Jaroslava Obermaierová kvůli majoru Zemanovi upadla v nemilost, zachránila ji stará Nyklová

Kriminální seriál 30 případů majora Zemana, pod nímž je podepsán režisér Jiří Sequens, vznikal v letech 1974–1979. Každá ze tří desetidílných sérií mapuje určité historické období mezi lety 1945 a 1973. Ústřední postava Jana Zemana v nich prochází profesním vývojem od navrátilce z koncentračního tábora až po vysoký post v policejní službě. Ačkoliv úvodní znělka majora Zemana slibuje silné drama, výsledné hodnocení sráží nevyrovnaná kvalita dílů, obsazování stejných herců do různých rolí a všudypřítomná ideologie. Přesto si seriál drží své místo v kultuře – zejména díl Studna, který se díky hororové atmosféře a vykreslení psychického rozkladu stal kultovním.

Jaroslava Obermaierová v seriálu ztvárnila jednu z klíčových ženských postav – Blanku Zemanovou, druhou manželku Jana Zemana. Její postava se dostane do popředí po smrti Zemanovy první ženy Lídy, kterou hrála Renáta Doleželová. Ta tragicky zahynula ve 4. díle druhé řady (celkově 14. epizoda) s názvem Konec velké šance. Lída se v něm stala nechtěným svědkem akce diverzní skupiny, která se snažila převézt přes hranice cennosti, a byla zastřelena při následné přestřelce. Děj tohoto dílu se odehrává v roce 1957.

Obermaierová se v seriálu objevila již v první sérii, a sice v díle Hon na lišku, kde se o její přízeň Zeman dokonce popral se svým kamarádem Mutlem. Tento příběh se odehrává v roce 1948. Znovu herečka vstoupila do děje v dílu Vrah se skrývá v poli, tentokrát však jako Blanka, manželka Karla Mutla (v podání Petra Olivy). Děj se zde přenesl do roku 1953. Mutl, coby předseda místní organizace KSČ v obci Plánice, je spolu s dalšími dvěma funkcionáři přepaden a zastřelen skupinou ozbrojenců přímo v místní škole. Příběh byl inspirován skutečnou událostí, tzv. případem Babice, který se stal v roce 1951.

Potřetí se Jaroslava Obermaierová vrací do seriálu v díle Prokleté dědictví. Děj se odehrává v roce 1960 na Kladně. Zápletka se točí kolem bankovek z loupeže poštovního vozu, která se stala před několika lety. Zemanovým úkolem je zjistit, kdo tyto peníze distribuuje. Při vyšetřování náhodou narazí na svou starou známou, Blanku Mutlovou, která se vrátila k dívčímu příjmení Svobodová a pracuje jako vedoucí domova brigádníků. Ovdovělá Blanka se mu svěřuje se svou osamělostí i nešťastným manželstvím a pochvaluje si hluk „černého Kladna“, který jí dává zapomenout na tragickou střelbu v Plánici. V dramatickém závěru dojde k závalu v dole, kde Zeman při pronásledování pachatele uvízne. Blanka se úzkostlivě účastní záchranných prací na povrchu a po Zemanově vysvobození si v jejím bytě připíjejí na budoucnost, čímž začíná jejich vážný vztah.

Postupně se jejich vztah prohlubuje, v předposledním díle druhé série se v dílu názvem Třetí housle Zeman s Blankou ožení. Major má z první manželství dceru Lidušku, kterou Blanka přijme za vlastní a stane se pro ni plnohodnotnou matkou.

Vztah mezi Blankou a Zemanovou dcerou Lídou (v dospělosti Ivana Andrlová) je v seriálu vykreslen jako ideální model socialistické rodiny, postavený na vzájemném respektu a hlubokém citovém poutu. Lída, která o vlastní matku přišla v raném dětství, přijímá Blanku bez výhrad jako svou druhou matku, o čemž svědčí i to, že ji tak od počátku oslovuje. Blanka v seriálu funguje jako Lídina nejbližší důvěrnice, která jí poskytuje stabilní zázemí a radu v dobách dospívání i během politických krizí, jako byly události roku 1968 v díle Štvanice. Tato harmonie v ženské části rodiny slouží jako klíčový kontrast k náročné a nebezpečné práci majora Zemana a zároveň symbolizuje schopnost postavy překonat tragickou minulost a vybudovat nový, pevný domov.

