Článek
Tím hůře, pokud se takový rodič rozhodne své dítě z tohoto nesmyslu vynechat.
Já netvrdím, že rodič, jenž návštěvu Mikuláše s čerty pro dítě domlouvá, je na sociálku. „Pouze“ nechápu, pod kterým kamenem rodič žije, že neumí vychovávat dítě a zjevně neví, že existují odborná centra, kde mu poradí, pokud v rodičovství tápe.
Protože pokud jako rodič vím, jak nastavit dítěti hranice a jak vychovávat, proč mám potřebu volat si na pomoc nakostýmované sousedy a dítěti nalhat, že to jsou skuteční čerti a odnesou ho do pekla za to, že si neuklízí pokojíček? Nedojídá oběd?
Proč dítěti dávám najevo, že dovolím, aby ho někdo odnesl pryč, a neudělám nic na jeho obranu, zkrátka ať si ho klidně seberou, když není podle mých přesných měřítek každou minutu dne tiché, poslušné, nenaláduje do sebe oběd do posledního zbytečku a neuklidí si pokojíček do pěti minut, co si přestane hrát?
Nemůže být Mikuláš hezký svátek? Zkrátka „je Mikuláše, tady máš nějaké drobné sladkosti“? Musí to být o děšení dětí?
Povím vám, jaké to může být. Jako malí se děsíte každý rok, kdy k vám čerti zase přijdou. K některým vašim kamarádům čerti nechodí, protože prodělaly záchvat, když přišli, musela pro ně dojet sanitka (!!!). Vy tak trochu závidíte, že od toho mají klid a nemusí se bát, tak trochu se bojíte, že pokud vás neodnesou, dopadnete stejně a skončíte v nemocnici.
Jak to vypadá před Mikulášem? Rvete do sebe horem dolem všechno jídlo, co vám kdo dá, i když už nemůžete, až je vám špatně. Aby vás neodnesli. Když něco rozbijete, něco se vám nepovede, hned je vám špatně. Protože vás určitě odnesou. V noci se sami v pokojíčku zase bojíte, ale za rodiči do ložnice nejdete, protože by vám určitě řekli, že zlobíte a že si vás odnesou.
Neustálý každodenní teror, že se bojíte i nahlas dýchat, abyste za každou maličkost zase neslyšeli „Hm, když se tak chováš, tak to si tě odnesou.“
V den Mikuláše je vám od rána zle, opakujete si přiblbou básničku dokola a dokola, bojíte se i toho, že když ji popletete, zase to znamená jít do pekla. Přijde večer, slyšíte řetězy za dveřmi, najednou se dveře rozrazí a už dovnitř vletí čerti. Řvou, dupou, okamžitě vás rvou do pytle, anděl a Mikuláš jsou ještě vzadu, rodiče stojí opodál a jen koukají, jak se zoufale držíte čehokoliv v dosahu, aby vás čerti do pytle nenarvali.
Konečně přijde Mikuláš, zeptá se, jestli jste byli hodní. Anděl jako obvykle nedělá a neříká nic. Mikuláši skoro plačky vykoktáte, že asi ano. Rodiče výsměšným tónem řeknou, že pořádně neobědváte, nemáte uklizený pokojíček. Čerti vás zase rvou do pytle, než je Mikuláš zastaví, chce slyšet básničku. Tu už na pokraji zhroucení odříkáte a celá skvělá delegace se konečně odporoučí. Hned po tom, co dostanete sáček s uhlím a bramborami.
Možná by vás to i zamrzelo, že ostatní dostali sladkosti a vy zase uhlí a brambory, za vaše zlobení, ale jste rádi, že vás neodnesli. Snad vás neodnesou ani příští rok. Ani přespříští, vy se dočkáte dospělosti a pak za vámi už chodit nebudou. V podstatě si říkáte, že snad se dospělosti dožijete.
Ano, samozřejmě je Mikuláš úžasný výchovný svátek. Natolik, že i v dospělosti je vám špatně, když slyšíte rachot řetězů, a vidíte souseda v kostýmu čerta. Natolik, že se díváte na svoje dítě a nechápete, v jakém alternativním vesmíru byste měli chuť ho tak šíleně děsit.
