Článek
Ve školách se učilo, že Slováci tzv. Martinskou deklarací z 30. října 1918 souhlasili se spojením s českými zeměmi. Jenomže tato teorie má velmi vážné trhliny a píše o nich dokonce i jeden z nejlepších českých žurnalistů všech dob Ferdinand Peroutka ve své knize Budování státu. Na straně 107 uvádí o shromáždění v Martině svolané předsedou Slovenské národní strany Matúšem Dulou doslova: „Schůzka nebyla shromážděním volených zástupců. Přijď, kdo jsi Slovák. Úřadům Dula ohlásil jen výborovou schůzi národní strany.“ Opravdu tedy nelze mluvit o setkání slovenské politické reprezentace a tato skutečnost zpochybňuje legitimitu martinského shromáždění k tak zásadnímu kroku.
Významný český historik profesor Josef Pekař, jak se píše v článku na webu reflex.cz, před přičleněním Slovenska, respektive tehdejších Horních Uher k českým zemím, důrazně varoval, považoval jej za nelegitimní, protože by tím byla porušena historická práva Uherského království, jehož bylo Slovensko po tisíc let součástí. To také logicky vedlo k nepřátelskému postoji Maďarska vůči Československu a k odtržení jižních území Slovenska na podzim 1938.
Slováci se o svém osudu tenkrát nemohli rozhodnout v plebiscitu a profesor Jan Rychlík v knize Historie, mýty, jízdní řády uvádí pro někoho možná překvapivý názor, že pokud by Slováci dostali šanci hlasovat v referendu, asi by se rozhodli pro setrvání v jednom státě s Maďarskem. Zdůvodnil to tím, že co mohou čekat od Maďarů věděli, kdežto Čechy neznali.
A pak tu byla ještě jedna zásadní věc, Slovensko tvořilo s Maďarskem jeden funkční hospodářský celek, jehož rozbití v osmnáctém roce mu způsobilo v následujícím roce vážné ekonomické problémy a v některých regionech se situace blížila k hladomoru. Na Slovensku jako součástí Uher také nebyl až do roku 1918 zaveden přídělový systém na jídlo, jak tomu bylo v českých zemích. Potraviny na lístky začaly být teprve po vzniku Československa.
Někteří Slováci proti Československu také argumentují tím, že Češi nedodrželi Pittsburskou dohodu z května 1918, která podle webu moderni-dejiny.cz schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, v kterém mělo Slovensko mít svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. To se nestalo a Slovensko získalo autonomii až v listopadu 1938.
Tou nejzásadnější námitkou proti vzniku Československa ale je absence lidového hlasování, ve kterém Slováci měli mít možnost se rozhodnout o tak závažné věci, jako bylo budoucí státoprávní uspořádání jejich země. Tu nedostali. Slovensko tak obsadila česká vojska následovaná „vládou“ Vavro Šrobára, kterou, jak opět dokazuje Ferdinand Peroutka, nikdo na Slovensku nevítal. V Žilině, která byla jejím prvním sídlem, si její členové museli nést sami kufry z nádraží do hotelu.
Československo se také ve své historii dvakrát rozpadlo. I to je důkazem toho, že to byl stát na vratkých nohou a proto se návrat k tradiční české státnosti jeví jako rozumné řešení.
Odkazy
Budování státu I, Ferdinand Peroutka, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1991
Historie, mýty, jízdní řády, Vladimír Kučera, Jan Rychlík, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2015
Dějiny Slovenska, Jan Rychlík a kolektiv, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2024
