Článek
Císař rakouský, král český, král uherský atd. František Josef I. se narodil 18. srpna 1830 v habsburském letním sídle v zámku Schönbrunn ve Vídni. Panování nad svými zeměmi se ujal po abdikaci svého strýce Ferdinanda V. 2. prosince 1848 a v jejich čele stál až do své smrti 21. listopadu 1916, tedy téměř 68 let.
Osud jej několikrát krutě zasáhl, když tragicky přišel o své příbuzné. Nejdříve mu mexičtí republikánští revolucionáři popravili bratra Maxmiliána, který v této zemi vládl jako císař. Potom jeho jediný syn korunní princ a následník trůnu Rudolf spáchal ve třiceti letech sebevraždu a nakonec mu pomatený italský anarchista zavraždil v Ženevě jeho choť Alžbětu zvanou Sisi.
Lynčování ministra ve Vídni utvrdilo jeho konzervatismus
Jeho pověst mezi Čechy je poněkud kontroverzní, dá se však říci, že poněkud nezaslouženě. Parafrázujíc výrok Františka Palackého, „On pro ně víc dobrého než zlého udělal.“ Císař František Josef I. byl bytostný konzervativec, avšak z hlediska jeho zkušeností se tomu nelze divit. Zpočátku respektoval změny, které začaly za jeho předchůdce včetně přeměny říše v konstituční monarchii. Jenomže si dobře pamatoval, že ještě před tím než se stal vladařem, se ve Vídni v říjnu 1848 vzbouřila a zfanatizovaná a zdivočelá lůza, která zlynčovala a zavraždila ministra války hraběte Theodora Baillete de Latoura a posléze jej pověsila na lucernu. Habsburský dvůr byl nucen dočasně přesídlit na Moravu do Olomouce. Povstání vypukla v Uhrách, které se povedlo potlačit až s pomocí ruské armády na jaře 1849 a v Lombardii, kde vzbouřence porazil polní maršál Radecký.
Novoty tak mladého vladaře vyděsily. Logicky obrátil a nakonec přivedl zemi zpět opět k absolutismu. Nicméně je pravdou, že některé předchozí novinky zůstaly zachovány, například zrušení roboty v roce 1848 nebo zavedení moderního státního zřízení o dva roky později, které ukončilo předchozí vrchnostenskou úřednickou správu. Nepřestaly také existovat nezávislé porotní soudy.
Zlom nastal v roce 1860, kdy císař František Josef I. po prohrané válce s Francii a Sardinií o rok dříve, vydal tzv. říjnový diplom, v němž slíbil trvalý odklon od absolutismu a konstituční vládu.
Zrovnoprávnil křesťanské církve
O rok později svým patentem z 8. dubna vyhlásil v rakouské části monarchie (v uherské platila už od roku 1859) plnou náboženskou svobodu pro protestantské církve augšpurského a helvetského vyznání. V §2 císařského patentu je psáno: „Svoboda evangelického vyznání víry, jakož i právo společného veřejného vykonávání náboženství jsou jim po všecky časy od nás pojištěny.“ Luteráni a kalvinisté v českých zemích tak byli plně zrovnoprávněni s katolíky. Je pravdou, že evangelíci přestali být pronásledováni v Habsburské monarchii už v roce 1781, kdy císař Josef II. vydal Toleranční patent. Ten sice připouštěl určitá nekatolická vyznání, ale zároveň pro ně stanovil výrazná omezení. Tak například evangelíci nemohli veřejně konat bohoslužby, jejich sakrální stavby nesměly vypadat zvenku jako kostely, nemohly mít zvony a rovněž nesměly stát přímo v ulicích. Všechna tato omezení nyní panovník zrušil a Rakouské císařství se stalo nábožensky svobodnou zemí pro státem uznaná náboženství.
Toto vladařovo nařízení patřilo jednoznačně k těm pozitivním, protože se ztotožnilo se zásadou, že stát nemá právo diktovat svým občanům, jak mají věřit v Boha a pronásledovat ty, kteří se s tím neztotožňují. Důvod je jasný, žádný člověk na světě není schopen empiricky dokázat, že právě jeho víra, jeho církev, je ta pravá. A proto ani světské moci nepřísluší preferovat jednu církev nad ostatními.
