Článek
Čím víc cestuji, tím víc se zbavuji věcí. Tím víc mám menší potřebu si něco kupovat. Dekorace do bytu, trendové módní kousky, tretky, „capiny“, dokonce i ty moje dřív tolik oblíbené náramky. I náramky! „Chápeš to?“ Zeptala bych se vás, kdybychom se znali osobně. Já tedy nechápala samu sebe ve chvíli, kdy jsem procházela královstvím minerálních kamenů v Brazílii a nic se mnou ani nehlo! Krásné to ovšemže je, ale já prostě ztratila potřebu si tam cokoliv koupit. Tak nějak mi docvaklo, že sto padesátý druhý náramek bych měla akorát na přihození do své vrchovaté ošatky. A další závažíčko do batohu.
Jen malá část obří prodejny minerálních kamenů. Rio de Janeiro, Brazílie
Teď po návratu jsem vyhodila tolik věcí, tolik dekorace, tolik „capin“, co akorát člověka zahlcují při pohledu na přeplněný parapet, nebo poličku ve skříni, kde jsou věci už jen prostě, že jsou… Když vyhazuji staré věci (aby to nebylo chápáno špatně: Netřeba vyhodit vše! Něco má pro nás duševní hodnotu, třeba vzpomínka na babičku, to je jasné, je nutné rozlišovat) a uklízím, jako bych vyhazovala všechno staré i v sobě a čistila tím mysl. Něco jsem zanesla do diakonie, něco do OZO, kde za výtěžek z prodeje město sází nové stromy.
Proč to vlastně píšu?
Protože vám chci říct, že všechno to „lpění“ na věcech je ve finále komické. Jednou tady všichni všechno necháme. Ano. Znova: Všichni všechno. A to jediné, co si s sebou naše duše vezme je vnitřní naplnění a vztahy. K tomu se pojí mé oblíbené heslo: Než mít dům plný nepotřebných věcí, radši pas plný razítek. A teď pozor - není to jen o penězích. Ta zahlcenost věcmi je jako závaží. Doma to člověk pořád dokola ometá prachovkou a se zbytečnostmi na cestách se akorát natahuje, jak dřív vězni s koulí u nohy. Taky platí, že čím větší dům, o to větší starost.
Jak víte, kdo sledujete mé cestopisy, kamkoliv cestujeme, vždy na jakkoliv dlouhou dobu a prostě za všech okolností, máme jen jeden batoh o objemu 25 l. Ať žije přepírání! Kdyby vás zajímalo, kolik svršků jsem měla na dobu něco přes měsíc, tak pouze pyžamové triko a jedno další triko, to je vše. Dvě tílka jsem pak dokoupila v Riu a bylo hotovo. Na téhle fotce jsem si uvázala šátek jako krátké šaty a „Čau Pipi“. Pro delší variantu je ideální pareo, které v batohu zabere tak stejně minimum místa a dá se využít na množství různých způsobů.
Metropolitní katedrála svatého Šebestiána, Rio de Janeiro, Brazílie
Když vidím, jak někdo letí někam se dvěma kufry na týden, sebe už bych si tak dnes nedokázala představit. Je to totiž zbytečná zátěž, nejen, co se týká váhy. O příplatcích a pojištění nemluvě. S kufry bývá často spojená řada komplikací. Jednak Vám vždy ukousnou čas při čekání na odbavení, pak u „kolotoče“, tedy pohyblivého karuselu a na dalších místech, například, když pak s tím vším cestujete i trajektem – je to v bledě modrém. Pořád čekáte a pořád hrkáte s kolečky, co vezou tíhu věcí, které možná ani nestihnete za pobyt vynosit a jsou sbalené takzvaně „pro případ kdyby“. Jasně, někdo možná letí na módní přehlídku, či chce třikrát denně perlit v něčem jiném. I móda je umění. Proto nesoudím nikoho, ať je jeho důvod k objemnější bagáži jakýkoliv. Každý je správcem svého života.
Tento batoh se mnou procestoval kus světa. A po každé výpravě dokonce zjistím, že i tak jsem s sebou měla něco zbytečně. Malé, Maledivy
Respektuji též všechny, které třeba vůbec neláká svět a cítí své životní naplnění, příklad, na chalupě, kde pěstují své plodiny a kochají se pohledem na záhony růží s šálkem voňavé kávy v dlaních. Proto Nesoudím. Nikoho. Jen cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem k tomuhle myšlení dozrála a potřebu to sdílet s vámi. Protože jestli to inspirovalo byť jediného z vás, jsem za to moc ráda a článek splnil svůj účel. Je užitečný a pomohl. V momentě, kdy si totiž člověk uvědomí, že zas tak moc těch předmětů nepotřebuje, naplní ho vnitřní pokoj a to je, vězte, jednoduše osvobozující.
