Alfred Strejček: Ochrnul. Vzal si Molavcovou a chce na Lysou horu

Alfred Strejček se narodil 24. listopadu 1941 v Praze. Do školy nastoupil ještě v době povinného náboženství a biblické příběhy ho tehdy zasáhly natolik, že se k nim v dospělosti začal vracet ve svých autorských pořadech.

Rodinný život však záhy drtivě zasáhla politika. Otec, vzdělaný úředník, skončil u lopaty, matka musela nastoupit k lisu do továrny. Mladý Alfred sice díky tomu získal dělnický původ potřebný ke studiím, rodina však zaplatila ztrátou postavení i veškerého majetku. Definitivní zlom přišel s měnovou reformou v roce 1953, která pro Strejčkovy znamenala okamžitý bankrot.

„Tatínek šetřil každou korunu. Snil o tom, že si v Praze otevře malý krámek,“ vzpomíná herec na tehdejší zmar. Celoživotní úspory schované v matraci se přes noc změnily v bezcenné papíry. Otec tehdy rezignovaně vytáhl hromadu bankovek a dal je synovi na hraní. „V tu chvíli mi to nedocházelo. Tu hanbu jsem pocítil až mnohem později,“ dodává Strejček k momentu, kdy si jako dítě stavěl komíny z peněz, za které nešlo koupit ani kůrku chleba.

Zatímco venku probíhaly politické procesy a budování nového řádu, Alfred utíkal do světa fantazie. Jeho největším učitelem se stal rozhlas, který pro něj byla oknem do světa, kde ještě existoval vkus a kvalita. „Rádio mě doslova vychovalo a přivedlo k vážné hudbě. Přilnul jsem ke swingu a písničkám Voskovce a Wericha, které se tehdy kupodivu mohly hrát. Jako dítě jsem se je naučil a dodnes je umím všechny zpívat,“ říká.

Cesta k herectví ale nevedla přes konzervatoř. Prvním krokem byla strojní průmyslovka v Kutné Hoře. Právě tam však v dramatickém a recitačním kroužku propadl kouzlu mluveného slova. Technické výkresy šly stranou a po maturitě zamířil na brněnskou JAMU. Studium absolvoval v roce 1964 a okamžitě se vrhl do víru divadelního světa.

Přestože má Alfred Strejček vizáž klasického filmového hrdiny, stříbrné plátno mu nikdy k srdci nepřirostlo. Už během studií sice získal hlavní roli Plaváčka ve filmu Tři zlaté vlasy děda Vševěda, ale k vlastnímu výkonu zaujímá rezervované stanovisko. „Budu sebekritický a řeknu, že před kamerou nedokážu být tak bezprostřední, jak film vyžaduje. Ani v těch hlavních rolích jsem se necítil moc dobře,“ přiznává po letech.

Film pro něj byl příliš technický, rozkouskovaný a zbavený té přímé energie, kterou cítil na jevišti nebo před mikrofonem. Po několika dalších zkušenostech, jako byla role básníka Baudelaira ve filmu Příliš hlučná samota, se rozhodl jít jinou cestou. Vsadil na jazyky, hudbu a literaturu.

Dělící čára mezi úspěšnou kariérou a současností je neúprosná. Přišla 26. října 2017. Ten den začal běžně – Alfred Strejček si byl dopoledne zaběhat ve Stromovce. Večer se ale začal cítit podivně a v noci ho vzbudila prudká bolest v nehtových lůžkách. Do rána mu tělo vypovědělo poslušnost. Příčinou byl vzácný Guillain-Barrého syndrom – akutní zánět, při kterém imunitní systém napadá vlastní nervovou soustavu.

„V noci mě tato nemoc potkala zničehonic,“ popisuje herec okamžik, kdy se mu zhroutil svět. Ochrnutí postupovalo bleskově. Člověk, který miloval hory a jevištní pohyb, skončil nehybný na lůžku, odkázaný na dýchací přístroje. „První půlrok jsem se nehnul a lékaři mi nedávali šanci,“ vrací se k nejtěžším momentům.

