Dovolená bez dětí? Sobečtí rodiče raději utrácejí za luxus než za kroužek

Zatímco polovina českých rodičů úzkostlivě řeší, zda potomkovi zaplatit třetí sportovní kroužek, nebo raději drahé doučování z matematiky, existuje skupina lidí, která volí jinou cestu. Místo nekonečného investování do dětí balí kufry a odjíždí do pětihvězdičkových hotelů. Bez dětí. Takové rozhodnutí z nich však v očích veřejnosti okamžitě dělá vyvrhele. Jako by se v momentě, kdy se člověk stane rodičem, musel dobrovolně vzdát všech vlastních potřeb a zájmů. V Česku se totiž stále nosí mučednictví. Kdo se víc obětuje, ten je vnímán jako lepší rodič. Kdo si dovolí myslet na sebe, je označen za sobce, který by se měl nad sebou hluboce zamyslet.

Stačí v běžném kolektivu nadhodit téma dovolené bez dětí a atmosféra okamžitě zhoustne. Představa dvou týdnů u moře bez dětských klubů, bez křiku u bazénu a bez zmrzliny rozpatlané po bílém povlečení vyvolává u okolí směs lítosti a tichého odsouzení. Často zaznívají otázky, zda by nebylo lepší peníze ušetřit dětem na studia nebo na budoucí bydlení. Pro moderní společnost je totiž představa, že si rodiče užívají ticha a pohodlí, které je dětem zapovězeno, něčím téměř neodpustitelným. Jako by se podpisem v rodném listě člověk upsal k doživotnímu odříkání.

Žijeme v době, kdy se z dětí stali životní projekty. Už to nejsou prostě jen malí lidé, kteří s námi žijí, ale objekty neustálého opečovávání a neustálé pozornosti. Rodiče se předhánějí v tom, kdo víc obětuje pro blaho potomka. Kdo má větší kruhy pod očima a kdo si roky nekoupil nic nového na sebe, aby syn mohl mít nejnovější telefon nebo značkové boty, ten vyhrává pomyslnou soutěž o rodiče roku. Osobní volno se stalo sprostým slovem. Pokud rodič není neustále unavený a uštvaný, okolí má pocit, že své děti nemiluje dostatečně nebo se jim nevěnuje s patřičným nasazením.

Když do této bubliny vstoupí někdo, kdo si místo nového vybavení do dětského pokoje koupí letenky v první třídě, je okamžitě za podivína. Společnost na něj nahlíží jako na někoho, kdo porušuje nepsanou smlouvu o povinném utrpení rodičů. Tato smlouva však velí, že po porodu ztrácí dospělý nárok na vlastní vkus, klid a touhu po skutečném pohodlí. Je to však past, která v konečném důsledku neprospívá nikomu – ani dospělým, ani samotným dětem, které vyrůstají v iluzi, že svět se točí jen kolem nich a jejich potřeb.

Typická česká rodinná dovolená často připomíná spíše náročné logistické cvičení než skutečnou relaxaci. Auto narvané jídlem, paštikami a hračkami, rodiče na pokraji zhroucení už při cestě po dálnici a u moře nekonečný kolotoč mazání krémem a řešení písku v plavkách. Celý týden se točí výhradně kolem toho, aby se děti nenudily, aby se nespálily a aby aspoň něco snědly. Rodiče jsou v tomto modelu jen servisní pracovníci, kteří na vlastní zájmy a potřeby zcela zapomínají už při balení kufrů.

Mnozí se pak vrací domů zničení, s prázdným účtem, ale s pocitem splněné povinnosti, protože děti si to přece užily. To, že matka strávila veškerý čas u plotny v pronajatém bytě a otec se jen dohadoval s dětmi ve vodě, se v tomto pokřiveném žebříčku hodnot nepočítá. Existují však lidé, kteří tuto hru odmítají hrát. Nechtějí trávit drahocenný čas v hlučných hotelech s vodními parky, kde hladina hluku připomíná startující letadlo. Chtějí klid, jídlo, které nemusí nikomu krájet, a možnost dívat se na moře, aniž by je někdo každou minutu tahal za rukáv s tím, že se nudí.

