Hana Benešová: Šifry v podvazcích a téžké vězení. Co tajila i manželovi?

V českých dějinách figuruje Hana Benešová nejčastěji jako elegantní dáma s vlídným úsměvem a dokonalým šatníkem, která oddaně stála po boku svého muže v dobách triumfů i tragédií. Tento obraz je sice pravdivý, ale trestuhodně neúplný.

Než se stala ikonou první republiky, riskovala život v odboji. V podvazcích pašovala šifrované zprávy, čelila výslechům rakouské policie a přežila věznění v krutých podmínkách císařských cel. Její role při vzniku Československa nebyla jen reprezentativní. Byla zásadní a fyzicky vyčerpávající. Byla to ona, kdo v Praze držel nitky domácího odboje, zatímco svět se o jejím muži teprve začínal dozvídat.

Příběh Hany Benešové, rozené Anny Vlčkové, začíná v Paříži roku 1905. Dcera chudého železničáře z Doksan u Teplic se do metropole nad Seinou dostala díky dědictví po své tetě, které jí umožnilo studovat na Sorbonně. Právě tam se seznámila s mimořádně ambiciózním studentem Edvardem Benešem.

Jejich vztah byl od počátku postaven na vzájemném souznění a přizpůsobení, jehož prvním důkazem byla změna jména. Edvardovi jméno Anna připomínalo dřívější nešťastnou lásku, a tak svou snoubenku požádal, zda by si jméno nezměnila.

Pro moderní ženu by to byla nepřijatelná žádost, ale Anna se bez váhání stala Hanou. Tento akt nebyl projevem slabosti, ale rozvahy. Hana pochopila, že Edvard je mužem velkých cílů, a rozhodla se být jeho nejdůležitějším spojencem.

Když v roce 1914 vypukla válka, Benešovi byli již několik let manželi. Edvard brzy emigroval, ale Hana zůstala v Praze jako klíčová spojka domácího odboje, takzvané Maffie. V té době byla mistryní v klamání. Rakouská tajná policie ji měla v záznamech jako ženu „příliš jemnou a nervózní“ na to, aby byla skutečně nebezpečná. Hana tuto masku pěstovala záměrně.

Traduje se, že když k ní domů přišla prohlídka, lehla si do postele a předstírala silnou migrénu. Kolem sebe poházela špinavé kapesníky a krabičky s léky. Četníci se tehdy ostýchali prohledávat postel nemocné dámy. Přitom přímo pod matrací měla ukryté důležité dokumenty odboje.

Další příběhy vyprávějí o tom, jak pašovala zprávy k bratrovi Edvarda Beneše. Využívala k tomu špinavé prádlo. Do lemů košil nebo pod knoflíky zašívala drobné vzkazy psané na hedvábném papíře. Věřila, že se nikdo nebude chtít přehrabovat v koši s použitým prádlem, a měla pravdu. Tato lest jí bezchybně fungovala několik měsíců.

K ukrývání peněz a instrukcí využívala i tehdejší módu – dlouhé sukně a složité účesy. Věděla, že v roce 1915 by si žádný rakouský četník nedovolil podrobit ženu z takzvané lepší společnosti ponižující osobní prohlídce. Hana se tak stala živou poštou, která v podvazcích roznášela zprávy rozhodující o osudu rakouské monarchie.

V říjnu 1915 spadla klec. Hana byla zatčena v rámci čistek proti domácímu odboji a následovalo jedenáct měsíců věznění, které ji navždy změnilo. Skončila v pražské donucovací pracovně a později ve vídeňském vězení v těžkých podmínkách mezi zlodějkami a prostitutkami. Trpěla podvýživou, zimou a psychickým nátlakem, přesto nikdy nikoho neprozradila.

I v nejtěžších chvílích v cele č. 202 si zakládala na tom, že neztratí svou důstojnost a úroveň. Traduje se, že i v mrazu a s minimem vody si dokázala z náhražkové černé kávy a trochy mýdla vytvořit provizorní pleťovou masku. Svým spoluvězeňkyním prý říkala, že pokud ztratí svou tvář, ztratí i naději.

Ostatní ženy ji pro její věcnost, disciplínu a ochotu dělit se o skromné přídavky jídla hluboce respektovaly. Byla to ona, kdo v cele udržoval morálku, zatímco rakouští vyšetřovatelé marně čekali na její zhroucení.

Když 28. října 1918 vzniklo Československo, Hana Benešová u toho nebyla. S manželem se shledala po čtyřech letech odloučení až v lednu 1919 na švýcarských hranicích. Shledání bylo pro oba bolestné, válka a vyhnanství na nich zanechaly hluboké stopy. Edvard Beneš tehdy nepůsobil jako sebevědomý ministr nové země, ale spíše jako vyčerpaný a unavený úředník.

Hana Benešová si však uvědomovala, že její muž už nezastupuje pouze sebe, ale celý vznikající stát. Podle ní v něm lidé museli vidět sílu a stabilitu, kterou tehdy rozbitá společnost postrádala. Proto ho přiměla k radikální proměně šatníku a trvala na detailech, jako byly jeho typické klobouky se širokou krempou. Ty se později staly jeho celoživotním poznávacím znamením.

Pochopila totiž to, co mnozí tehdejší politici přehlíželi – že v moderní správě věcí veřejných hraje zásadní roli i to, jaký dojem člověk vzbuzuje u ostatních. Svému muži tak začala cíleně utvářet tvář státníka, která měla vzbuzovat důvěru doma i v zahraničí.

Hana pochopila, že nový stát potřebuje uznání ve světě. Stala se tváří československých módních salonů, především legendárního salonu Podolská. Každý její klobouk, rukavička i šaty byly promyšleným vzkazem. Reprezentovala moderní, svobodnou a kulturní zemi, která se vyrovná Paříži.

Zároveň však musela krotit manželovu nadměrnou pracovitost, která ho často doháněla na pokraj vyčerpání. Zavedla proto přísný rituál pětiminutových čajů. Bez ohledu na to, jak důležitá návštěva v Černínském paláci právě byla, Hana v určitou hodinu vstoupila, podala Edvardovi šálek a donutila se ho na chvíli zastavit. Vyslanci z celého světa věděli, že když vstoupí paní Hana, diskuze na moment utichá. Byla to její cesta, jak udržet muže při životě a v duševní rovnováze.

V Sezimově Ústí se projevila její praktická stránka. Traduje se historka, jak ji jeden z návštěvníků vily považoval za pomocnou zahradnici. Hana v kleče a v prostých šatech okopávala růže a byla celá od hlíny. Jen se usmála, poradila mu cestu k vchodu a až později u večeře se představila jako hostitelka. Milovala ten kontrast – v Praze dáma v klobouku, v Sezimově Ústí žena s rýčem v ruce.

Smutným tématem byla její nenaplněná touha po dětech. Hana v mládí prodělala několik operací, které ji připravily o možnost mít rodinu. Tento vnitřní smutek si nahrazovala tím, že se stala „tetou“ dětem svých přátel. Na Hradě měla vždy připravenou krabici s bonbony a hračkami pro děti návštěv, které se často bály přísného pana prezidenta. Byla to ona, kdo rozptyloval napětí a dělal z upjatých státních setkání lidské schůzky.

Beneš nebyl mužem velkých citů, ale na Hanu nedal dopustit. Dochovala se svědectví z jejich soukromí: Beneš nikdy neudělal zásadní politické rozhodnutí, aniž by ho s Hanou neprobral. Nebyla to odborná debata, ale test zdravého rozumu. Hana měla dar vidět v lidech faleš, kterou Edvard, zaslepený fakty a čísly, občas přehlížel. Pokud o někom řekla, že mu nevěří, Beneš zbystřil.

Po únoru 1948 se Hana stala nepohodlnou. Přesto ji lidé milovali natolik, že se ji režim neodvážil úplně umlčet. Když se v padesátých letech objevila v Praze na ulici, lidé se zastavovali a muži smekali klobouky. Bez jediného slova připomínala dobu svobody. Hana Benešová zemřela v prosinci 1974. Její pohřeb se stal tichou protestní akcí tisíců lidí. Vzdali hold ženě, která pochopila, že důstojnost a pevná vůle jsou nejlepší zbraní proti jakémukoliv útlaku.

Zdroje: Zídek, Petr. Hana Benešová: neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885-1974). Praha: Euromedia Group, 2024. ISBN 978-80-242-9956-3 // Národní muzeum, ceskatelevize.cz