Článek
Pokud máte dítko školkou či školou povinné, rázem se musíte (i když často vůbec, ale vůbec nechcete!) setkávat s ostatními rodiči dětí stejného věku. Na vesnici se tomu neubráníte nikdy. Je občas velice zajímavé sledovat, jak se různí režimy v rodinách, co je jinde dovoleno, u druhých se jedná o věc doslova zapovězenou (tipla bych si, že dojde i na nějaké zaklínadlo), nebo jaké rozdíly jsou v přístupu rodičů k nepořádku doma (bordel v bytě, šťastné dítě) či naopak pořádku (vezmi si skafandr, právě jsem aplikovala po celém domě postřik lyzolem).
Postoje k jídlu se také liší někdy až extrémním způsobem (klidně ten bůček zapij sádlem x sněz si tu kryogenicky zmrazenou a molekulárně upravovanou jednu desetinu mrkve a nezapomeň na gumové rukavice). Srovnávání se nevyhnete. A je opravdu velice k smíchu, když vyjde najevo, že ony dokonalé matky, co se tak povyšují nad nedokonalými (mnou), doma brečí do polštáře s flaškou rumu v ruce a říkají si, kde jsem sakra krucinál mohla udělat chybu!? Však to znáte. A jedna z nejlepších kapitol z onoho rodičovského maratonu s názvem: „Já jsem nejdokonalejší rodič všech dob!“ se týká svátků a zvyků.
„My Vánoce děláme staročeské, pečeme perníčky, a obdarováváme se pouze vzájemnou láskou,“ tvrdila mi jedna matka tří dětí. Jó aha, láskou. Při pohledu do její ztrhané tváře jsem jen pokývla, jakože rozumím, jak já ti rozumím, máš toho plný brejle a chceš se udělat lepší. Přitom tě všichni doma buzerujou a neustále si vymýšlejí tablety a mobily, až jim je ve finále koupíš. A sama pak u stromečku pláčeš nad tou vzájemnou láskou, kterou si tak přeješ, protože od nich - už puberťáků - nedostaneš ani ponožky. Nevděk světem vládne. „My děláme největší Vánoce na světě. Vloni měl Pepíček jen 158 dárků, takže letos jich bude dvě stě, co bychom pro něj neudělali!“ zní extrém z opačné strany barikády. Pepíček je něco jako Dudlínek z Harryho Pottera a pevně věřím tomu, že je má skutečně spočítané a dostat o jeden méně, tak rozbije celý byt a matku i otce vyhodí oknem.
Největší kámen úrazu je však Mikuláš. Vzpomínáte na staré díly Ordinace v růžové zahradě, kdy Zdeně (Morávková) v jeden čas z mateřství hráblo natolik, že žádala, aby k nim domů místo Mikuláše přišel sněžný člověk nebo co to vymyslela? Aby Toníček neměl trauma. Já nedávno byla nakoupit a potkala jsem se s přesně takovou Zdenou. Rozhovor začal velice nenápadně, čau, jak se máš, nadávaly jsme na nemoci, na drahotu, na všechno. Tato maminka je velice distingovaná, upravená, tvářila se sympaticky - a já, jakožto každý tvor ženského pohlaví, který není v totální depresi, jsem si chtěla prostě a jednoduše popovídat. Jen tak. V krámu u kasy. O ničem a vlastně o všem. Někdy jsou taková setkání podnětná, někdy méně a někdy vygradují do průšvihu apokalyptických rozměrů, kdy jsem se stala zrůdou, o které by měl vědět OSPOD! No fakt!
