Článek
Ferdinand byl vychováván v katolické víře a veden k respektování habsburských rodových idejí. Jak uvádí web panovnici.estranky.cz, spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti.
Klíčovým z hlediska historie českých zemí byl rok 1526, kdy se po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče Ferdinand stal českým králem. Nástup na český trůn uplatňoval jako manžel Ludvíkovy sestry Anny Jagellonské z hlediska dřívější dohody, že pokud bude Ludvíkovo manželství bezdětné, stává se jeho nástupcem na český a uherský trůn. Jeho cesta k moci však byla komplikovaná. V Uhrách jej za panovníka vybrali jen zástupci vyšší šlechty, zatímco nižší a střední šlechta dala přednost sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému.
V Čechách jej nakonec zemský sněm jednomyslně zvolil za českého krále 23. října 1527. V jeho prospěch zřejmě rozhodla prestiž habsburského rodu, touha části vyšší šlechty po silném panovníkovi a především slib daný stavovské obci, že za ni zaplatí dluh 300 tisíc zlatých. Je pravdou, že to nesplnil, nicméně něco jiného bývají předvolební sliby a něco jiného pak realita, což známe i ze současnosti. V každém případě na český trůn usedl po slabých Jagelloncích schopný a mocný vladař. Dne 24. února 1527 byl Ferdinand v Praze ve Svatovítské katedrále korunován českým králem jako Ferdinand I.
Ještě dříve v roce 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko, o rok později habsburské državy v Itálii, roku 1522 Tyrolsko a část Švábska. Stal se tak arcivévodou rakouským.
Tím vznikla personální unie Čech, Uher a Rakouska, což bylo důležité z hlediska obrany proti Osmanské říši. Turci znamenali pro Evropu smrtelné nebezpečí a roku 1529 dokonce oblehli Vídeň.
Už brzy čeští stavové pochopili, že proti nim stojí silný soupeř. Ferdinand I. preferoval absolutistickou monarchii a toto pojetí se logicky dostalo do střetu se stavovským principem. Ferdinand I. se snažil omezovat moc šlechty a bránil v konání sněmů.
Tato napjatá situace směřovala k zásadními střetu. V letech 1546 – 1547 se v Čechách konal první stavovský odboj, a to v souvislosti s tzv. šmalkaldskou válkou v Německu. Jednalo se o konflikt mezi katolíky a protestanty. V něm římský císař a Ferdinandův a starší bratr Karel V. sice zvítězil, ale reformaci nezastavil. Válka skončila kompromisním augšpurským mírem v roce 1555, který stanovil zásadu „cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství)“, Poddaní museli buď přijmout víru svého vladaře nebo emigrovat. Tuto dohodu bral Karel V. jako prohru a vzdal se císařského trůnu. Na postu římského císaře jej v roce 1556 vystřídal jeho mladší sourozenec Ferdinand.
Ferdinand I. v době šmalkaldské války svolal bez souhlasu zemského sněmu zemskou hotovost k tažení na pomoc svému bratru císaři Karlu V. Čeští šlechtici však poté vypověděli králi poslušnost. Proti panovníkovi se vytvořila stavovská opozice a její stoupenci ustavili prozatímní vládu. Chtěli odstranit Ferdinandova opatření a vyhlásili náboženskou svobodu.
Král však odboj rázně potlačil, čtyři účastníky povstání (dva příslušníky nižší šlechty, dva měšťany) nechal popravit, vzbouřenci přišli o velkou část svého majetku, odebral městům politická práva a ta musela odevzdat všechny střelné zbraně a zbourat hradby.
V té době měly české země nekatolickou většinu. Ferdinand však preferoval katolickou církev a vystupoval proti reformaci. V roce 1556 povolal do Čech Tovaryšstvo Ježíšovo lidově řečeno jezuity s cílem posílit katolické pozice v zemi. Z toho důvodu také v roce 1561 jmenoval pražským arcibiskupem Antonína Bruse z Mohelnice a tento post byl opět obsazen po dlouhých 136 letech od husitských válek. Jezuité v Praze založili v Klementinu svoji školu, později v roce 1616 povýšenou na univerzitu, která měla vyšší úroveň než tehdejší utrakvistická Karlova univerzita, respektive to co z ní zbylo, tedy pouhá artistická fakulta.
V královských zahradách Pražského hradu Ferdinand nechal postavit letohrádek Belveder, který je považován za jednu z nejkrásnějších a nejčistších renesančních staveb v Čechách. Letohrádek věnoval svoji choti Anně s níž měl 15 dětí.
Ferdinand I. Habsburský zemřel 25. července roku 1564 ve Vídni a je pohřben v katedrále sv. Víta v Praze vedle své manželky. Své země rozdělil mezi syny Maxmiliána II. (české země, Uhersko, Rakousy), Ferdinanda Tyrolského (Tyrolsko a tzv. přední země) a Karla Štýrského (Štýrsko, Korutany, Kraňsko).
Odkazy:
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