Právě kvůli potřebě nepřetržité péče našel domov v sanatoriu Šarlota. „Přijal jsem to tu za své, po pražském bytě se mi nestýská. Když mám možnost vyjet do Prahy na vystoupení, vracím se sem s velikou radostí,“ říká smířeně muž, který i přes nepřízeň osudu věří v obrat: „Stále doufám, že v mém organismu něco blikne a znovu mě to napojí.“

Zatímco divadelní angažmá mu dávala řád, skutečnou uměleckou svobodu našel Alfred Strejček v unikátním partnerství s kytarovým virtuosem Štěpánem Rakem. Nebyla to jen běžná profesní vazba, ale hluboké lidské souznění, které trvá dodnes. Společně vytvořili literárně-hudební pásma, která neměla v tehdejším Československu obdoby.

Byl to odvážný krok – postavit kariéru na myšlenkách Jana Amose Komenského. Ukázalo se však, že to byla trefa do černého. S jejich stěžejním projektem Vivat Comenius objeli 34 zemí na čtyřech kontinentech. „Přeji si, aby toto dílo bylo předloženo všem národům, protože je schopné proměnit svět k lepšímu,“ cituje Strejček Komenského s vírou, že tyto myšlenky nejsou zaprášenou historií, ale fascinujícím návodem k životu.

Toto spojení funguje i dnes, v úplně jiných kulisách zmíněného sanatoria. Štěpán Rak patří k nejčastějším hostům v Šarlotě a jejich tvůrčí dialog pokračuje i před rozhlasovým mikrofonem, kde jako moderátoři uvádějí hudební pořady. „Je to radost dělat,“ říká herec o spolupráci, která mu i v ústraní připomíná časy, kdy spolu dobývali světová pódia.

Při pohledu na muže na invalidním vozíku, který je fyzicky strnulý a jen omezeně hybný, by málokdo hádal, že mluví s člověkem, který se cítí šťastný. Strejček ale odmítá roli oběti. „Řekl bych, že se mi daří skvěle, ale myslím, že by mi to lidé úplně nevěřili. Naučilo mě to, že štěstí není v tom vnějšku, štěstí je uvnitř. Fyzický stav ho nemůže zásadně ovlivnit,“ vysvětluje svou filozofii.

Tento vnitřní klid ale není zadarmo. Je to výsledek každodenní, tvrdé a často bolestivé práce. Jeho den má přísný řád, který připomíná spíše tréninkový kemp než pobyt v léčebně. Vše začíná před osmou hodinou ranní snídaní a nezbytnou hygienou. Pak nastupuje dril. První cvičební blok pod vedením fyzioterapeuta, po obědě druhý, zaměřený na ruce.

„Cvičení, které miluji a které mi hodně pomáhá, vypadá tak, že ležím na posteli, dostanu do nohou velký nafukovací balon a ten rozšlapávám. Udělám to celkem dvěstěkrát,“ popisuje svou rutinu. Pokroky jsou sice nepatrné, měřené na milimetry, ale pro něj mají cenu zlata. Dnes už dokáže zvednout ruku nebo s ní zatočit. Přesto zůstává v mnoha ohledech odkázán na pomoc druhých. „Do ruky nevezmu ani tužku, abych něco napsal, ani lžíci, abych se najedl. Jde to po malých krůčcích. Ale zaplaťpánbůh za to.“

V tomto nelehkém boji není sám. Po jeho boku stojí žena, jejíž jméno je synonymem pro laskavý humor a profesionalitu – Jitka Molavcová. Jejich vztah, prověřený touto těžkou zkouškou, získal zcela nový rozměr a v červenci 2023 ho stvrdili svatbou. Strejček o své manželce mluví s nesmírnou úctou a dojetím: „Musím jmenovat tu nejcennější, Jitušku. Ona se o mě opravdu krásně stará. Náš vztah bohužel není rovnocenný, protože ona se o mě stará daleko víc než sama o sebe.“.

Není to však poprvé, co Alfred Strejček čelí ztrátě. Jeho první manželkou byla herečka Consuela Morávková, se kterou se však po osmi letech rozešel a ona v roce 1979 emigrovala. V roce 1980 se oženil s atletkou Jarmilou Nygrýnovou, dvojnásobnou halovou mistryní Evropy v dálce. Společně měli dcery Lenu a Kristinu, ale jejich rodinné štěstí skončilo předčasně v roce 1999, kdy Jarmila v pouhých 45 letech podlehla rakovině.