Stály jsme bok po boku u regálu a já si dávala do košíku perníčky s Mikulášem. „Ještě rohy, blikací,“ otočila jsem se na naši usměvavou Vietnamku. „Mám!“ oznámila mi vítězoslavně a vyndala onen čertovský instrument v dětské velikosti. V tu chvíli jsem se usmála na onu paní, říkejme jí třeba Lenka. A zarazila jsem se. Civěla na mě s otevřenou pusou, obočí, vytvarované do výhružných stříšek, zvedla až vlasové linii a poposunula si na nose brýle. „Co je?“ vyhrkla jsem. „K VÁM CHODÍ MIKULÁÁÁÁŠ??“ zavyla nevěřícně a dívala se velice, ale velice znechuceným pohledem. Jako kdyby náhle zjistila, že jsem poblíž Plzně vystoupila z létajícího talíře, mám tři prsa, na nohou přísavky a můj manžel pochází ze souhvězdí Labutě. Chvíli jsem uvažovala, jestli fakt nemám na hlavě tykadla, nebo co se to vlastně děje.
„Chodí… Už asi třetím rokem, tak malá už je velká (ach, ta čeština), těší se…“ mlela jsem ve snaze pochopit, co se to tady vlastně děje. Co jsem provedla? Spletla jsem si čas a prostor? Jsem v rovníkové Africe a venku je padesát ve stínu? Ale kdeže. Paní Lenka byla naprosto zdrcená: „Ale to nesmíš! Vždyť jí zaděláš na doživotní trauma. Podívej, náš Honzíček je citlivý hoch. Když si představím, že jeho jemná nervová soustava bude zpracovávat ten obraz nechutného čerta a bát se, že ho odnese do pekla…“ pomlaskávala a výhružné střechy obočí se zvedly ještě výš, jak jsem s mírným pobavením začala zvědavě sledovat. A také mě velice pobavil Honzíček s jemnou nervovou soustavou.
Nepřísluší mi komentovat ani soudit chovaní cizích dětí, leč jen dodám, že tento Honzíček byl svého času postrachem, doslovným postrachem dětských hřišť. Kam se na něj hrabe Dennis! Co Dennis, Bart Simpson je proti němu vzorný chlapec! Jednoduše řečeno - kam Honzíček vlezl, tam hrozilo riziko úporného střetu jeho lopatičky s hlavičkami ostatních dětiček na pískovišti. Nevím, co má jemného, ale jeho nervová soustava to rozhodně není. Předpokládám, že tento chlapec by čerta nabodl na jeho vlastní vidle, rozsekal na kousky a naházel je do drtičky. A ještě by si zamnul ruce. Myslím, že mi rozumíte.
Nyní jsem ale byla ve skutečných rozpacích. Co to proboha ta ženská mele? Jistě, já chápu i druhou stranu. Rodiče, kterým to skutečně vadí, nechtějí, aby čert k dětem přišel. Rozumím jim. Ale houkla na mě tedy pěkně! A co já s tím? dostávala jsem pěkný vztek. A když dostávám vztek, stávám se kousavou. Velice. Raf! „Přece existuje nějaká zlatá střední cesta. Rozhodně na ni nepustím smečku krampusáků, za kterých bych se podělala strachy i já. Je jí pět a půl a jsme domluveni následovně - přijde Mikuláš, anděl, čerti budou stát za nima, proběhne ten rozhovor, zlobila, nezlobila, a čerti budou dělat vzadu ble ble ble ble bléééééééé!!!“ vyplázla jsem jazyk a zahudrovala přímo do obličeje zděšené madam.
„Zahráváš si!“ vztyčila výhružně ukazovák a její obočí se vydalo na pouť k oblasti uší. „Ale nepovídej! Nemyslím, že by měla trauma. Prostě k nám přijde Mikuláš a tečka,“ hodila jsem ještě schválně do košíku obrovskou figurku čerta, který měl výraz sériového vraha malých dětí. Nejdraději bych ji přetáhla čertem přes hlavu, ale bylo mi ho líto. „Doživotní! Doživotní trauma! Takové matky jako jsi ty by měla mít v hledáčku sociálka!“ sdělila mi. Tak a dost! Měla jsem sto chutí jí vmést do obličeje, že její manžílek čučí za každou sukní, kterou potká, ale to mi přišlo přece jen trochu moc. Stejně to ví, ale dělá, že neví. A bude mi tady vykládat tohle! A začala jsem ze sebe sypat historku z mého dětství, kdy mě čert skutečně odnesl. Bývalo to za starých časů, kdy byl svět ještě v pořádku. Mikulášem byl vesměs vždy vysoký kamarád rodičů onoho zlobivého dítka, anděl měl bílou noční košili a byla to prsatá prodavačka z místní Jednoty.
