Lze cestovat zpátky v čase? Navštivte Paraguay! Tady je to možné

No uff! Přejet kodrcavým autobusem z Asunciónu do Ciudad del Este, to je výkon nejen pro řidiče. Google mapy ukazují dobu přejezdu pět a půl hodiny, ale realita je vždy téměř osm hodin! Ať už člověk jede z východu na západ, či obráceně. Ať už jede s jakoukoliv dopravní společností. Nehledě na ujišťování prodavače jízdenek, že právě ta, či ona linka je rychlejší. Než vůbec ten dvoupatrový obr vyjede z města, to dřív želva přejde silnici. V praxi to ale nikomu nevadí. Spěch a stres je ve zdejších končinách neznámý pojem. Cesty jsou tu jako tankodrom, šoférovi metál za excelentní řízení! Jakmile jsme usedli do sedaček, přímo před námi se na nás usmíval stařičký kávovar. Zcela jistě nefunkční. Rázem jsem si připadala, jak ve filmu pro pamětníky. Tohle cestování má své jedinečné kouzlo. Je to zkrátka návrat do starých časů. Sedačky jdou nastavit krásně naležato, takže o kvalitní odpočinek není nouze a klima je i tady samozřejmostí. Až jsem se tomu upřímně divila. Nemáte svačinu? To vůbec nevadí! Co hodinu je někde po trase terminál, kde nastoupí prodavači s občerstvením i nápoji v ošatkách. Prostě úplně jiný svět.

Lidé si tu pomáhají a souzní spolu, i když se vůbec neznají. Cestou do Asunciónu seděl na vedlejší dvousedačce sám jeden kluk. Měl na sobě deku, protože ta klima je tu pojízdná mraznička. Na dalším terminálu k němu přisedla jakási indiánka. Byla jí zima, tak jí zdvořile nabídl deku a jí hned bylo líp. Seděli tak přikrytí jednou dekou oba dva a ona se na mě pořád usmívala. Tak mile. Tak moc hezky. Až mě mrzí, že jsme nestihly společnou fotku, protože vystoupila dřív, než my. Tahle nezištná „pomoc“, to se u nás vůbec neděje. Cestou zpátky zas cizí slečna nabízela svému spolusedícímu jakési sladké pečivo. On pak zas jí nabídl z balíčku žvýkaček. Neznali se, každý jinde nastoupil i vystoupil. Tohle jsou přitom tak obyčejná a tak krásná lidská gesta. Tak vypadá láska. Ne jen ta mezi mužem a ženou. Ta mezi lidmi. Na kohokoliv se tady podívám, ukloní se a pozdraví. Děti nám všude mávají. Neznají turisty. A koupit památeční magnetku, jako suvenýr? Tož to je zde výkon číslo dvě! Paraguay je zapomenutý kraj. Je drsný, je horký a lidé tady nic moc složitého neřeší. Žijí jednoduchý život. Jednoduchý, ale šťastný.

A já teď ležím na hotelovém pokoji s bonbóny v puse a píšu tyhle řádky. Unavená, ale šťastná za každý okamžik v této zeměpisné poloze. Doplňuju cukry. Ušli jsme dnes s batohem na zádech kus pěšky i přes hranici Paraguaye zase zpátky do Brazílie. Bazén už jsme prošvihli. Jsem ale za všechno vděčná i tak.

I cesta je totiž cíl. Krásné ráno všem, přátelé! My teď jdeme nabírat síly zas na nový den.