Článek
Aljaška je svou rozlohou největším státem USA, ale počtem obyvatel je až jejím třetím nejméně lidnatým státem. Půl obyvatele na kilometr čtvereční řadí Aljašku bezpečně na poslední místo v hustotě zalidnění v celých Spojených státech. Poskytování zdravotní péče ve venkovských oblastech Aljašky s rozlehlou divočinou a nepříznivými povětrnostními podmínkami je za těchto okolností obzvláště náročnou výzvou. Například některé oblasti nejsou v zimním období běžně dostupné i řadu měsíců.
Konvenční přístup k poskytování zubní péče na venkově Aljašky sahá až do roku 1954, kdy Kongres Spojených států amerických zřídil Division of Indian Health, později reorganizovanou na Indian Health Service, jako federální agenturu mající odpovědnost za veškeré federálně řízené poskytování zdravotní péče pro americké indiány a domorodé obyvatelstvo Aljašky. Na počátku 60. let 20. století agentura zavedla na Aljašce terénní návštěvy lékařských a zubních týmů jako základní model poskytování péče obyvatelům v odlehlých vesnicích. V rámci tohoto modelu týmy navštěvovaly odlehlé vesnice a v krátké době – obvykle jednoho až dvou týdnů – se snažily ošetřit co nejvíce místních obyvatel.
Přestože počet agenturních pracovníků rostl, poptávka po zubní péči významně překonávala možnosti programu. Navíc pouze málo lidí lákalo žít celoročně ve vesnici s 800 a méně obyvateli, s omezenými možnostmi bydlení, bez zpevněných silnic a s prací, která vyžadovala cestování malým letadlem, lodí nebo sněžným skútrem, často v extrémně nebezpečných podmínkách, takže o působení v rámci agentury nebyl až takový zájem. Aby se kapacita programu na Aljašce doplnila, případně navýšila, zubní lékaři agentury ze zbylých 48 států USA se dobrovolně hlásili na krátké stáže a pracovní pobyty.
Od trhání zubů k prevenci
Tento dlouholetý model poskytování zubní péče na Aljašce se z nutnosti a logiky věci zaměřoval převážně na řešení neodkladných akutních stavů, přičemž zbývalo jen málo času na preventivní a včasnou restorativní péči, natož na nějakou dlouhodobější práci s pacientem.
Vše zmíněné, v kombinaci s neutěšeným životním stylem plným nedostatku čerstvých potravin, si vybralo daň na orálním zdraví venkovských obyvatel Aljašky. Podle průzkumu Indian Health Service z roku 1999 mělo domorodé obyvatelstvo Aljašky vysokou míru onemocnění ústní dutiny. Například děti ve věku 2 až 5 let měli téměř pětkrát více zubního kazu než děti podobného věku jinde ve Spojených státech. Děti ve věku 6 až 14 let měli 4,5krát více zubního kazu a u dospělých byl výskyt onemocnění parodontu 2,5krát vyšší než u běžné populace.
Není se čemu divit, vždyť v roce 2008 se na Aljašce nacházelo více než 200 vesnic domorodých obyvatel, z nichž mnohé se nacházeli v extrémně odlehlých částech státu. Většina aljašských vesnic využívala služeb zubního lékaře jeden týden v roce a často byly ošetřovány pouze ty nejnaléhavější případy.
Podle Al Yee z Nadace Kellogg Foundation, která financuje školicí program pro dentální terapeuty, a která spolupracuje s Washingtonskou univerzitou, k těmto nepříjemným statistikám přispívá neschopnost sehnat a udržet v této izolované části země dostatečný počet pracovníků v oblasti zubního zdraví.
Neuspokojivé tehdejší výsledky vedly v agentuře k široké odborné diskuzi a přehodnocení tehdejšího neefektivního modelu systému poskytování zubní péče. Budoucí systém se měl odklonit od řešení stomatologických obtíží ex post a zaměřit se na preventivní péči a včasný záchyt zubního kazu. A to vše na hřišti vymezeném nedostatkem zubních lékařů.
Vzorem je Coxův model
Při formování budoucího systému poskytování stomatologické péče na Aljašce se jeho tvůrci výrazně inspirovali novozélandským programem vytvořeným Normanem Coxem v roce 1920. Tento neortodoxní prezident Novozélandské stomatologické asociace se snažil najít vzácnou rovnováhu, kdy by kvalitní stomatologická péče byla zároveň široce dostupná a výrazně by zlepšila stav orálního zdraví novozélandské populace, jehož pověst v konfrontaci s odvody do první světové války byla vážně pošramocena. Neuspokojivý stav chrupu byl častým důvodem, proč byli novozélandští rekruti ke službě vlasti a královi odmítáni.