A toto duo následovala trojice čertů, dospělých chlapů, kteří vypadali hrůzostrašně, byli ožralí (s každou další návštěvou dalšího dítka a další chalupy ještě ožralejší) a ztráceli pak všechny zábrany. Děti byly pološílené hrůzou a já se nedivím, zažila jsem to taky. Žádné kudrlinky. Žádný sněžný muž. Žádní čertíčci v pozadí, kteří se bojí i nahlas zahudrovat. Tito pekelníci byli jak z pohádkového hororu, měly řetězy, pytle, uhlí, brambory… A jeden z nich byl tehdy můj táta. Když jsem blekotala básničku (doteď si ji živě vybavím, velké širé rodné lány jak jste krásny na vše strany, což jsem drmolila a drmolila ve snaze to mít co nejrychleji za sebou), táta usoudil, že to stačí a „ze srandy“ (já pevně věřím tomu, že to tak fakt nemyslel, že předpokládal, že bude legrace) mě čapl a hodil do pytle. Ocitla jsem se v jutové páchnoucí pasti a jen jsem kvíkala jako poloutopené kotě. A oni mě odnesli. Do hospody, kde mě vyndali, posadili ke stolu a já zjistila, že ten čert, který si právě nalil do piva rum, je můj táta.
Vím, bylo to příšerné, bylo to nelidské, bylo to násilné, ale bylo to tehdy prostě normální. Žádné trauma z toho nemám, i když vzpomínka mi zůstala velice silná. Tohle byl ten pravý extrém, já ho zažila, takže dceru šetřím. Nic takového se jí nestane, ale proč by nesměl přijít Mikuláš? Aby pak ve školce nevěděla, o čem ostatní mluví? Tak to ani náhodou. Tohle jsem na paní Lenku, jejíž obočí bylo již vzadu na krku, celé vychrlila. Tak. A teď mluv, babo, o traumatu a jemných nervech tvého Honzíčka. „A… Ale…“ koktala, „A to jsi měla okamžitě nahlásit! Tvůj otec patří do vězení!“ řekla poslední kapku.
I sdělila jsem jí, že bych to mohla hlásit leda tak na hlavním nádraží, můj otec není ve vězení, ale v hrobě, kam mě brzy také přivedou slepice, jako je ona. Ježišmarjá, ta mi hnula žlučí! Ještě za mnou vyběhla a něco volala, ale já uháněla domů. Dcera se mi začala vrtat do tašek, kde našla ony rohy. „Jeeee, já se těším!“ vypískla. Přitáhla jsem si ji k sobě a ptala se, jestli se bojí čertů nebo jestli máme dělat, že nejsme doma. „Proč?“ zeptala se zvědavě. A urazila se. „Já chci čerty!“ natahovala. Tak jo, Mikuláš s andělem, což je u nás souhrnné označení oněch čertů, prostě přijdou. Ať si to dělá každý jak uzná za vhodné.
Jen bych chtěla ostatním rodičům říct, že existuje ona zlatá střední cesta, po které by se měl každý racionálně uvažující člověk vydat. Každý extrém je špatný, jak je vidět na mém únosu i na obočí paní Lenky (když jsem odcházela, měla je až - víte kde!)
Přeji všem hezkého Mikuláše a spoustu dobrých zážitků. Ty špatné si totiž děláme jen my sami.
