Článek
Byl to jeden z největších televizních šoků posledního desetiletí. Když se v seriálu MOST! objevila trans žena Dáša, polovina národa byla přesvědčena, že sleduje muže v tranzici. Erika Stárková tu roli neodehrála – ona ji prožila tak intenzivně, že lidé na ulici odmítali věřit realitě. Jenže za tímto „přerodem“ stojí příběh ženy, která se celý život učí nelhat sama sobě. Od divokých brněnských studií přes jazzové kluby až po ticho u řeky Berounky, kde dnes vychovává dceru.
Z brněnských barů na prkna, co znamenají svět
Erika Stárková nikdy nebyla prototypem křehké blondýnky, která čeká v koutě na svou příležitost. Narodila se v Novém Městě na Moravě, ale její umělecké srdce začalo naplno bít v Brně. Na JAMU platila za živel, který nejde přeslechnout. Patnáct let v moravské metropoli ji vytvarovalo v herečku „evropského střihu“ – syrovou, bezprostřední a emocionálně obnaženou.
„Vždycky jsem byla trochu jiná. Můj projev byl pro někoho až moc, ale já jsem neuměla a nechtěla ubrat,“ vzpomínala později na své začátky v Národním divadle Brno nebo HaDivadle. Zatímco její vrstevníci budovali kariéry v pražských nekonečných seriálech, Erika pilovala své řemeslo v alternativních prostorech. Tato cesta „proti proudu“ jí dala něco, co se nedá naučit: absolutní autenticitu.
Fenomén Dáša: Role, která přepsala televizní pravidla
Zlom přišel v roce 2019 se seriálem MOST!. Castingová režisérka Zuzana Povýšilová si Eriku pamatovala právě z jejího brněnského angažmá. Role transsexuální Dáši (dříve Pavla) byla pro Eriku obrovskou výzvou, která vyžadovala nejen fyzickou proměnu, ale i totální potlačení vlastního ženství ve prospěch postavy, která o své ženství teprve bojuje.
Úspěch byl okamžitý a drtivý. Erika se stala hvězdou první velikosti, ale s popularitou přišla i stinná stránka. Lidé na ni na ulici pokřikovali „Dášo!“ a mnozí byli upřímně zklamaní, že v civilu vypadá jako křehká žena. „Dáša se nebojí být sama sebou a neutíká, dodává odvahu,“ vysvětlovala herečka, proč pro ni byla tato postava nejkřehčí a nejzásadnější.
Diváci byli fascinováni tím, jak Erika dokázala skloubit komediální nadsázku s hlubokou tragikou postavy. Právě tento lidský rozměr způsobil, že postava Dáši nezůstala jen karikaturou, ale stala se symbolem pro komunitu, o které se do té doby v hlavním vysílacím čase prakticky nemluvilo.
Prsa z ponožek a souboj s vlastním tělem
Erika k roli nepřistoupila jako k pouhé práci, ale jako k antropologickému výzkumu. Aby pochopila svět trans lidí, neváhala navštěvovat travesti show a trávit čas s lidmi v tranzici.
- Technika ponožek: Maskéři museli Eriku „odženštit“. Aby dosáhli správné siluety, vyrobila si legendární „ňadra“ ze smotaných ponožek. „Musela jsem cítit, že tam ty věci jsou navíc, že to není moje tělo. Ty ponožky mi pomáhaly v tom, jak jsem stála, jak jsem se hrbila,“ popsala technický detail, který jí pomohl najít postoj postavy.
- Hlasový podfuk: Klíčem k uvěřitelnosti byl hlas Jana Ciny. Režisér Jan Prušinovský se rozhodl pro dabing, protože Erice, i když se snažila o baryton, stále v hlase chyběl ten specifický mužský základ. „S Honzou jsme se na sebe napojili. On sledoval moje záběry a já jsem se pak zpětně učila jeho intonaci, abychom při postsynchronech ladili,“ vysvětluje Erika proces, který byl pro oba extrémně náročný.
- Pohyby: Erika se musela odnaučit ženskou eleganci. Sledovala, jak se hýbou muži, jak sedí s nohama od sebe, jak gestikulují. „Dáša není žena, která se narodila jako žena. Je to člověk, který se ženou stává a někdy to přehrává,“ říká o metodice role.
Na place v Mostě trávila dvanáct hodin denně v maskách, které jí stahovaly obličej, aby vypadal hruběji. Byla to fyzicky vyčerpávající práce v prostředí, které bylo syrové a nehostinné. Režisér Jan Prušinovský po ní chtěl absolutní civilnost – žádné přehrávání, žádné pitvoření. Výsledkem byla postava, u které divák po pěti minutách zapomněl, že ji hraje biologická žena.
Když se realita plete s fikcí
Dopad seriálu na její osobní život byl enormní. Erika vzpomíná, jak se jí lidé na sociálních sítích ptali na lékařské detaily tranzice. „Najednou jsem byla mluvčím komunity, do které jsem nepatřila, ale kterou jsem hluboce respektovala,“ říká. Tato zkušenost ji naučila odolnosti vůči veřejnému mínění.
Po úspěchu seriálu MOST! se mnozí obávali, že Eriku už nikdo neuvidí jinak než jako Dášu. Ona ale dokázala opak. V roce 2020 získala prestižní Cenu Thálie za roli Dívky v muzikálu Lazarus. Její interpretace písní Davida Bowieho potvrdila, že Erika je komplexní umělkyně, která vládne nejen slovem, ale i mimořádně vyzrálým pěveckým projevem.
Hudba jako Bůh a spirituální cesta
Pokud je pro některé herce ventilem sport, pro Eriku Stárkovou je to hudba. Je vynikající jazzovou a šansonovou zpěvačkou, která se učila zpívat na lodích i na ulicích při cestách po Evropě. „Hudba je pro mě Bůh a jazyk, kterým se domluvíte všude,“ říká Erika.
Za mikrofonem neexistují scénáře ani masky. Její projekt Re.COVERY & band ukazuje její druhou tvář – tvář hudebnice, která miluje improvizaci. Tato hudební svoboda jí pomáhá vyvažovat tlak herecké profese, kde je člověk neustále pod drobnohledem. Kdo ji někdy slyšel zpívat v malém klubu, ví, že Erika se na pódiu mění v šamanku.
Transformace jménem mateřství: Život u Berounky
V roce 2021 se jí narodila dcera Alma, kterou má s peruánským šperkařem Cesarem. Herečka dnes dává přednost soukromí u Berounky a dceru brala s sebou i na natáčení seriálu Jedna rodina. Její současný život tvoří kontrast mezi prací před kamerou a tichým zázemím v přírodě, kde se věnuje rodině a výrobě šperků. „Rozhodla jsem se být máma. Nevídat dceru kvůli práci mi nedává smysl,“ vysvětluje své priority.
Anketa
Zdroje: Aktuálně.cz, reflex.cz, Lifee, extra.cz
