Etna. Kousek Marsu na planetě Zemi

„A kam máte namířeno? Syrakusy?“ Zvídavě se ptá majitel půjčovny skútrů. „Na Etnu!“ Odpovídám s pevnou razancí v hlase, jakoby snad nic v okolí nebylo tak přitažlivé, jako ona sama. „Hmm“ Udiveně pozvedá obočí, očima mě čekuje od shora až dolů. „Na Etně je o deset stupňů méně, tak jen ať o tom víte.“ Starostlivě upozorní na mé krátké tílko a rozevlátou květinovou sukni s vysokým rozparkem. „Grazie mille!“ Děkujeme, loučíme se, zapínáme přilby a pár vteřin poté už kličkujeme ulicemi Katánie. První zastávka - ubytko. Berem s sebou teplé oblečení a manžel prozíravě dokonce i svou zimní vestu. „Na co vestu? Tady je dvacet šest stupňů, tam bude šestnáct, nejedeme přece na Sibiř.“ Úsměvně reaguji na jeho balení. „Tu vestu beru pro Tebe. Za ni budeš ještě ráda.“ Druhá zastávka - Lidl. Mají tady super krabičky s rizotem, to je ideální řešení na jídlo s sebou. Teď už máme všechno. Skútr se rozvrčel, já nasedám za manžela a s každým metrem stoupáme výš a výš, blíž a blíž Etně.

Začíná přituhovat. V šortkách a tričku už se nedá vydržet a tak odbočujeme k nejbližší čerpací stanici. Navlékáme na sebe všechno, co se do batohu vešlo. Ano, já i onu manželovu vestu. A jak jsem za ni vděčná! Je mi teplo, jako pod peřinou. Tenhle pocit ovšem netrval věčně. Skútr nás vyvezl už nad mraky a silně tady fouká. Nikde nikdo, nikde nic. Již dlouhou chvíli jsme neminuli žádné auto, ani cyklistu. Prázdná silnice. Ticho. Jen ozvěna větru ve větvích jehličnanů. Krajina se mění. Kolem nás už nejsou žádné domy, stromy ubývají, ostrá černá ztvrdlá lávová hornina se ční v rádiusu nedohledna široko daleko, jako černé hradby temného království. Začínám mít zvláštní pocit. Takový jsem ještě nikde na světě neměla. A tenhle pocit mi tak trošku nahání strach. Jak nepředstavitelná musí být ta síla Země, jež ze svého nitra vychrlí magma v tak obřím rozsahu, tak gigantickou energií s nezdolnou aktivitou po tisíce let, že žasnu nad tím, jak ohromná a mocná dokáže být. Hlavou mi probleskují vzpomínky na hodiny Zeměpisu, kdy jsme probírali tektonické desky, litosféru a najednou to něco, co jsem znala doposud jen z učebnic a obrázků, teď vidím na vlastní oči. „Bože, já jsem teď tady!“ S úžasem i bázní vnímám tu velkolepost, jež se dá jen s těží v mysli představit.

Chlad, který nás celou dobu provází s rostoucí intenzitou je dalším překvapením. „Ty kokos! Prý o deset stupňů! Tady je rozdíl tak o dvacet!“ Se ztuhlýma rukama na řízení se manžel směje tomu, že si připadá jak Fantozzi, když projížděl přes hory zmrzlý, jak rampouch. Po necelé hodině cesty dorážíme ke svahům Etny a tady už je šrumec. Sotva zaparkujem skútr, studený tančivý vítr nás nenechává prodlévat dole v údolí. „Pojď rychleji, musíme se zahřát!“ Zavelím jak surikata na tahu a už se probořuji do křupavého popela, krok sun krok. Manžel na mě: „Pozor na toho chlapa! Ten tak šourá těma nohama, jak jde dolů, že má kolem sebe úplný dým! Se dívej! A hlavně zvedej ty nohy!“ Na to jsem dostala záchvat smíchu! „Však počkej, jak se budeme vracet! To budeme od popela až za ušima!“ Vybíhám strmý svah jednoho z kráterů, abych se zahřála. Prach neprach, užívám si každý krok i skok. Turisté najednou, jakoby zmizeli. Jen v dáli vidím na úpatí vrcholu protější kaldery dva lidi, jako špendlíkové hlavičky na obrovském polštáři. Zvýšený tep mi prohřál krev v žilách a tak už beze spěchu čekám na svého muže, než on opatrně dojde za mnou.

