Článek
Koupíte si lístek na koncert své oblíbené kapely, těšíte se na chvíli klidu od každodenního stresu, ale uprostřed vystoupení frontman popadne mikrofon a začne vám vysvětlovat, koho máte volit. V tu chvíli polovina haly nadšeně tleská a ta druhá má chuť po něm hodit kelímek se zteplalým pivem. Známe to všichni. Jakmile známý herec, zpěvák nebo influencer otevře pusu a začne mudrovat o politice, internet okamžitě exploduje. Diskuse zaplaví stovky naštvaných komentářů s jasným vzkazem: „Drž se svého kopyta a nemíchej se do věcí, kterým nerozumíš.“ Jenže ruku na srdce – opravdu mají umělci sedět v koutě a jen tiše bavit dav? A kde končí upřímný názor a začíná čistý předvolební marketing?
Od přirození… autentický politik do Senátu?
Nejnovějším důkazem toho, jak moc dokáže podpora umělců rozvířit veřejné vody, je krok herečky Sarah Prachařové (36). Manželka herce Davida Prachaře se rozhodla veřejně podpořit jihomoravského hejtmana Jana Grolicha v senátních volbách. A jak už to u propojení politiky a veřejně známých tváří bývá, hned je z toho virální poprask. Sarah Prachařová (za svobodna Haváčová) totiž chtěla v propagačním videu politika upřímně ocenit, jenže se jí do cesty postavilo nekompromisní přeřeknutí: „V hlavní roli Honza… Já prostě nemám slov. On je tak autentickej. Od přirození…,“ zarazila se herečka, která si záhy uvědomila, co řekla. K intimním partiím dotyčného se rozhodně přiblížit nechtěla a velmi rychle se opravila. Internet sice okamžitě zaplavila vlna vtipů a narážek, ale lidem v diskusích do smíchu moc není. Reakce veřejnosti totiž ukazují, že se lidé neshodnou.
Když se slova zamotají do legendy
Přeřeknutí k životu patří a lidé s nimi mají vlastní, často úsměvné zkušenosti. Čtenářka Alena se nad celým trapasem v diskusi pousmála a přidala k dobru svou historku: „Přítel mi chtěl kdysi říct, že v jednoduchosti a přirozenosti je krása a já jsem jednoduše krásná. Jenže z něj vypadlo, že jsem krásně jednoduchá. Zasmáli jsme se tomu, a i když vztah nevydržel, baví mě to dodnes.“ Jenže zatímco v soukromí se takovému jazykovému přehmatu zasmějeme, ve volební kampani humor rychle mizí. Jakmile jde o politiku, končí legrace a začíná zákopová válka.
Fanatismus z padesátých let?
Části veřejnosti totiž nevadí samotný fakt, že umělec někoho podporuje, ale vadí jim forma, která občas hraničí s kázáním jediné správné pravdy. Čtenářka Blanka to v diskusi pod textem vystihla bez servítek: „Je jedno koho podporuje, ale fanatismus s jakým to vyjadřuje, připomíná spíše zapálené soudružky v padesátých letech, které hlásaly svůj vlastní názor jako jediný správný. V současném politickém seskupení postrádám politickou stranu hájící zájmy tzv. střední třídy.“ Frustraci z uměleckých doporučení u lidí umocňuje právě pocit, že na zájmy běžných občanů reální politici často zapomínají.
Odpojit od státního cecíku!
Dalším obrovským tématem, které lidem zvedá mandle, jsou peníze. Mnoho lidí má pocit, že pokud umělec bere státní peníze, měl by si politické soudy odpustit. Čtenář František navrhuje radikální řešení: „Souhlas, ještě bych dodal jednu věc, pokud herec, hudebník chce veřejně vyjádřit svůj politický názor, měl by tím přijít o státní cecík s názvem dotace či plat. Typickým příkladem je principál Hrušínský.“ Tento názor ale okamžitě narazil na tvrdou obranu. Diskutující Iva se ptá: „A vy víte, jaké dotace a odkud divadlo Na Jezerce čerpá, že ho tady jmenujete? Anebo jen tak střílíte jedovaté šípy, protože pana Hrušínského a jeho názory nemáte rád? Typický příklad jste nejspíš vy sám.“
Další čtenáři, jako Michaela, zase připomínají, že metr musí platit pro všechny stejně: „To byste musel z druhé strany spektra potrestat i Jarka Nohavicu a Ondřeje Hejmu. Každý říká to, čemu věří. Tihle dva mnou zmínění jsou očividně zapáleni pro režim před 89. rokem.“ A diskutující Jitka suše dodává staré známé: „Většina je s tím, kdo je zrovna u moci - koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
Mám svou hlavu. A kdo nepozná fake, volí Babiše!
Mezi vší tou kritikou se ale objevují i hlasy, které připomínají, že dospělý svéprávný občan se přece nenechá zmanipulovat jedním videem na sociálních sítích. Čtenář Miloš se na celou věc dívá s nadhledem: „Má právo na svůj názor a nenutí přece nikoho k tomu, aby se jejím názorem řídil. Osobně se podle názorů celebrit neřídím, mám svou hlavu, ale vadí mi spíš takoví, kteří podporují komanče.“
Jenže celá kauza má ještě jeden rozměr – dokážeme dnes vůbec rozeznat upřímný názor od politického kalkulu? Čtenářka Eva se ostře opřela do lidí, kterým pointa videa unikla: „Udivuje mě, že někteří nepoznali, že šlo o reklamu. Pak už chápu, proč volí Babiše. Nedokážou rozeznat realitu od podvodu.“ A právě v tom je hlavní problém. Umělci mají velký dosah, ale internetové debaty už dávno nejsou o nich. Každé slovo celebrity se okamžitě stává zbraní v boji mezi politickými tábory.
Kde je tedy hranice?
Kde je tedy hranice? Záleží na tom, jakým způsobem to umělec řekne a zda lidé věří v jeho upřímnost. Jak napsal čtenář Josef: „Názor má mít možnost vyjádřit každý. Měl by mít ale morální hranice a nevyvolávat nenávist.“ Svoboda slova je totiž obousměrná ulice. Sarah Prachařová má právo jít do kampaně – ať už vážně, nebo s rizikem, že se u toho nechtěně přeřekne. Ale my, diváci a voliči, máme stejné právo otočit se na patě. Můžeme vypnout video, nekoupit si lístek do divadla a u voleb se rozhodnout podle vlastního rozumu. Zakazovat lidem mluvit jen proto, že jsou slavní, je totiž přesně ta totalitní praktika, před kterou nás historie varuje.