V roce 1977 běžela druhá série seriálu. Tehdy jednatřicetiletá Jaroslava Obermaierová byla členkou Divadla E. F. Buriana (v jehož tehdejších prostorách dnes sídlí Divadlo Archa+). V té době již měla bohaté zkušenosti před kamerou, zářila například ve Vávrově dramatu Kladivo na čarodějnice nebo v Moskalykově snímku Dita Saxová. V dobovém rozhovoru si posteskla, že její role v Majoru Zemanovi nedostává tolik prostoru: „Závidím zejména svým mužským kolegům, jejichž scény jsou plné vzruchu a napětí. Ale to už plyne z toho, že hraju Zemanovu manželku – takže na mě scénář pamatuje většinou vařením snídaně a podobně.“ Herečku pak na ulici často zastavovali lidé a vyptávali se na pokračování: „Člověk je na rozpacích, nechce lidi odbýt tím, že vrahem je zahradník, ani jim něco podstatnějšího prozradit. Nehledě na to, že jsem zdaleka nehrála ve všech dílech a leccos jsem jednoduše vůbec neznala…“ Diváci si Obermaierovou s postavou natolik spojili, že ji i po letech oslovovali „paní majorová“.

Herečka si pochvalovala, že natáčení 30 případů majora Zemana pro ni bylo velmi příjemnou zkušeností: „Už kvůli setkání s řadou kolegů, s nimiž se jinak při práci člověk třeba léta nesejde.“ Mezi hlavními představiteli se objevila zvučná jména: majora Jana Zemana hrál člen Národního divadla Vladimír Brabec, plukovníka Kalinu ztvárnil Miloš Willig, náčelníka kriminálky plukovníka Pavláska, představitele bodrých typů, Josef Větrovec. Roli soudního lékaře zastal Vladimír Ráž, charismatického majora Žitného si zahrál František Němec, nadporučíka Stejskala Ladislav Mrkvička.

Zatímco Jaroslava Obermaierová k seriálu přistupovala věcně a svou roli Blanky vnímala jako nepolitickou práci, která jí zkrátka „přistála na talíři“, představitel hlavní role Vladimír Brabec prožíval osudové sepětí se svou postavou mnohem dramatičtěji. Na rozdíl od Obermaierové, která v seriálu v podstatě jen „vařila kávu“, se Brabec stal tváří celého režimního projektu, což mu po roce 1989 přineslo profesní i osobní izolaci. Herec se s nálepkou majora Zemana vnitřně rval desítky let, ačkoliv vyzdvihoval řemeslnou úroveň natáčení, s trpkostí přiznával, že mu postava vzala jiné velké herecké příležitosti. Tento kontrast mezi jejím klidným nadhledem a jeho celoživotním stigmatem přesně ilustruje, jak různě dopadala tíha ideologického díla na jednotlivé aktéry.

V roce 2017 zveřejnil historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na svém facebookovém profilu soupis herců, kteří v seriálu účinkovali. Seznam, připomínající spíše „index spolupracovníků režimu“, obsahoval desítky jmen včetně ikon jako Radoslav Brzobohatý, Ilja Prachař, Alena Vránová, Regina Rázlová, Iva Janžurová, Josef Abrhám, Luděk Munzar, František Filipovský či Josef Kemr. Historik za tento krok sklidil ostrou kritiku; v rozhovoru později uvedl: „Někteří lidé dokonce psali, že dělám něco jako seznamy Židů, že vytvářím nacistické seznamy.“ Samotné publikování následně označil za „vtípek“, jehož vkusnost zůstává na posouzení veřejnosti. K incidentu se ostře vyjádřila i Jaroslava Obermaierová: „Pan Blažek je asi hlupák. Kde on žil? Celý ten ústav je mi podezřelý! Jsem herečka a i Zeman byla má práce,“ sdělila pro Parlamentní listy.