V podřepu zkoumám s úžasem sopečný prach. Nic jiného tu není. Prostě jen láva. Ztvrdlá láva. Od prašných malých částic po mohutné lávové balvany. Tahle krajina je tolik jiná! Jako bych se ocitla na Marsu, nebo na Měsíci. Dotýkám se jemně dlaní toho, po čem jdeme. Prsty zabořuji hlouběji a cítím teplo nakumulované ze slunce, které se ve ztvrdlé lávě dlouho drží. Po chvíli se dostáváme na vyvýšené místo, odkud lze spatřit hned několik kráterů. „Tak to je nádhera! Tu si musíme dát fotku! Počkej tady, nikam nechoď!“ Nadšeně se vrhám pár kroků zpět a už v telefonu ladím režim samospoušť, když v tom – černý displej. „No to si děláš srandu! Mi se vybil telefon!“ Nevěřícně hledím na manžela. „Já jsem Ti říkal, že nemáš nic fotit cestou!“ „Ale já měla ještě před chvílí sedmdesát procent! To není možné!“ Zoufale ho zapínám ve snaze zjistit, co se stalo a na displeji svítí jedno procento. Nechápu to. A ne, svítilna byla vypnutá! Začínám připouštět variantu, že je tady možná nějaká elektromagnetická anomálie, protože jinak si můj záhadně vybitý telefon nedovedu vysvětlit. „Dobře, plán B. Podej mi prosím tu Powerbanku.“ Manžel hned otevírá boční kapsu batohu a než stihnu dojít - „No nazdar, já jsem vzal ten druhý kabel.“ Tak tomu zřejmě chtěl Bůh, abych místo neustálého lovení dobrého úhlu pro fotku prostě a jednoduše „jen“ vnímala. Zato naplno. Celou svou bytostí tohle neopakovatelné místo. A ne jen dvaceti procenty mysli, která je z osmdesáti procent zaneprázdněná štelováním co nejlepších záběrů. A co jsem tedy vyměnila za fotky v tu chvíli?

Doteky. Dlaně položené na sopečných vyvřelinách, i v lávovém prachu. Představivost. Jak asi vypadala tahle zóna, když vše kolem bylo žhavé, v pohybu. Vnímavost. Vítr. Slunce. Ticho. Etna. A uvědomění si, že ač je na první pohled krajina nehostinná, drsná a temná, při pozorném vnímání je stejně tak hojná, vlídná a krásná. Že černé i rudé kusy lávového kamene jsou ostré, jako šmirgl, některé hrany, dokonce jak žiletky. A přesto se dá do jejich výklenku hezky schoulit před větrem a odtamtud pozorovat tenhle kosmos. Že zdánlivě to vypadá, jakoby tu nebyl život. A přesto si právě tady, na území Etny, zbudovaly četné kolonie roztomilé berušky. Trsy travin tu a tam zdobí údolí a ti dravci kroužící nad vyhaslými sopečnými průduchy tu také nejsou náhodou.

Kráter co kráter se pomalu blížíme již k tomu poslednímu. Tohle místo člověka nabádá k přemýšlení. „Dokážeš si představit, jak vysoká teplota to musí být, že se kámen roztéká, že vře?“ Zadumaně obdivuje obří, několikametrové kusy lávových kamenů můj muž. Mračna během páru vteřin dosedly na hřeben kaldery, na níž právě jsme. Viditelnost je sotva deset metrů. Nejvyšší čas se vrátit. Dole v údolí se ještě hlad přihlásil o rizoto v batohu a tak poslední chvíle trávíme se lžičkou v ruce koukaje na kousek sopečné krajiny, co ještě v dohledu zůstala. Nasedáme na skútr a klesáme dolů k pobřeží. S každým metrem je nám tepleji, ovšem ne zas tak. Obloha se zatáhla i nad nížinou. Skrz mohutné mraky prostupují blesky a hřmí. Stihli jsme to suchou nohou. Stavím konvici s vodou na horký čaj. Rozbaluji Earl Grey, k němu už chystám hřebíček, mléko a třtinový cukr. Když voda bublá, myslím na Etnu. Na lávu. A představa, že takhle v té tisícové teplotě bublá „kámen“, je naprosto šílená!

„Věděla jsi, že se na Etně točil Star Wars – epizoda III? A že v dávné minulosti byly erupce Etny tak silné, že její prach se nalezl dokonce až nedaleko Říma?“ Chrlí na mě manžel informace z Googlu. Beru do ruky svůj telefon. Stále mi svítí jedno procento po celém odpoledni! Tohle jen potvrzuje zvláštnost celé situace. Po chvíli zjišťování je záhada rozluštěna! Zřejmě šlo o vliv magnetometru, jež monitoruje seismickou aktivitu Etny. „Hmm“…

Nad Katánií vládne bouře. Stojím u okna s šálkem čaje, jemně posrkávám a koukám do tmy na město jímž procházela Etna sama. A stále tady je. Všudypřítomná. Tefra. Ten černý křupavý prach v ulicích není nic jiného, než kousky její ztvrdlé lávy.