Článek
V roce 1905 Norsko vyhlásilo nezávislost na Švédsku a vážným kandidátem na norský trůn se stal třiatřicetiletý dánský princ Karel, druhorozený syn dánského krále Frederika VIII. a královny Luisy Švédské a Norské. Ještě předtím se Karel v roce 1896 oženil s princeznou Maud z Walesu, dcerou anglického krále Eduarda VII. a princezny Alexandry Dánské.
Nicméně se nechtěl do čela nové skandinávské země dostat nezván a tak požádal norský lid o důvěru. Osmdesát procent Norů v referendu souhlasilo, aby stanul v jejich čele, a tak bylo rozhodnuto. Dne 22. června 1906 byl korunován v katedrále Nidaros v Trondheimu na norského krále a aby se více přiblížil svému lidu, přijal jméno Haakon VII. Byla to první a zároveň poslední norská královská korunovace, protože norský parlament korunovační obřady o dva roky později zrušil.
Král Haakon VII.
Za I světové války Norsko neválčilo, jelikož vyhlásilo neutralitu. Stejně tak postupovalo i před dalším světovým konfliktem, kdy opět dalo najevo úmysl zůstat mimo válečnou vřavu. Jenomže hitlerovské Německo to nerespektovalo a 9. dubna 1940 severskou zemi napadlo. Bylo jasné, že maličké Norsko nemá proti silnému agresorovi šanci, přesto však Norové dosáhli dílčích úspěchů, když například palbou z pobřežních děl potopili německý křižník Blücher a tím oddálili obsazení norského hlavního města Oslo. To umožnilo evakuaci královské rodiny.
Jak uvádí web norského královského domu, 10. dubna se král Haakon setkal s německým vyslancem Curtem Bräuerem. Němci požadovali, aby vláda v čele s Johanem Nygaardsvoldem, která odmítla kapitulovat, odstoupila a aby král jmenoval vládu v čele s nacistickým sympatizantem Vidunem Quislingem. Panovník však kategoricky odmítl jmenovat tohoto předního norského kolaboranta premiérem.
Královská rodina pak v červenci čtyřicátého roku odplula na britském těžkém křižníku Devonshire do Londýna, kde byla ustavena i norská exilová vláda. Král Haakon VII. se stal symbolem vůle norského lidu bojovat za svobodu své okupované vlasti až do konečného vítězství. Jeho rozhlasové vysílání z Londýna povzbuzovalo lid a sloužilo jako zdroj inspirace pro mladé i staré. V projevu 8. července 1940 dal král Haakon opět jasně najevo, že bude i nadále plnit své povinnosti norského krále, bojovat za osvobození Norska, a odmítl se podřídit německým ultimativním požadavkům.
V červnu 1944 pak byl Haakonův syn a následník trůnu princi Olav jmenován vrchním velitelem armády. Převzal velení norských ozbrojených sil a spolupracoval se spojeneckými mocnostmi na konečné porážce nacistického Německa.
Po kapitulaci Hitlerovy Třetí říše se král Haakon vrátil 7. června 1945 s rodinou do vlasti, dočkal se triumfálního přivítání norským lidem, a znovu se ujal vlády ve své zemi. Zemřel v září 1957 v požehnaném věku 85 let a s dobou vlády trvající více než půl století patří k nejdéle vládnoucím evropským panovníkům.
Odkazy:
