Harry Jelínek: Prodal hrad Karlštejn a pak s úsměvem udával gestapu

Josef „Harry“ Jelínek hrál ve světě podvodů zcela jinou ligu než běžní kriminálníci. Tento rodák z Vlašimi nebyl jen pouhým zlodějem, byl to mistr klamu a člověk s naprostou absencí svědomí. Dokázal prodat národní symbol, hrad Karlštejn, jako by šlo o nepotřebnou kůlnu na dříví, a později s ledovým klidem posílat lidi na popraviště, jen aby si zajistil vlastní luxusní život. Pokud v české historii existuje postava, která definuje absolutní bezpáteřnost, je to právě on.

Harry Jelínek se nenarodil s modrou krví, ale disponoval výřečností a charismatem, které otevíraly i ty nejstřeženější dveře. Syn hostinského z Vlašimi velmi brzy pochopil základní pravidlo lidské psychologie: lidé zoufale touží věřit výjimečným příběhům. V Praze třicátých let, v éře první republiky, se z něj stal „baron“. Nikdo sice přesně neznal původ jeho šlechtického titulu, ale nikdo se ani příliš nevyptával.

Harry totiž vystupoval s elegancí světáka, nosil nejlepší obleky, platil vysoké účty v nejdražších barech a budil dojem, že mu patří vše, na co se podívá. Jeho revírem se staly luxusní hotely a lobby, kde se točila tehdejší smetánka, průmyslníci a cizinci s dostatkem finančních prostředků. Jelínkovou nejsilnější zbraní nebyla hrubá síla, ale úsměv, perfektní manikúra a schopnost vycítit, co přesně jeho oběť chce slyšet. Většinou to byla buď cesta k pohádkovému zbohatnutí, nebo možnost dotknout se starobylé evropské vznešenosti, po které tehdy prahli zejména návštěvníci ze zámoří.

Příběh o prodeji Karlštejna je dodnes považován za vrchol jeho kriminální geniality i drzosti. V pražském hotelu Esplanade si Harry vyhlédl dva americké průmyslníky. Byli to muži, kteří disponovali obrovským kapitálem, ale zároveň trpěli pocitem méněcennosti vůči evropské kultuře. Chtěli vlastnit něco autentického, majestátního a historicky významného. Harry v nich okamžitě rozpoznal ideální cíle.

Představil se jim jako zchudlý šlechtic, kterému stát v rámci pozemkové reformy nespravedlivě vyvlastňuje rodové majetky. „Moji drazí přátelé, raději to prodám vám za zlomek ceny, než aby se mých milovaných hradeb zmocnili nenasytní státní úředníci,“ tvrdil jim s vážnou tváří u sklenky koňaku. Následovalo divadlo, za které by se nemusela stydět ani hollywoodská produkce. Harry neváhal investovat část svých peněz do přípravy scény.

Podplatil personál hradu – v té době neexistovaly elektronické zabezpečovací systémy ani přísná ostraha, stačilo pár bankovek do kapsy tehdejšího správce a Harry mohl po hradě provázet, koho chtěl. Zařídil, aby ho všichni zaměstnanci oslovovali „Vaše Jasnosti“ nebo „pane barone“. V sálech nechal narychlo rozvěsit kopie starých portrétů, které měly simulovat jeho rodové kořeny a hlubokou vazbu k místu. Američané byli v naprostém transu. Podepsali kupní smlouvy, vyplatili horentní zálohu v dolarech a Harry jim ještě s úsměvem zamával z nádraží, když odjížděli s pocitem, že právě udělali životní obchod. Než si uvědomili, že si koupili státní památku, kterou nelze ani rozebrat, ani odvézt, byl Jelínek i s jejich penězi dávno v bezpečí za hranicemi, kde si užíval svůj triumf.

Jelínkova kreativita v podvodech však nezůstala jen u hradů. Traduje se, že dokázal prodat i koncesi na pražskou tramvajovou linku nebo nabízet „zaručeně pravé“ obrazy starých mistrů, které ještě téhož rána schly v jeho improvizovaném ateliéru. To však byla stále jen hra na hraně zákona, která v lidech mohla vzbuzovat spíše úsměvný údiv nad lidskou hloupostí. Skutečný morální úpadek a temnota v jeho životě přišly s rokem 1939 a nacistickou okupací.

Po příchodu Němců Harry Jelínek okamžitě pochopil, odkud fouká vítr. Morálka pro něj byla neznámým pojmem, důležitý byl zisk. Stal se konfidentem gestapa. Využíval své společenské vazby z doby první republiky, navštěvovala večírky a poté v Petschkově paláci odevzdával seznamy jmen lidí, kteří se vyjadřovali proti Říši. Nebyl to jen pasivní informátor, byl to aktivní predátor. Od nešťastných rodin vybíral vysoké částky pod falešným příslibem, že jejich blízké dostane z vězení nebo jim pomůže s útěkem z protektorátu. Místo toho je s ledovým úsměvem udal přímo do rukou katů. Byl přímo zodpovědný za zničené životy stovek lidí, přičemž si bezostyšně přivlastňoval jejich majetky, byty a cennosti.

S blížícím se koncem války a osvobozením Prahy Jelínek opět nepanikařil. Zatímco ostatní kolaboranti prchali v hrůze před trestem, Harry věděl, že má co nabídnout i nové moci. Bleskově změnil stranu a nabídl své služby vznikající komunistické tajné službě. Pro Státní bezpečnost (StB) byl ideálním agentem – postrádal jakékoli svědomí, uměl se infiltrovat kamkoli, dokázal dokonale lhát a disponoval obrovskou sítí kontaktů z podsvětí i vyšší společnosti. Opět začal udávat, jen se změnila ideologie a páni, kterým sloužil.

Největší facka všem jeho obětem i elementární spravedlnosti však přišla po komunistickém převratu v únoru 1948. Jelínkovi se podařilo legálně i nelegálně převést své nakradené jmění do zahraničí a v roce 1951 sám bezpečně emigroval. Zatímco lidé, které udal gestapu nebo StB, končili v masových hrobech či v uranových dolech, Harry Jelínek se usadil v prosluněné Itálii. Změnil si identitu, začal podnikat a dožil se požehnaného věku osmdesáti let v naprostém materiálním dostatku a klidu. Zemřel v roce 1986 v Itálii, aniž by kdy stál před soudem, projevil sebemenší lítost nebo byl nucen vrátit byť jen korunu ze svých lupů.

Zdroje: iDnes.cz, Český rozhlas Plus