Coxův systém obsahuje jako nejdostupnějšího stomatologického pracovníka prvního kontaktu dentálního terapeuta s odborným vzděláním a výcvikem, který je co nejblíže svým pacientům. V Coxově pojetí se jedná o „školní zubní sestry“, jež jsou schopny základní diagnostiky a ošetření zubního kazu, případně jednoduché extrakce zubu. Na tehdejší dobu se od něj, jako zubního lékaře, jednalo o nonkonformní řešení. Přece jenom se jedná o období, kdy organizované zubní lékařství bylo ještě mladé a vší silou se vymezovalo proti poskytování zubní péče „laiky“, „šarlatány“, či profesemi bez lékařského vzdělání. Zubní lékaři se snažili legislativně vynutit exkluzivitu pro veškeré výkony v dutině ústní a vytlačit z trhu všechny do té doby působící profese. Byť to dnes z křesla dentální hygienistky působí absurdně, tak pro pochopení doby a situace se jedná o stejné období, kdy české spolky zubních lékařů svádí „krvavé“ politické bitvy s Ústředním svazem zubních techniků o existenci dentistů a podle Paichla „v tomto klání žila naše stomatologie po celou dobu první republiky“. Jednalo se také o dobu, kdy dentální terapeuté, kteří působili v některých částech Anglie, byli zrušeni zákonem z roku 1921 kvůli nepřátelskému postoji zubních lékařů. Později však byla tato profese v Anglii „objevena“ a zavedena znovu, když se v 60. letech 20. století ukáže, že samotní zubní lékaři nezvládnou pokrýt vysokou poptávku po zubní péči anglických dětí. V té době se tedy zavádění a podpora Coxova systému jeví jako plavba proti proudu zubolékařského myšlenkového mainstreamu.
Za zmínku ještě stojí poznámka „zlých jazyků“, že Coxův program byl genderově kontroverzní a skrytě misogynií. Měl prý cíl udržet ženy mimo zubní lékařství. Povolání „školní zubní sestry“ byla z jejich pohledu vějička, která měla naplnit ženské ambice a zároveň je skrytě udržet mimo studium stomatologie. Pro úplnost k této poznámce je třeba uvést, že Coxova sestra Jessie byla první ženou, která získala kvalifikaci zubního lékaře na Novém Zélandu.
Úspěch Coxova novozélandského programu byl tak výrazný, že se jím inspirovalo mnoho zemí. Jednalo se o země jako Kanada, Jihoafrická republika, svého času Holandsko, Fidži, Hongkong, Malajsie a Filipíny.
Když mít výsledky nestačí
Psal se tedy rok 2004, když na Aljašku dorazilo prvních šest úspěšných absolventů oboru dentální terapie. Jednalo se o vybrané studenty z domorodých obyvatel Aljašky, kteří získali vzdělání na University of Otago v novozélandském Dunedinu a jejichž vzdělání bylo financované prostřednictvím nadací jako třeba Kellogg Foundation. Jejich působení vyvolalo kontroverzi. Proti programu se postavila Aljašská zubní asociace tvrzením, že zubní terapeuti nabízejí podřadnou péči a mají výjimečnou schopnost způsobit více škody než užitku.
Navzdory tomu například studie z roku 2006 uvádí, že dentální terapeuti poskytují vysoce kvalitní péči. Studii prováděli na Baylor College of Dentistry, kdy autoři zkontrolovali přibližně 600 zákroků u více než 400 pacientů a zjistili, že kvalita zákroků prováděných dentálními terapeuty se nelišila od kvality zákroků poskytovaných zubními lékaři. Dr. Kenneth A. Bolin, odborný asistent na Baylorské univerzitě, který studii prováděl, uvedl pro The New York Times, že ho zjištění nepřekvapilo. Vrtání a plombování zubů je podle něj relativně jednoduché a terapeuti během svého dvouletého programu absolvují přinejmenším tolik hodin praktického vzdělávání jako studenti zubního lékařství během klasického čtyřletého studia.
Dr. Bolin také řekl, že nevidí důvod, proč by program neměl být rozšířen i do kontinentálních Spojených států. Protože pokud jsou dentální terapeuti řádně vyškoleni a pod patřičným dohledem, mohou být velmi efektivní při řešení nedostupnosti zubní péče.
Americká stomatologická asociace (ADA), největší profesní sdružení zubních lékařů ve Spojených státech, s ním přesto nesouhlasila. Nepřekvapivě tvrdila, že se neobává konkurence a případných nižších cen, ale jen chce chránit pacienty. „Musíme přijít s lepším a bezpečnějším řešením,“ řekl Dr. Mark J. Feldman prezident ADA. Tím lepším řešením podle The New York Times myslel školené komunitní zdravotní asistenty, kteří by pomáhali chudým lidem najít zubaře.
Americká stomatologická asociace lobbovala proti povolení výkonu praxe zubním terapeutům v USA. Neúspěšně. Zatímco v roce 2013 mohli dentální terapeuti působit pouze ve dvou státech Spojených států amerických, v roce 2025 už působí v 13 státech. A výsledky naznačují, že přijetí modelu zubní péče s implementací dentálních terapeutů může zlepšit přístup k zubní péči, zvýšit provozní efektivitu a zvýšit návratnost investic do zubní péče. Zavedení dentálních terapeutů do systému zubní péče na Aljašce zvýšilo využívání preventivní zubní péče a snížilo počty vytržených zubů. V Minnesotě zavedení zubních terapeutů zvýšilo v zubních praxích objem ošetřených pacientů a návratnost investic. V Minnesotě také podle Pew University vzrostl v zubní ordinaci podíl ošetřených pacientů s nízkými příjmy.
Dentální terapeut inspirace pro Česko?
Zdá se tedy, že dentální terapeuti nabízejí kvalitní, nákladově efektivní zubní péči a zlepšují její dostupnost v místech, kde je zubních lékařů nedostatek. Také to vypadá, že je to zubní povolání budoucnosti. Například v roce 2023 ve Spojeném království působilo 5558 dentálních terapeutů, o rok později v roce 2024 jich je už o 22 % více, a to 6787. Dentální terapeuti působí ve více než 50 státech světa. Možná by profese dentálního terapeuta přispěla k vyplnění prázdných míst i na mapě české stomatologie.
Více se o dentálních terapeutech dočtete zde na stránkách W.K. KELLOGG Foundation.
Zdroje:
