělají to buď ryze ženskými zbraněmi nebo s nevalným úspěchem.
Dvoření se ženám a námluvy jsou stále úkolem mužů, stejně jako třeba žádost o ruku. Chceme po nich, aby to dělali i nadále, protože tak je to odjakživa dané. Zároveň jim ale říkáme, aby byli velmi opatrní.
Usmát se na dívku v metru může být chápáno jako nepatřičné, neřkuli pronesený kompliment. Co je ještě povolené a co už je považováno za obtěžování? Kde je hranice přijatelnosti versus očekávání?
Většina žen, které znám, mají alespoň ve skrytu duše rády tradiční muže. Takové, kteří jim podrží dveře, vezmou těžkou tašku a večer je doprovodí až k domu, aby se jim něco nestalo. Obráceně to nefunguje. Ženy mužům dveře nedrží, těžké věci za ně netahají, neplatí za ně útratu a před dveře je nedoprovázejí. Natož aby vedly pány při tanci nebo je žádaly o ruku.
Jenomže ti samí muži musí být opatrní na každé gesto a slovo, abychom si jejich úmysly špatně nevyložily nebo se nějak nedotkli našich ženských práv. Jinými slovy bojuj o mě, dvoř se mi, hýčkej mě, ale pozor na to, jak to děláš.
Chceme, aby muži zůstali muži tam, kde to potřebujeme, ale aby byli o něco jemnější, ženštější a chápali, že máme všichni stejná práva a povinnosti. A aby to nebylo tak jednoduché, každá žena má hranice posunuté na jinou úroveň.
Být mužem musí být těžké a já s nimi v jejich zmatenosti soucítím. Je dobře, že patriarchát už nemá ve společnosti místo, ale pro muže měl aspoň jasná pravidla. A jak my ženy odjakživa víme, co jim neřekneme polopatě, to nechápou. Nevyřčená očekávání se míjí účinkem a končí zklamáním.
Takže polopatě. Dvořte se nám, chraňte nás, stavte nám domy a dělejte nám děti. Zůstaňte chlapy a my budeme dál vaše květinky. Ale prosíme pěkně s úctou a civilizovaně. Žádné nátlaky, hloupé řeči nebo nevhodná gesta. My vás zato budeme milovat a dělat vám společnost. A o zbytek se rozdělíme. Oba pracujeme a děti máme společné, stejně jako domov. Takže povinnosti pěkně napůl.
Jinými slovy chceme tradičního muže s moderním myšlením. Už to dává smysl?
Asi jak komu. Rovnoprávnost pohlaví má své limity vyplývající z hluboce zakořeněných společenských pravidel a bude ještě dlouho trvat, než ji přijmeme se všemi výhodami i důsledky na obou stranách.
My Češi navíc míváme sklony k alibismu, takže ženy budou i nadále doma hlavně matkami, pečovatelkami, kuchařkami a uklízečkami, protože tak se to má a je to tak správně. Je to tak správně, pokud to vyhovuje oběma zúčastněným stranám. Jinak ne.
Zdroje:
