Bohuš Záhorský: Samotář, který našel osudovou lásku až v 65 letech

Bohumil Záhorský nebyl hercem velkých gest. Zatímco jeho vrstevníci sázeli na teatrálnost, on vítězil civilností a úsporným projevem, který z něj udělal jednoho z nejdůvěryhodnějších umělců své generace. Jeho tvář vyzařovala klid, který k němu přitahoval davy, přestože on sám nejraději utíkal k samotě u rybářského prutu.

Bohumil Záhorský se narodil 5. února 1906 v Praze do rodiny technického ředitele prestižní Grafické unie. Otec pro něj naplánoval dráhu grafika, ale Bohouš po maturitě na reálce zamířil na Státní konzervatoř. Už během studia na sebe upozornil v roli Argana v Molièrově Zdravém nemocném (1925), kde prokázal smysl pro charakterizační detail. Právě na škole vzniklo přátelství „posledních baronů“ s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Toto označení neodkazovalo na aristokratický původ, ale na jejich vnitřní integritu, noblesu a intelektuální nadhled, které si Záhorský uchoval i v dobách nejhorších společenských zlomů.

Zatímco jeho spolužáci začali v roce 1926 formovat Osvobozené divadlo, Záhorský se vydal jinou cestou. V roce 1929 jej ředitel Ota Zítek angažoval do nově vznikajícího brněnského studia E. F. Buriana. Záhorský tam měl za úkol vnést do tehdy stagnující činohry moderní herecké postupy. Tato brněnská éra (1929–1931) byla pro jeho růst zásadní – Burian ho vedl k lyrismu a přesnému rytmu řeči.

Přestože byl součástí avantgardy, v soukromí zůstával stranou bujarých večírků. Jeho největším koníčkem se stalo rybaření, u něhož mohl naplno uplatnit svou introvertní náturu. Jiří Voskovec na tuto jeho vlastnost vzpomínal s tím, že Bohuš byl schopen prosedět hodiny u vody a neříct ani slovo, protože nepotřeboval publikum k tomu, aby byl spokojený.

V roce 1931, po návratu z Brna, se stal stálým členem Osvobozeného divadla. Nastoupil do rozjetého vlaku a stal se tím, kdo dodával představením nezbytný řád. Zatímco V+W sršeli gagy a improvizovali, on plnil roli věcného, intelektuálního korektivu v kusech jako Sever proti Jihu nebo Těžká Barbora. V souboru setrval až do jeho uzavření v roce 1938. Válečná léta strávil v divadle Uranie a v Divadle na Vinohradech, ale jeho skutečným domovem se v roce 1946 stalo Národní divadlo.

Tady budoval galerie postav, které nesly svůj úděl s tichou důstojností. Záhorský nikdy nehrál záporné postavy jako monstra, vždy v nich hledal lidské nepochopení nebo tragiku. V jeho rejstříku najdeme i silné dramatické role, jako byl Kokoryškin v Leonovově Vpádu. Osobní život byl však dlouho uzavřenou kapitolou.

První manželství s tanečnicí brzy skončilo rozvodem a Záhorský poté žil desítky let jako „starý mládenec“ v bytě na Starém Městě, plně soustředěný na práci v divadle a v rozhlase. Jeho hlas se pro posluchače stal lékem, měl v sobě frekvenci, která okamžitě uklidňovala. Herecký kolega o něm kdysi prohlásil, že Bohouš byl jediný člověk, který dokázal mlčet tak významně, že i Werich vedle něj raději přestal mluvit a začal přemýšlet.

Vše se změnilo až na prahu jeho sedmdesátky díky kolegyni Vlastě Fabiánové. Znali se z Národního divadla dlouhých třicet let, byli to kolegové, kteří si vykali a ctili vzájemný odstup, dokud se po smrti jejího manžela, rozhlasového režiséra Josefa Bezdíčka, jejich vztah neproměnil v hluboký cit. Svatba oslavili v říjnu 1971 na Staroměstské radnici, ženichovi bylo 65 let a nevěstě 59. Pro oba to byl pozdní dar, který už nečekali.

Jejich soužití v Pařížské ulici 28 bylo vzorem starosvětské galantnosti. Záhorský pro svou ženu každý den vlastnoručně připravoval snídani a na noční stolek jí pokládal lístky s  milostnými vzkazy. Vlasta Fabiánová ve svých memoárech Jsem to já? toto období popsala jako nejšťastnější roky svého života, v nichž našla v Bohušovi nejen manžela, ale i duchovního partnera, se kterým mohla sdílet i ono vzácné společné ticho. Našli v sobě kotvu v době normalizace a stali se nejkrásnějším párem českého divadla, který nepotřeboval reflektory k  tomu, aby zářil.

Ve filmu dokázal Záhorský ztvárnit postavy s neuvěřitelnou hloubkou. V parodii Limonádový Joe (1964) zanechal stopu jako lékárník Ezra Goodman, kde svou vážnou tváří geniálně kontrastoval s absurdním dějem. Podobnou noblesu vnesl do role krále Dobromysla v pohádce Šíleně smutná princezna (1968).

Jeho schopnost ztělesnit moudré stáří se naplno projevila v seriálu F. L. Věk (1970), nebo ve snímku Náš dědek Josef (1976). Záhorský byl mistrem drobnokresby a jeho postavy působily jako majáky v rozbouřeném moři – tiché, pevné a vždy na svém místě. Traduje se, že když Jan Werich v soukromí vybuchl kvůli nespravedlnosti tehdejší moci, Záhorský k němu jen tiše přistoupil, položil mu ruku na rameno a prohlásil: „Jene, neplaš mi ryby, i když tu žádné nejsou,“ načež se Werich okamžitě rozesmál. Byl jediný, kdo si mohl dovolit Wericha takto krotit, aniž by vyvolal konflikt.

Ke konci sedmdesátých let začalo jeho zdraví selhávat. Chronické problémy se srdcem ho postupně izolovaly od milovaného rybaření i dlouhých procházek v přírodě, které pro něj byly jedinou formou odpočinku. Své soukromí si střežil až do konce, nechtěl, aby ho okolí vidělo slabého, a v posledních měsících se téměř úplně stáhl do bytu v Pařížské ulici.

Bohuš Záhorský zemřel 22. září 1980 v jedné z pražských nemocnic. Odešel věcně a tiše, přesně tak, jak žil. Vlasta Fabiánová o něm i po letech mluvila jako o svém životním druhovi. Dnes odpočívá na Vyšehradském hřbitově. Zanechal po sobě stovky rolí v divadle, filmu i rozhlase, které jsou ukázkou precizního civilního herectví.

Zdroje: Česká divadelní encyklopedie, iDnes.cz, kvety.cz