Článek
Narodila se pravděpodobně v roce 1211, jak uvádí církevní historik Petr Kubín na webu cirkev.cz. Anežka Přemyslovna byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.
Po několika neúspěšných pokusech ji provdat, vstoupila Anežka po roce 1230 do řádu klarisek a později se stala abatyší kláštera u kostela svatého Haštala na Starém Městě, který spolu se špitálem sama založila. Svoji činností pak způsobila razantní převrat v tehdejších zvyklostech. V 13. století totiž bylo přirozené, že řádové sestry se dělily na tzv. chórové a služebné. Chórové sestry pocházely z urozených rodů, byly to dcery královské, šlechtické a bohatých měšťanů. Ty se zabývaly pouze lepšími pracemi, například vyšíváním. Zajistit chod kláštera, tedy topení, vaření, praní, úklid atd. patřilo k povinnostem služebných sester pocházejících z prostých poměrů. Bylo nepředstavitelné, aby takovou činnost vykonávaly řeholnice urozeného původu.
Anežka Česká však toto rozdělení zrušila, všechny její sestry si byly rovny a ona sama vařila, uklízela a starala se o nemocné. Pro ní a její řeholnice byl prvořadý františkánský ideál chudoby, pokory a následování Ježíše Krista.
Byla vůdčí osobností a pozitivně se zapsala do českého historie v roce 1249, kdy pomohla usmířit svého bratra českého krále Václava I. s jeho synem, svým synovcem a následníkem trůnu Přemyslem, později českým králem Přemyslem Otakarem II. Rok předtím vypukla v zemi vzpoura většiny šlechty proti Václavovi, která na jeho místo chtěla dosadit Přemysla. Václav nakonec povstání potlačil, jeho syn se mu vzdal a v Anežském klášteře před ním pokořil. Byl zbaven všech vladařských práv a uvězněn na hradě Přimda. Nicméně už na konci roku došlo k usmíření obou a Václav jmenoval Přemysla moravským markrabětem. A k tomuto smírnému řešení výrazně přispěla svými diplomatickými schopnostmi Anežka Česká.
Ta se dožila na svoji dobu poměrně vysokého věku 71 let a zemřela 2. března 1282 za velkého hladomoru v době braniborské okupace Čech, pravděpodobně hladem a vyčerpáním.
Krátce po její smrti se podle vyjádření církevního historika Martina Weise na webu denik.cz začaly tradovat legendy o Anežce, proslulé vzdělaností, dobročinností a milosrdenstvím. Také v době baroka byla oslavována, nejprve jezuity (Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, Jan Tanner, Bohuslav Balbín), dále pak členy řádu křižovníků s červenou hvězdou, z nichž Jan František Beckovský o ní sepsal českou legendu.
První žádost o její kanonizaci poslala česká královna Eliška už v roce 1328 papeži Janu XXII. Papež však byl právě tehdy v závažném konfliktu s řádem minoritů, takže Eliščina žádost nebyla vyslyšena. Lépe nedopadly ani další pokusy adresované papežům Benediktu XII. (1334-1342) a Inocenci XI. (1676-1689).
Teprve v roce 1874 byla z podnětu pražského arcibiskupa a kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga papežem Piem IX. prohlášena za blahoslavenou. Po dalším úsilí ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil.
Odkazy:
Přehled českých církevních dějin, díl I., Jaroslav Kadlec, nakladatelství Zvon, Praha 1992
Dějiny Zemí Koruny české, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