Právě rodinné chvíle jsou tím, co ho drží nad vodou i dnes. Když se v sanatoriu sejde celá rodina – dcery, které obě pracují jako učitelky, Jitka Molavcová a vnoučata Ema a Petr od dcery Leny – považuje to za zázrak. „Pro mě jsou to ty nejkrásnější chvíle,“ říká. Nejsou to ale jen příbuzní, kdo za ním váží cestu do Prosečnice. Alfred Strejček se totiž rozhodl, že ani vozík mu nezabrání v tom, aby zůstal součástí uměleckého světa.

Hlas Alfreda Strejčka zůstal nemocí nedotčen. Právě ten ho vrátil k profesi, když mu stanice Prima ZOOM nabídla namluvit osmnáct dílů cyklu Davida Attenborougha. Technika se přestěhovala za ním – v salonku sanatoria vyrostla provizorní zvuková komora s monitory. „Jsem jim vděčný, že si na mě vzpomněli. Tohle je radost dělat,“ líčí Strejček. Práce pro něj není jen výdělkem, ale formou rehabilitace. Ukazuje, že i z vozíku lze odvádět špičkový výkon.

V sanatoriu herec kulturu i tvoří. Na pravidelná sobotní odpoledne do Šarloty přijíždí elita: Petr Kostka, Daniela Kolářová, Václav Hudeček nebo soubor Semaforu. Nejde jen o návštěvy. Špičková péče v sanatoriu je finančně náročná a tyto akce spolu s veřejnými sbírkami pomáhají pokrýt náklady na jeho pobyt.

„Kolegové jezdí pravidelně. Jejich honorář? Jen to kafíčko,“ popisuje Strejček solidaritu uměleckého světa. Umělci vystupují zdarma, aby podpořili jeho léčbu a udrželi ho v kontaktu s realitou, ze které ho nemoc vytrhla.

Jako člověk, který zasvětil život kultuře slova, se Alfred Strejček nemůže smířit s tím, jak dnes čeština vypadá v běžném i veřejném prostoru. Pro něj není jazyk jen nástrojem komunikace, ale národním dědictvím, o které je třeba pečovat.

„Je mi upřímně líto, jak v současné době dostává naše mateřština na frak,“ říká s vážností. Kritizuje nejen hrubnutí jazyka, ale i ztrátu jeho zvukomalebnosti a významové bohatosti. V době, kdy se komunikace smrskla na zkratky a anglicismy, působí Strejčkův projev jako z jiného světa – světa, kde slovo mělo svou váhu a důstojnost. Sám se však do role soudce kolegů nestaví. „Je to míra vkusu každého z nás. Já jen vím, že vlastníme poklad, na který zapomínáme.“

Navzdory omezením si Alfred Strejček odmítá přestat dávat vysoké cíle. Jeho mysl neustále opouští zdi sanatoria a toulá se v horách, i když ke svému stavu přistupuje s věcným klidem. „Na zázraky nevěřím. Věřím jen v obrovskou trpělivost,“ říká.

„Když jsem ještě mohl chodit, zamiloval jsem se do Lysé hory. Můj cíl je ji v životě ještě jednou zdolat,“ svěřuje se se snem, který je pro něj motorem každého dne. „Uvědomuji si, že je to cíl velký, ale člověk by si měl dávat vyšší cíle. Takže Lysá horo, nezanevři na mě. Ty na mě asi zapomínáš, já na tebe ne. My se spolu ještě potkáme.“

Jeho příběh není o nemoci, ale o nezlomnosti. Alfred Strejček je důkazem, že dokud má člověk sny a smysl pro krásu slova, neztrácí sám sebe.

zdroje:

csfd.cz

Sedmička - Alfred Strejček: Přiznám se, že mě děsí, kam spějeme

Český rozhlas - Herec Alfred Strejček. Proč má rád rčení „Když Bůh jedny dveře zavře, desatery nové otevírá“?