Článek
Český král Ferdinand III. se původně panovníkem stát neměl, ale nakonec si jako vladař nevedl vůbec špatně. K jeho hlavním úspěchům patří ukončení třicetileté války v roce 1648.
Narodil se 13. července 1608 až jako třetí syn Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské. Následníkem trůnu se stal v 11 letech po smrti svých dvou starších bratrů. Jak uvádí Biografický slovník českých zemí, ve vztahu k církvi si zachoval nezávislost, každé biskupské nařízení mohlo vstoupit v platnost jedině po císařském schválení. V otázkách víry však zůstal neoblomný a je považován za dovršitele katolické reformy v dědičných habsburských zemích, Tu však prosazoval mírnějšími způsoby než jeho otec. Patřil k velkým ctitelům Panny Marie. Byl také milovníkem hudby a dokonce ji sám komponoval na náboženská a světská témata.
Římský císař a český král Ferdinand III.
K vládě se jako císař římský, král český, král uherský atd. Ferdinand III. dostal po smrti otce v roce 1637. Své země však zdědil rozvrácené ničivým válečným konfliktem. Uvědomoval si, že vyčerpaná Evropa potřebuje mír, a tak se v dubnu 1644 zasadil o zahájení mírových jednání se Švédy a Francouzi. Diplomaté obou stran se sešli ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku. K ukončení války však byla ještě dlouhá cesta. Pro Ferdinanda bylo důležité, že švédská vojska nedokázala dobýt v roce 1645 Brno a o tři roky později pražské Staré a Nové Město. To posílilo jeho postavení při uzavření tzv. Vestfálského míru 24. října 1848. Jeho pozice v Říši však byla oslabena. Sám k tomu přispěl tím, že už roku 1644 říšským knížatům a kurfiřtům přiznal právo provádět vlastní zahraniční politiku v naději, že takto mezi nimi získá více spojenců. Mír byl samozřejmě spojen i s ústupky protestantům, jako pragmatik si však uvědomoval, že jiné cesty není. Na druhé straně zůstal vládcem ve svých dědičných zemích, v Rakousku, Uhrách, Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy na konci třicetileté války byl na Ferdinandův podnět postaven na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Základní kámen byl položen dne 26. dubna 1650 za účasti nejvyššího hofmistra českého království Bernarda z Martinic a zástupců pražské radnice. Sloup vysvětil arcibiskup pražský kardinál Arnošt z Harrachu. Stalo se tak 13. července 1652 za přítomnosti českého krále Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV.
Ve vnitřní politice se po válce prosazovaly centralistické tendence státu, nastalo zřízení stálé armády a další upevnění panovnického absolutismu.
Prvořadým poválečným úkolem byla obnova zničené země pomocí výběru daní do zadlužené státní pokladny. K tomu byla v letech 1654–55 vytvořena tzv. berní rula, což byl soupis veškeré poddanské půdy a osob povinných platit daně. Klíčového úspěchu však dosáhl v Praze v oblasti vzdělanosti. Možná také proto, že sám byl vzdělaný – ovládal sedm jazyků, včetně češtiny a maďarštiny. V roce 1654 byla v Praze obnovena plnohodnotná čtyřfakultní univerzita, která se předtím vinou husitských válek změnila na pouhé provinční učiliště s jedinou artistickou (filozofickou) fakultou. Ta po něm až do roku 1918 nesla jméno Karlo-Ferdinandova. Působily na ní významné osobnosti jako například jezuita, matematik, astronom Josephus Bergmann, astronom Jan Bedřich Breiner, lékař a přírodovědec Jakub Jan Václav Dobřenský z Černého Mostu, lékař, matematik a fyzik Jan Marek Marci z Kronlandu nebo teolog Rodrigo Arriaga. Tato instituce měla v časech vlády Ferdinanda III. vynikající vědeckou úroveň.
Ferdinand III. byl třikrát ženat. Jeho první manželkou byla španělská infantka Marie Anna, se kterou byl oddán roku 1632 v Innsbrucku. Zemřela při porodu šestého dítěte 1646 v Linci. Druhá žena, arcivévodkyně Marie Leopoldina z tyrolské větve Habsburků, zemřela rovněž při porodu 1649. Potřetí se oženil 1651 s mantovskou princeznou Eleonorou Magdalenou z rodu Gonzaga, která mu porodila čtyři děti a přežila ho téměř o dvacet let. Z jedenácti potomků bylo šest synů a pět dcer; jen pět dětí se dožilo dospělého věku.
Římský císař a český král Ferdinand III. zemřel 2. dubna 1657 ve Vídni a je pochován ve vídeňské habsburské rodinné hrobce u kláštera kapucínů.
Zdroje:
Přehled českých církevních dějin, díl II., Jaroslav Kadlec, nakladatelství Zvon, Praha 1992
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
