František Filipovský: Mistr dabingu se stal obětí krutého podvodu

„Sem se mi dívejte! Vždycky sem!“ Stačí tato jedna věta a každému se okamžitě vybaví rozčilený obličej strážmistra Cruchota a nezaměnitelný hlas Františka Filipovského (1907-1993). Právě toto spojení vytvořilo v českém prostředí fenomén, který nemá ve světě obdoby. Mezi fanoušky se léta traduje historka o děkovném dopise, který měl slavný Francouz poslat do Prahy jako uznání za nejlepší dabing na světě. Jak to ale bylo doopravdy?

Legenda praví, že když Louis de Funès slyšel svůj dabing v češtině, zůstal v úžasu. Údajně byl natolik nadšený, že neváhal a sedl k psacímu stroji. Františku Filipovskému měl dorazit dopis, ve kterém Funès uznává, že česká verze jeho filmů je v mnoha ohledech lepší než originál a že Filipovský do postavy vtiskl genialitu, kterou on sám jen hledal.

Pravda je však o něco štiplavější. Herec Jiří Krampol, který se později pokusil na Filipovského dabing navázat, na tuto historku vzpomíná s úsměvem: „František mi tenkrát s pýchou v hlase říkal: ‚Jiříčku, já jsem dostal dopis od Funèse!‘ On tomu upřímně věřil a byl na to nesmírně hrdý.“ Podle Krampola a dalších pamětníků však šlo o grandiózní recesi kolegů z divadla, kteří k mistrovým narozeninám vyrobili falzifikát se zahraničními razítky. Filipovský mu věřil až do konce života, což mu dodávalo hrdost na práci, kterou mnozí tehdy považovali za „jen“ doplňkovou disciplínu.

Dabování Funèse nebylo jen o mluvení, byl to vrcholový sport. Francouzský komik mluvil s kadencí kulometu a čeština mu rychlostně prostě nestačila. Filipovský na to šel intuitivně. „Když mi text v češtině končil a on na plátně ještě pět vteřin mlel pantem, musel jsem si tam něco domyslet. Tak jsem tam začal přidávat ty své skřeky, nadechování a mumlání,“ vzpomínal kdysi sám František Filipovský.

Právě tak vznikly legendární vsuvky jako „To mi zaplatíte! A mooc draze!“ nebo dojemné mečení v hlášce: „V lese zabloudilo malé jehňátko. Mééé, mééé.“ Režisér K. M. Walló, legenda českého dabingu, o něm prohlásil: „František byl ve studiu jako dirigent. Nepotřeboval jen hlas, on tu roli celou odehrál tělem. Když Funès na plátně vyskočil, Filipovský u mikrofonu nadskočil taky.“

Filipovský k dabingu nepřistupoval jako k řemeslu, ale jako k divadelnímu představení. Do studia chodil zásadně v košili a kravatě. Byla to pro něj otázka cti. I když ho nikdo neviděl, cítil se být hercem první kategorie. Svou školu improvizace získal už v Osvobozeném divadle po boku Voskovce a Wericha, což mu později v dabingu umožnilo onu neuvěřitelnou hlasovou hravost.

Diváci ho milovali i v jeho pozdních filmových rolích, například jako dojemného pana Valeriána v sérii o „Básnících“. Jeho postava důchodce, který se s nostalgií dívá na svět, vnesla do komedií Dušana Kleina lidskost, kterou mohl předat jen herec jeho formátu. Sám si však nejvíce cenil role Harpagona v Molièrově Lakomci, kterého hrál v Národním divadle. „Harpagon je moje druhá kůže, s ním jsem zestárl a on se mnou,“ říkával.

K osobnímu setkání obou hvězd paradoxně nikdy nedošlo, přestože o něj francouzská strana i sám herec velmi stáli. Tehdejší režim v Československu výjezd Filipovského do Francie striktně nepovolil. Oficiálním argumentem bylo, že se socialistický umělec se nebude „bratříčkovat“ s kapitalistou, který žije na zámku – Louis de Funès totiž v té době skutečně obýval rodové sídlo Clermont. Tato politická bariéra tak definitivně pohřbila šanci na jedinou společnou fotografii dvou mužů, kteří si byli umělecky tak blízcí.

Závěr života Františka Filipovského pak provázela krutou ironii osudu. Herec, jehož životním nástrojem byl hlas, o něj několik let před smrtí v roce 1993 téměř úplně přišel a mohl jen šeptat. Navzdory tomuto problému se však stále snažil zůstat v kontaktu s profesí i svými kolegy. Jeho dcera Pavlína Filipovská později vzpomínala, s jakou neuvěřitelnou pokorou a klidem svůj úděl přijal, aniž by si kdy stěžoval na nespravedlnost osudu, který ho připravil o to nejcennější.

Po odchodu Františka Filipovského bylo nutné najít někoho, kdo se mistrovi alespoň přiblíží. Prvním odvážným byl Jiří Císler, který sice skvěle trefil Funèsovu nervozitu, ale diváci byli neúprosní. Císler zůstal v jejich očích jen náhradníkem.

Nejblíže k originální legendě se dostal Jiří Krampol. Ten na to šel chytře – nesnažil se o kopii, ale o poctu. Využil svůj přirozeně zastřený hlas a energii, kterou od Filipovského odkoukal. Svou stopu zanechali i Ladislav Županič nebo imitátor Václav Faltus, který dokáže Filipovského hlas trefit téměř identicky. Přesto platí, že když v televizi běží Četník, divák neposlouchá jen Funèse – ale poslouchá dialog dvou géniů, který už nikdo nikdy nezopakuje.

Dnes jeho odkaz připomínají každoroční Ceny Františka Filipovského za nejlepší dabing, udílené v jeho rodné Přelouči. Toto ocenění dodnes motivuje další generace dabérů k udržení vysoké laťky, kterou mistr kdysi nastavil. A i když byl onen slavný děkovný dopis z Francie s největší pravděpodobností jen vtipem kolegů z divadelní šatny, na výsledku to nic nemění. Filipovský vytvořil fenomén, díky kterému Louis de Funès v českém prostředí nezestárl a pro generace diváků zůstává jeho hlas absolutním a nepřekonatelným originálem.

Český rozhlas: František Filipovský? Zjistil jsem, proč byl tak geniální, říká Jiří Krampol

iDnes.cz: Vzít Funèse po Filipovském byla blbost, přiznává po letech Krampol