Adam Vacula: Z kanclu do ringu. Musel jsem vše zahodit, abych mohl dýchat

V třiadvaceti seděl v klimatizované kanceláři pojišťovny a před sebou měl nekonečné tabulky. Měl jistý plat, klid a nalinkovanou budoucnost. Většina lidí by byla spokojená, ale Adam Vacula cítil, že v téhle úhledné škatulce nemůže dýchat. Rozhodl se všechno zahodit a zkusit štěstí na herecké škole. Právě tento moment, kdy vyměnil jistotu za nejistý sen, se stal základním kamenem jeho dnešního úspěchu.

Změna profese v dospělosti vyžaduje dávku odvahy, kterou v sobě najde málokdo. Adam neodešel z pojišťovny proto, že by toužil po slávě nebo titulních stranách časopisů. Hledal smysl. „V té pojišťovně jsem si uvědomil, že takhle můj život vypadat nemá. Cítil jsem, že musím pryč, i když jsem vůbec nevěděl, co přijde,“ vzpomínal později na svůj životní zlom. Zatímco jeho vrstevníci už měli rozjeté kariéry, on stál znovu na startovní čáře s nejistým výsledkem.

Tato zkušenost mu dala něco, co mnozí jeho kolegové, kteří šli na školu hned po maturitě, postrádají: pokoru a vědomí, že nic není zadarmo. Herectví pro něj nebylo jen splněným dětským snem, ale vybojovanou svobodou. Do ročníku na DAMU nastoupil jako „ten starší“, což s sebou neslo jiný přístup k práci. Zatímco ostatní si užívali studentský život, on věděl, že vsadil všechno na jednu kartu.

Na vysoké škole se potkal s člověkem, který jeho vnímání světa i řemesla zásadně ovlivnil. Ladislav Mrkvička nebyl jen učitelem, byl to mentor ze staré školy, který nesnášel povrchnost. Mezi ním a Adamem vzniklo pouto založené na vzájemném respektu, které ale mělo své pevné hranice.

„Pan Mrkvička mě naučil, že herectví není o ukazování se, ale o hledání pravdy v sobě i v postavě. Byl přísný, ale spravedlivý. To on mě vytesal do podoby, v jaké mě lidé vidí dnes,“ popisuje Adam vztah k muži, kterého si vážil natolik, že si s ním nikdy nedovolil přejít na familiární tón.

Traduje se historka, že když Adam poprvé přišel na hodinu, Mrkvička se na něj podíval a bez obalu mu řekl, že s tou jeho tváří to bude mít těžké, protože ho lidé budou chtít jen do rolí milovníků. Právě tato věta v Adamovi probudila touhu dokázat, že v něm dříme mnohem víc než jen vizáž z plakátu.

Když Adama Vaculu vidíme v televizi jako elegantního majitele obchodního domu ve Zlaté labuti, působí jako člověk, který snad ani neumí zvýšit hlas. Jenže jeho soukromý svět má k salonní eleganci daleko. Jeho velkou vášní je thajský box a jiu-jitsu. Nechodí si tam ale vybíjet vztek nebo budovat svaly pro kamery.

V tělocvičně hledá úplně jiné věci. „Box mě učí disciplíně a klidu. Když stojíte proti někomu, kdo vám chce dát ránu, nemůžete přemýšlet o nesmyslech. Musíte být tady a teď,“ vysvětluje herec, proč dobrovolně tráví volný čas v potu a mezi údery. Box pro něj představuje očistu. Když skončí natáčení, kde musí být dvanáct hodin v kuse „někým jiným“, v ringu se vrací sám k sobě. Rány do obličeje mu připomínají, že sláva je pomíjivá a důležité je to, co má člověk uvnitř.

Zajímavé je sledovat, jak Adama vnímají jeho profesní kolegové. V branži, kde je ego často na prvním místě, působí jeho uzavřenost jako zjevení. Režiséři na něm oceňují především to, že na plac přichází stoprocentně připravený a bez hvězdných manýrů. „Adam je herec, který na place nepřekáží svým egem. Je tichý, soustředěný a nesmírně pracovitý,“ zaznívá často z úst těch, kteří s ním spolupracovali.

Kritika ho zase označuje za herce s „evropským střihem“. Podle recenzentů má v sobě klid a hloubku, která je v českém rybníčku vzácná. Nepotřebuje přehnaná gesta, aby ovládl scénu. Stačí mu pohled. Právě tato úspornost je výsledkem jeho životních zkušeností – člověk, který zažil stereotyp v kanclu i rány v ringu, už nemá potřebu si na nic hrát. „Je to jeden z mála herců své generace, u kterého věříte, že nad postavou skutečně přemýšlí, místo aby jen recitoval text,“ napsal o něm jeden z předních divadelních kritiků.

Zatímco v Česku je Adam často obsazován do rolí kladných hrdinů, zahraniční produkce v něm vidí něco jiného. V seriálu o Freudu nebo v hororových příbězích pro světové internetové televize dostal šanci ukázat svou temnější stránku.

Hraní v cizím jazyce pro něj byla další velká výzva. „V angličtině nebo němčině se nemůžete schovat za naučené fráze. Baví mě, když můžu být na obrazovce zašpiněný, zlomený nebo zkrátka ošklivý,“ přiznává. V zahraničí nikdo neřešil, že je v Česku hvězdou. Byl tam jen další herec, který musel prokázat své kvality.

Kromě boxu a herectví má Adam ještě jeden svět – fotografování na klasický film. Zatímco dnes každý fotí mobilem, Adam dává přednost starým analogovým přístrojům. Často ho můžete potkat s batohem, ve kterém má starý foťák po dědečkovi nebo z bazaru.

Jeho snímky jsou černobílé záběry, které zachycují náladu okamžiku nebo skrytou melancholii. „Digitální fotka je příliš rychlá. U filmu musíte přemýšlet nad každým záběrem. Máte jich jen šestatřicet,“ říká o svém koníčku. Fotografie je pro něj způsob, jak zpomalit čas a vnímat detaily, které ostatní v rychlosti přehlížejí.

Adam Vacula je důkazem, že radikální životní změna se vyplácí. Vyměnil jisté místo v pojišťovně za nejistotu u divadla a dnes patří k nejobsazovanějším hercům. Přesto zůstává nohama na zemi. Nepotřebuje večírky ani neustálou pozornost sociálních sítí. Stačí mu ventil v podobě boxu, starý foťák v ruce a vědomí, že dělá práci, která dává smysl. Pochopil totiž nejdůležitější věc: že největší výhrou není hlavní role, ale svoboda zůstat sám sebou.

Zdroje: nova.cz, takl.youradio.cz, kafe.cz

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/adam-vacula-herec-divadlo-zlata-labut-fotograf-box.A230301_141910_lidicky_kori