Článek
Jak uvedl web cesky.radio.cz, korunovace se připravovala na rychlo a město nestihlo přichystat velkolepou ceremonii, jaké bývaly dříve obvyklé. Svatovítský chrám zaplnily dřevěné tribuny, ale mnoho lidí se dovnitř vůbec nedostalo. Rudolf odříkal slavnostní přísahu v češtině tak, jak nařizoval korunovační řád schválený Karlem IV., a následně mu byla na hlavu položena svatováclavská koruna.
Římský císař a český král Rudolf II.
Slavnostní obřad zakončila hostina, což však bylo přítomným málo. Nekonaly se rytířské hry, hudba, tance, divadelní a kejklířská představení, které dříve bývaly běžnou součástí korunovačních slavností. Lidé byli nespokojeni a cítili se ošizeni. Slavnost měla být triumfem, který se však kvůli nedostatku času a uspěchaným přípravám nekonal.
Rudolf poprvé jako kralevic navštívil Prahu v roce 1562, kdy byl přítomen grandiózní královské korunovaci svého otce císaře Maxmiliána II. O to větší bylo jeho zklamání při vlastním skromném korunovačním obřadu.
Nicméně později se ukázalo, že tato méně skvostná korunovace přinesla hlavnímu městu Království českého značné renomé. V roce 1583 se římský císař a český král Rudolf II. rozhodl přesídlit do Prahy a to nejen kvůli hrozbě osmanských útoků na Vídeň, ale i kvůli osobnímu zalíbení v městě, které označil za „stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější.“ Praha se tak naposledy ve své historii stala sídelním městem Svaté říše římské. Kniha Dějiny českých zemí pak zdůrazňuje fakt, že přítomnost panovnického dvora neobyčejně zvyšovala atraktivitu Prahy, která se v představách cizozemců stala jedním z nesporných center současného světa.
Do českých zemí a zvláště metropole nad Vltavou přicházely velké zástupy cizinců za obchodem, krátkodobou prací i trvalým uplatněním, a ty zde vytvářely svérázné komunity. Mezi nimi Němci, Italové, Nizozemci nebo třeba i Dánové s proslulým astronomem Tycho de Brahe. V Praze pobývali špičkoví vědci, umělci, architekti, obchodníci a řemeslníci té doby. Značný kulturní a hospodářský význam měla italská menšina, která si vytvořila vlastní katolické instituce včetně špitálu a náboženské kongregace a postupně se soustředila v Menším Městě pražském (nynější Malé Straně) v okolí Vlašské ulice. V Praze se nacházela i diplomatická zastoupení mnoha zemí včetně papežského nuncia. A to všechno zásluhou jednoho panovnického rozhodnutí.
Jako milovník umění, mecenáš a podporovatel věd přispěl Rudolf II. podle Wikipedie k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí a jejich živým stykům s cizinou v závěrečné, manýristické epoše renesance. Ta je po něm v českém prostředí nazývána doba rudolfinská a patří k vrcholným obdobím raně novověkých českých dějin.
Rudolf II, nebyl nevzdělaným, ovládal několik jazyků, mezi nimi latinu, španělštinu, francouzštinu, němčinu a také základy češtiny. Bohužel, kvůli prohlubující se nemoci, se mu panování příliš nedařilo. Za zmínku stojí Rudolfův majestát z roku 1609, který obyvatelům Českého království přinesl na tehdejší dobu velkorysou náboženskou svobodu. Nicméně zásluhu na významném společenském povznesení českých zemí tomuto českému králi už nikdo nevezme.
Odkazy:
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