Souhlasil se zákony podporující civilizační rozmach
Další zlom nastal v roce roce 1867, kdy se po rakousko-uherském vyrovnání se země stala konstituční monarchií. Tzv. prosincové zákony z roku 1867 platné pro rakouskou část říše uzákonily základní občanské svobody, jako jsou svoboda projevu, tisková, shromažďovací, spolčovací, nedotknutelnosti obydlí, ochrana listovního tajemství a další. Nastala dělba moci typická pro demokracii, na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákonodárná moc náležela volené Říšské radě a Panské sněmovně, která byla složena z dědičných a panovníkem jmenovaných členů. Je ovšem pravdou, že císařovi zůstaly rozsáhlé pravomoci, třeba mohl jmenovat vládu bez ohledu na stanovisko parlamentu.
Ještě předtím moderní právní normy, živnostenský zákon z roku 1859 a obchodní zákoník z roku 1862, umožnily se souhlasem císaře masivní ekonomický růst habsburské monarchie. Z toho profitovaly hlavně české země, v nichž se soustředilo asi 60% průmyslové výroby Rakouska-Uherska.
V druhé polovině 19. století pak zažívali Češi jedny z nejlepších časů ve svých dějinách. Ekonomika rostla, rozvíjel se průmysl a začaly budovat železnice. Se souhlasem panovníka vzniklo plno českých vzdělávacích, školských a kulturních institucí. Založeny byly dvě české vysoké technické školy v Praze a Brně a Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla v roce 1882 rozdělena na českou a německou. V lednu 1890 zahájila svoji činnost významná vědecká instituce - Česká akademie věd a umění, poté, co panovník schválil její stanovy. Ten také na stavbu českého Národního divadla daroval 34 tisíc zlatých, což byla v té době značná suma.
V tvrdé konkurenci dokázali uspět i čeští podnikatelé Tomáš Baťa, Emil Škoda, Ringhofferové, Emil Kolben, Václav Klement, Michael Thonet a mnozí další. To vše bylo umožněno liberálním ekonomickým prostředím, na kterém měl podíl též panovník.
Zasloužil se o vzestup českých zemí
Dá se tedy říci, že český král (i když nekorunovaný) František Josef I. českému vzestupu nebránil a českou emancipaci svými vstřícnými kroky, například udílením souhlasů se stanovami českých institucí a schvalováním jejich vzniku, podporoval.
Vytýká se mu, že se nenechal korunovat českým králem, přestože to slíbil. Jenomže on tuto záležitost podle historika Jiřího Raka předložil už v ústavní éře, země Říšské radě ke schválení, jelikož nechtěl vystupovat absolutisticky, a ta ji zamítla.
Za jeho vlády také vypukla první světová válka, což mu bývá rovněž vyčítáno s tím, že ji neměl dopustit. Jenomže mu bylo už 84 let a ve Vídni proti sobě stály dvě kliky, válečná a mírová. Hlavou té mírové byl následník trůnu arcivévoda František Ferdinand. Odmítal válku proti Srbsku a především proti Rusku. „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií,“ zdůrazňoval arcivévoda. V čele té válečné stal náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády Franz Conrad von Hötzendorf o kterém arcivévoda tvrdil, že je třeba jej držet na uzdě.
V Sarajevu však srbský terorista a zločinec Gavrilo Princip zavraždil 28. června 1914 následníka trůnu, mírová strana přišla o hlavního představitele, válečníci tak získali navrch a prosadili válku.
Zajímavé je panovníkovo hodnocení z úst předního českého historika profesora Josefa Pekaře zveřejněné na webu wikipedie.cz. „Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní (Češi), byla nám dána v této době (vlády Františka Josefa I.) … Není důvodu, abychom přezírali, čím přispěla k tomuto rozvoji vůle svépomocí, k níž odedávna vychovávaly národ náš těžké podmínky jeho existence … Ale výsledek tohoto úsilí nebyl by tak požehnaný, kdyby nebylo podporováno státnickým porozuměním zvěčnělého mocnáře, porozuměním pro právo potlačených a o lepší budoucnost svou usilujících národů.“
Odkazy:
České země v 19. století I. a II. , Milan Hlavačka a kol., nakladatel Historický ústav AV ČR, Praha 2014 a 2016
František Josef I., Michaela a Karl Vocelkovi, Nakladatelství Paseka, Praha
2017
Češi v dějinách nové doby, Podiven, nakladatelství Rozmluvy, Praha 1991
Vražda arcivévody, Greg King a Sue Woolmansová, nakladatelství Bourdon, Praha 2017
Bývalí Čechové, Jiří Rak, nakladatelství H+H (H&H), Praha 1994