Tvrdit, že peníze na drahou dovolenou mají jít raději na kroužky nebo spoření, je největší pastí moderního rodičovství. Zajistit dětem vzdělání a bezpečné zázemí je základní povinností, ale kde je zdravá hranice? Je skutečně pátý kroužek v týdnu pro desetileté dítě důležitější než duševní pohoda rodičů a jejich dlouhodobě fungující vztah? Na roli partnerů se v kolotoči rodičovství často zapomíná, což mívá pro rodinu jako celek fatální následky.

Kolem nás je spousta párů, které by pro děti dýchaly, ale mezi sebou si po letech nemají co říct. Jejich vztah je prázdný a vyprahlý, protože veškerou energii i finance nasměrovali pouze do svých potomků. Když pak děti v dospělosti odejdou z domova, zůstanou v bytě dva cizí lidé, kteří spolu roky nebyli ani v kině, natož u moře. Dovolená pro dva je ve skutečnosti investicí do manželství. Je důležité, aby děti viděly rodiče, kteří se mají rádi, váží si jeden druhého a umí spolu mluvit i o jiných věcech, než je školní prospěch nebo nákup nových tenisek.

Při otevření tohoto tématu člověk narazí na armádu takzvaných obětavých matek. Ty s mírným úsměvem vysvětlují, že ony by bez dětí neudělaly ani krok a že by jim bylo smutno už po první hodině odloučení. Taková oddanost je sice v základu úctyhodná, ale neměla by být vyžadována jako jediná správná cesta a morální norma. To, že někdo cítí potřebu na dva týdny vypnout roli rodiče a být zase jen partnerem nebo sám sebou, není zločin ani zanedbávání péče. Je to hygiena mysli.

Lidi často dráždí, když si někdo užívá života bez ohledu na to, co se takzvaně sluší a patří. Přepych v Česku stále vyvolává silnou vlnu závisti a v kombinaci s „absencí dětí“ je to pro mnohé doslova nepřípustné spojení. Realita je však taková, že dospělí lidé si na svůj život vydělávají sami a mají plné právo rozhodnout, jak s vydělanými penězi naloží. Děti nejsou akcionáři života svých rodičů a nemají automatické právo rozhodovat o každém jejich výdaji nebo volném čase.

O tomto rčení se sice v populární psychologii mluví často, ale v praxi se jím řídí málokdo. Rodič, který se vrátí z dovolené odpočatý, spokojený a s čistou hlavou, je pro své děti mnohem větším přínosem než vyčerpaný člověk, který se vrací s tikem v oku a pocitem vnitřní prázdnoty. Pro děti je zásadní vidět, že rodič má i svůj vlastní život a své legitimní potřeby. Je to jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou mohou do budoucího života dostat – že každý člověk má svou vlastní hodnotu, která není definována jen službou druhým a sebeobětováním.

Drahá dovolená není hřích ani morální selhání. Je to připomínka toho, že kromě rodičovství jsme stále lidmi se svými sny, vkusem a přáními. Pokud z toho má okolí špatné spaní, je to spíše jeho problém a projev vnitřní nespokojenosti než chyba daného rodiče. Skutečná hodnota rodiny se neměří počtem zaplacených kroužků nebo drahou elektronikou, ale tím, jestli se v ní všichni cítí dobře – včetně těch, kteří celý tento systém financují a udržují v chodu. Svět se nepřestane točit jen proto, že si dospělí dovolí na čtrnáct dní vydechnout v tichu luxusního resortu.

Zdroje: tn.nova.cz, psychologie.cz, iDnes.cz, nakladatelstvi.portal.cz