Článek
Byl to velký skandál, který v létech 1923 a 1924 rozbouřil československou politickou scénu. Jednalo se o tzv. lihovou aféru, jejímiž protagonisty byli vysocí státní úředníci a rovněž jeden z nejvyšších ústavních činitelů ve státě předseda horní parlamentní komory Senátu Karel Prášek. Ten náležel k předním činitelům tzv. agrární strany, respektive Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, která patřila k nejsilnějším v éře v první republiky. Prášek byl vůdčí osobností jejího konzervativního velkostatkářského křídla a v letech 1918 – 1920 byl ministrem zemědělství.
Karel Prášek
Vypadalo to u něj na slibnou politickou kariéru, jenomže pak nastal zlom a prudký pád dolů. Prášek totiž působil i jak předseda Družstva hospodářských lihovarů a správce lihovarnického dispozičního fondu a na tomto postu zneužil zhruba 30 milionů korun na úplatcích, Tři miliony z nich nezpochybnitelné použil k podplacení komunistického odborářského předáka a vedení kina patřícího národně-socialistickým odborům. Inu, ani soudruhům nikdy peníze nevadily a v každé době jim byly milejší než proletariát, který jim pouze sloužil coby zástěrka jejich mocenských zájmů. Takže ani za první republiky komunisté nebyli křišťálově čistí bojovníci za práva pracujícího lidu, ale vlastní konto jim bývalo daleko milejší.
Další problém nastal v okamžiku, když měl Prášek vysvětlit, co se stalo se zbylými sedmadvaceti miliony korun. On sice tvrdil, že jej použil na sanační účely, lidé mu však nevěřili a panovalo všeobecné mínění, že i tyto peníze sloužily k úplatkům. Současně se jaksi „čirou náhodou“ objevily na veřejnosti dokumenty, které dokládaly, že za první světové války byl konfidentem rakouské policie a udával české vlastence.
Prášek si to samozřejmě nenechal líbit. Ovšem jeho obrana ve stylu dispoziční fondy mají mnozí i jiní politici a ústavní činitelé, když navíc nedokázal předložit důkazy o jejich zneužití, působila spíše trapně a směšně. Ono to také vypadalo ve stylu, když mne hodili do smrdutých vod, ať tam se mnou spadnou i ti druzí. Peroutkův časopis Přítomnost nazval aféru nejošklivějším vředem, který během 5 let samostatnosti zohyzdil náš politický život“
V reakci na to pak prezident Masaryk nepozval Práška k tradiční novoroční audienci na Pražském Hradě a při jiném oficiálním setkání mu demonstrativně nepodal ruku. Jenomže pravdou rovněž bylo, že Masaryk a jeho okolí neměli Práška moc rádi a tahle situace se jim náramně hodila k politickému konci neoblíbeného oponenta. Právě lidé spjatí s Hradem také měli nechat zveřejnit kompromitující materiály o Práškově udavačství.
Práška rovněž nemusel ani předseda agrární strany Antonín Švehla, který s ním měl dlouhotrvající rozepře. I jemu se lihová aféra hodila a také ji náležitě využil. Donutil ho k rezignaci na funkci předsedy Senátu i na senátorský mandát, čímž se zbavil stranického konkurenta.
V reakci na lihovou aféru pak Národní shromáždění přijalo v červnu 1924 tzv. Zákon o inkompatibilitě (neslučitelnosti) č. 144/1924 Sb. V § 1 se psalo. S členstvím v Národním shromáždění není slučitelno ani vlastnictví podniků výdělečných, ani účast na vedení nebo správě jejich, ani účast ve vedení nebo správě jakéhokoliv sdružení na zisk zřízeného, jsou-li ony podniky nebo sdružení v poměru dodavatele nebo odběratele, pachtýře nebo propachtovatele ke státu, ústavu, podniku nebo fondu státnímu nebo státem spravovanému, nebo poskytují-li jim po živnostensku úvěr nebo domáhají-li se, aby některý z poměrů zde uvedených byl založen.
V § 8 pak bylo výslovně uvedeno. Předsedové sněmoven nesmějí býti členy představenstva nebo dozorčí rady ani zástupci akciových společností, společností s ručením obmezeným a zapsaných společenstev, pokud tyto společnosti neb společenstva se zabývají činností výdělkovou.
Zákonu se posměšně říkalo Lex Prášek a jak bylo v té době obvyklé, ústavní činitelé ho často porušovali.
Odkazy:
První republika 1918 – 1938, kolektiv autorů, nakladatelství Extra Publishing, Brno 2018