Do diváckého povědomí se Jaroslava Obermaierová vrátila v roce 2005 jednou z hlavních rolí v nekonečném seriálu Ulice. Zde ztvárňuje Vilmu Nyklovou, majitelku rodinného pekařství – typickou pavlačovou drbnu, zvědavou a upovídanou osobu se silnou vazbou na rodinu. V poslední době však byla dějová linka této postavy utlumena a herečka měla o důvodu jasno: „To víte, že to tak je, že mě už nechtějí kvůli mým politickým názorům. Vždyť já už jsem ten poslední rok na natáčení seriálu Ulice byla jen párkrát, protože už to vřelo.“ TV Nova však na věc měla zcela opačný názor: „S paní Jaroslavou jsme před pár týdny uzavřeli hereckou smlouvu na další rok. Proto nás její aktuální vyjádření trochu překvapilo,“ uvedla PR manažerka Ulice Lucie Urbánková.

Jaroslava Obermaierová zůstává v trvalém zájmu médií i díky svým vyhraněným názorům, které nezřídka plní titulní strany. Herečka se nijak netají kritikou současných poměrů ani sympatiemi k bývalému prezidentovi Miloši Zemanovi. Nedávno se na veřejnost dostalo vyjádření její nejmenované kolegyně, které herečku vykresluje v novém světle. Začíná obdivně: „Jarka Obermaierová je naprosto špičková herečka – fantastická a výjimečná i v rámci své generace. Bylo úchvatné vedle ní jen sedět, poslouchat a učit se od ní. Neznám nikoho, kdo by si jí profesně nevážil.“

Výpověď však pokračuje kriticky: „Všechno se změnilo po ruské invazi na Ukrajinu. Jarka se bohužel radikalizovala a v hovoru neudrží ani deset vteřin, aniž by do něj nepromítla své proruské a protiproudové názory. Mám řadu přátel s jiným přesvědčením, o kterém se z úcty k nim nebavím, abychom spolu mohli vycházet. S Jarkou to ale bohužel nejde.“

Nemilou skutečnost, že se od ní distancovali i blízcí kolegové, herečka sama zaregistrovala a neskrývá zklamání: „Mezi mými kolegy je spousta lidí absolutně netolerantních. Vy jste tolerantní, řeknete si, že si myslíte něco jiného, ale můžeme spolu normálně mluvit. Mě ale mrzí, že lidé, kteří ke mně léta jezdili na chalupu, já jim vařila obědy a měli z toho pomalu penzion, teď už tři roky dělají, že mě vůbec neznají. To nechápu.“ Zároveň však rezolutně vzkazuje, že své názory měnit nehodlá.

Jaroslava Obermaierová vytvořila ve filmu, v televizi i na jevišti desítky rolí a i přes své vyhraněné názory zůstává špičkovou profesionálkou. To potvrzuje i její nedávná spolupráce na videoklipu, kde ztvárnila roli opuštěné vdovy. „Ten příběh mě velmi dojal, takže jsem s nabídkou neváhala ani minutu. Natáčení jsem si užila, i když bylo oproti jiným projektům časově náročnější. Točilo se sice jeden den, ale na place jsme byli téměř dvanáct hodin,“ přiznala herečka. Pokorně pak dodala: „Všichni byli moc hodní a pozorní. Je mi skoro osmdesát, přesto moc ráda pracuji a každé takové nabídky si velmi vážím.“ Zůstává otázkou, zda kontroverze kolem její osoby neživí především bulvární média, která její přímočaré výroky často staví do ostrého kontrastu s jejím nesporným hereckým přínosem.

Zdroje: Seznam zprávy, časopis Signál, csfd.cz, Extra.cz, AHA, iDnes