Článek
Patřil k tzv. mužům 28. října, tedy k pětici těch, kteří v roce 1918 vyhlásili samostatný český stát a odtržení od habsburské monarchie. To jej předurčilo k předním postům. Jak uvádí web euro.cz, po vzniku republiky působil Stříbrný nejen jako poslanec Národního shromáždění, ale postupně zastával i různé ministerské posty. Jak tomu bylo v té době zvykem, a jak je tomu ostatně zvykem i nyní. V letech 1918-1919 šéfoval poštám, v letech 1919 až 1920 a 1922 až 1925 byl ministrem železnic a v letech 1925 až 1926 ministrem národní obrany. Od roku 1920 byl navíc místopředsedou Československé strany socialistické (přejmenované České strany národně sociální), která patřila po většinu doby trvání první republiky k vládním stranám.
Stříbrný byl ovšem velmi kontroverzní osobností a mimo jiné i vášnivým karbaníkem. Jeho průšvihy na sebe nenechaly dlouho čekat. Z funkce ministra železnic odstoupil v roce 1919 už po dvou měsících a to proto, že hrál karty s pokladníkem Městské spořitelny pražské, který kvůli hře zpronevěřil 300 tisíc korun.
Stříbrný ovšem nezůstal dlouho stranou a do nejvyšší politiky se vrátil hned v následujícím roce. Ministrem byl celkem pětkrát a postupně vedl resorty pošt a telegrafů, železnic a národní obrany. Zasedal spolu s Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou, Janem Šrámkem a Rudolfem Bechyně v tzv. Pětce, neoficiálním a neústavním klubu „vlivných mužů“, kteří řídili parlament a vládu, čímž de facto ovládali nejvyšší moc v zemi.
V srpnu 1923 však vypukla tzv. uhelná aféra, v níž Jiří Stříbrný patřil k hlavním protagonistům. Tehdy vypukla Všeobecná hornická stávka, ale dolu v Mutějovicích na Rakovnicku byla udělena výjimka a mohlo se v něm těžit a to kvůli tomu, že v opačném případě údajně hrozilo jeho zhroucení. Stávkový výbor nakonec souhlasil s podmínkou, že se uhlí bude těžit pouze na export.
Mutějovický důl Union pak během půlroční stávky vytěžil 257 vagonů uhlí, které se vozily do Dolních Rakous. Zde se však jen změnily vozové nálepky a vagony odjížděly zpátky do Československa jako anglické uhlí, navíc se speciální přirážkou.
Cennou surovinu vykupovalo právě ministerstvo železnic, vedené tehdy Jiřím Stříbrným. V důsledku hornické stávky totiž už nebylo na jednotlivých nádražích uhlí a hrozilo zastavení provozu státních drah. Díky machinacím s mutějovickým uhlím se však nakonec podařilo situaci vyřešit a stávka skončila neúspěchem. Sám Stříbrný to považoval za svůj významný čin a veřejně se tím chlubil.
Jenomže, pak se zjistilo, že spolumajitelem mutějovických dolů je od roku 1923 Stříbrného bratr František, který ovšem dříve v důlním oboru nepodnikal, což logicky vypadalo dost podezřele. Jiří Stříbrný čelil obvinění, že s uhlím pletichařil ve svůj prospěch a obohatil se tak o miliony korun. On samozřejmě jakoukoliv vinu odmítal, s tím, že nezákonně nezískal ani haléř.
K předním zákazníkům mutějovických dolů patřilo ministerstvo železnic až do roku 1925. Asi nebylo náhodou, že ve stejném roce Jiří Stříbrný odešel vést ministerstvo obrany. Přesto se však nevyhnul obvinění, že jím vedené ministerstvo železnic nakupovalo z Mutějovic účelově předražené uhlí. Pravdou však bylo, že František Stříbrný spolu s většinovým majitelem Františkem Stejskalem dostali i v těchto letech na provizích od státu minimálně 22 milionů korun. Jiří Stříbrný všechna obvinění z nezákonných machinací popíral, což mu ovšem skoro nikdo nevěřil. Josef Janeček, který patřil ke známým Stříbrných, však tvrdil, že mu František Stříbrný o podílu pro bratra přímo řekl. Jiří Stříbrný Janečkovo svědectví zlehčoval s tím, že dotyčný si to vymyslel. Prokázalo se však, že dostal osobní vkladní knížku „Rokycany“, ze které vybral přes dva miliony korun.
V roce 1926 Stříbrný abdikoval z postu ministra národní obrany, údajně kvůli přijetí zodpovědnosti za tzv. Marmaggiho aféru, kdy papežský nuncius rok předtím na protest kvůli celostátním oslavám svátku Mistra Jana Husa opustil Prahu. Skutečným důvodem však byly jeho korupční skandály. V září téhož roku byl Jiří Stříbrný na sjezdu vyloučen ze socialistické strany, která se tehdy přejmenovala na národně socialistickou.
V témže roce se svým bratrem Františkem založil tiskárnu, která mimo jiné vydávala bulvární deníky a pornografické časopisy. Jiří Stříbrný se posléze angažoval ve fašistických stranách a jeho vliv upadal.
S nacisty nekolaboroval, přesto byl po válce odsouzen k doživotnímu pobytu za mřížemi. Povídalo se, že je to pomsta prezidenta Edvarda Beneše, proti němuž Jiří Stříbrný dlouhodobě ostře vystupoval. Zemřel v roce 1955 ve valdické věznici. I když podle některých novějších zdrojů to bylo na Slovensku ve vězení v Ilavě. Na osobnosti Stříbrného to však nic nemění.
Odkazy:
Dějiny Zemí Koruny české II, Pavel Bělina a kolektiv, nakladatelství Paseka, Praha 2021
Jiří Stříbrný, Libor Vykoupil, nakladatelství Matice moravská, Brno 2003
