Článek
Vinou předsudků získal v českých dějinách špatnou pověst. To se nyní naštěstí mění, protože Zikmund Lucemburský patřil ve skutečnosti k nejúspěšnějším vládcům českých zemí. Byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, značně společenský a měl rád rytířské turnaje. Po smrti svého bezdětného staršího bratra Václava IV. se v roce 1419 Zikmund, v té době král římský a uherský, stal právoplatně také králem českým. Dne 28. července 1420 ho korunoval pražský arcibiskup Konrád z Vechty. V této pozici jej sice český čáslavský sněm v roce 1421 neuznal, avšak vedlejší země Morava, Slezsko a Horní a Dolní Lužice ano.
Je potřeba už konečně poslat někam mezi haraburdí výmysly o věrolomníkovi, lišce ryšavé ve významu lstivosti atd. To jsou už dávno překonané nesmysly dřívější české nacionalistické historiografie. Zikmundovi se sice liška ryšavá říkalo, ale to kvůli jeho rezavým vlasům.
Zikmund Lucemburský
Na uherského krále byl Zikmund korunován 31. března 1387 v Székesfehérváru (česky Stoličném Bělehradu), když si předtím zajistil podporu uherské šlechty a vydržel na něm padesát let až do své smrti. S uherským prostředím se dokázal velmi silně citově sžít a měl ho rád.
Tento panovník svými státnickými schopnostmi prokázal, že je nejschopnějším synem velkého císaře Karla. Mezi jeho nejúspěšnější čin patří svolání Kostnického koncilu, který skoncoval s papežským schizmatem, když sesadil či donutil k abdikaci tři papeže a místo nich zvolil na římský stolec v roce 1417 Ottu Colonnu, jenž přijal jméno Martin V. Význam této velkolepé akce můžeme směle přirovnat k odzbrojovacím jednáním mezi klíčovými velmocemi v současné éře. Svým politickým nadáním svého neschopného staršího bratra Václava IV. výrazně předčil.
Mimochodem je potřeba si uvědomit, že kauza Hus byla v Kostnici pouze okrajovou záležitostí. Kvůli ohnivému kazateli z Prahy se koncil vážně nesešel. Při této příležitosti je také potřeba skoncovat také s báchorkou ohledně ochranného listu, kterým prý Zikmund zaručil Mistru Janu Husovi svobodnou cestu na koncil a návrat zpátky domů. Nikoliv, tato listina zaručovala Husovi pouze ochranu tehdy ještě krále římského na cestě po říšském území, ale nikde nebylo psáno, že Hus se musí vrátit domů do Prahy.
Pravdou je, že Zikmund proti Husovu uvěznění protestoval u koncilních otců, ti mu však dali jasně najevo, že mají právo českého kněze soudit a on jim do toho nemá co mluvit. Kardinálové mu dokonce pohrozili, že v opačném případě se rozejdou. A jestliže si tedy Zikmund měl vybrat mezi Husovým odsouzením a rozpadem koncilu s pokračováním církevního rozkolu, bylo jasné, že se zachová pragmaticky. Hus mu za případný koncilový krach nestál. Ovšem může být Zikmundovi vděčný za to, že mu před koncilem vymohl veřejné slyšení, což v té době nebylo v případě obvinění z kacířství obvyklé. K smrti upálením pak Husa odsoudila Rada města Kostnice, coby představitelka světské moci, a s tímto verdiktem Zikmund nemohl nic dělat. Samotný koncil sice kazatele Betlémské kaple prohlásil za kacíře, ale neměl pravomoc poslat jej na hranici.
Císař Zikmund jako velmi prozíravý a moudrý vládce také správně rozpoznal smrtelnou hrozbu vpádu osmanských islámských vojsk do Evropy a chtěl shromáždit křížovou výpravu, která by pomohla těžce zkoušené Byzanci, ze které de facto zbývalo jen hlavní město Cařihrad s blízkým okolím. Bohužel ostatní evropští panovníci toto nebezpečí podcenili, byzantská metropole šestnáct let po císařově smrti padla a zanikla tak kdysi mocná Východořímská říše. I z tohoto důvodu se stal rozhodným odpůrcem husitství. S husity bojoval už proto, že mu bránili zaměřit se na hlavní nebezpečí pro Evropu, tedy agresivní osmanský stát, který šířil hrůzu a děs na Balkáně, kde dobýval tamní země a islamizoval jejich křesťanské obyvatele. Zikmund měl větší rozhled než husitští představitelé, kteří malicherné spory v rámci křesťanství nadřadili zájmům Evropy. Nebylo v té době důležité, jestli mají laici přijímat také krev Kristovu z kalicha, ale klíčové bylo postavit se tureckému nebezpečí.
V roce 1433 pak Zikmund vystoupil na pomyslný vladařský vrchol, když jej 31. května papež Evžen IV. korunoval v Římě ve svatopetrské bazilice římským císařem.
Po porážce radikálních husitů u Lipan se císař Zikmund v srpnu 1436 stal faktickým českým králem. Zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě na cestě do Uher. Pohřben byl v katedrále ve Velkém Varadíně (v současnosti rumunská Oradea). Jelikož nezanechal mužského potomka, vymřel jim rod Lucemburků po meči.
Odkazy:
Zikmund Lucemburský (poslední velký císař středověku), Jiří Bílek, nakladatelství Víkend, Líbeznice 2019
Císař Zikmund, Wilhelm Baum, nakladatelství Mladá fronta, Praha 1996
Dějiny Zemí Koruny české, kolektiv autorů, díl. I, nakladatelství Paseka, Praha 1992
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1998
