Článek
Jiřina Steimarová nepatřila k herečkám, které si svou slávu musely vydřít od nuly. Narodila se s cejchem výjimečnosti do rodiny, která definovala českou kulturu. Její otec, legendární Jiří Steimar, byl ztělesněním prvorepublikové elegance a jeho jméno otevíralo všechny dveře. Právě tento svět hojnosti a noblesy se však měl v budoucnu stát jejím největším nepřítelem. Pro nastupující komunistickou moc byla Jiřina symbolem třídy, kterou bylo potřeba zlomit.
Dětství v Černošicích: V domě Jiřího Steimara musel být řád
Všechno začalo v kulisách honosné vily u Berounky, která tehdy sloužila jako neoficiální centrum pražské smetánky. U prostřeného stolu se tu běžně střídali velikáni jako Vlasta Burian, Hugo Haas nebo Adina Mandlová. Vila v Černošicích nebyla jen domovem, byl to společenský salon, kde se tříbila etiketa a umělecký vkus. Uvnitř však vládla přísná pravidla, která nastavil otec, legendární herec Jiří Steimar.
Otec byl nezpochybnitelnou autoritou. Svou dceru připravoval na svět, kde jméno Steimar znamenalo především obrovský závazek k profesi a noblese. Jiřina na toto období vzpomínala jako na život ve zlaté kleci, kde byl každý pohyb sledován a každé slovo muselo mít svou váhu. Otec ji učil hrdosti a neústupnosti, což byly vlastnosti, které jí později pomohly přežít, ale zároveň jí komplikovaly vztahy.
V roce 1944 si zahrála s Jaroslavem Marvanem ve filmu Paklíč.
Jaroslav Juhan: Muž, který miloval rychlá kola víc než rodinu
Prvním manželem Jiřiny se stal sochař Jan Kodet, se kterým měla syna Jiřího. Skutečná životní bouře však přišla až s druhým mužem. Jaroslav Juhan byl charismatický automobilový závodník, dobrodruh a muž světa, který miloval riziko, stroje a rychlost. S Jiřinou měl dvě dcery, Evelynu a Julii, ale ani rodinné štěstí ho nedokázalo v komunistickém Československu udržet. Juhan, zvyklý na svobodu a burácení motorů, pochopil, že v novém režimu pro něj není místo a že mu hrozí zatčení.
Jednoho rána roku 1952 odešel z domova pod záminkou běžné pochůzky. Už se nevrátil. Bez jediného slova vysvětlení nebo rozloučení emigroval na Západ, čímž svou nic netušící ženu a tři děti vystavil napospas mstivému režimu. Zatímco on v emigraci budoval kariéru u značky Porsche, Jiřina musela doma čelit následkům jeho „zmizení“, které si vybralo krutou daň na osudech všech členů rodiny.
Pád z první scény do půdní nuzoty
Jiřina Steimarová se obratem stala nežádoucí osobou a ještě téhož roku byla propuštěna z Národního divadla. Ve svých pamětech uvedla, že se náhle ocitla v situaci, kterou si do té doby neuměla představit. Jako manželka „zrádce vlasti“ musela okamžitě opustit i dosavadní domov ve vile. Rodina se narychlo stěhovala do malého a nezařízeného půdního bytu, kde se všichni tísnili v nuzných podmínkách.
V tomto podkrovním prostoru musela slavná herečka řešit, jak vůbec nasytit tři děti. Osobně také těžce nesla, že se k ní většina uměleckého světa otočila zády. Kolegové z Národního divadla ji ze strachu o vlastní kádrový profil začali na ulici přehlížet. Mnozí raději přešli na druhý chodník, aby se vyhnuli kontaktu s nespolehlivou osobou. Jedinou záchranou se stal Jan Werich, který se za ni osobně přimluvil. Díky němu získala v roce 1953 angažmá v Hudebním divadle Karlín, čímž rodinu vytáhla z nejhorší bídy.
Ve snímku Na stříbrném zrcadle, který měl premiéru v roce 1954, si zahrála společně s Radovanem Lukavským.
Italská domácnost: Polibky rukou i kousavá ironie
Největší zátěž pro Jiřinu Steimarovou však nepřišla od vyšetřovatelů, ale zevnitř vlastní rodiny. Její syn Jiří Kodet se nikdy plně nevyrovnal s rozvratem po emigraci otčíma. Jiří k Juhanovi vzhlížel a jeho náhlé zmizení vnímal jako zradu, kterou podvědomě projektoval do své matky. Vyčítal jí, že rodinu neudržela pohromadě. Tato křivda v něm zůstala desítky let.
Společný život v bytě na pražském Újezdě provázela řada konfliktů. Hádky byly na denním pořádku a vzduchem létala kousavá ironie. Jiří zdědil rodovou vznětlivost i hrdost, což tvořilo výbušnou kombinaci. Dokázal se s matkou pohádat kvůli maličkosti, aby jí vzápětí s úctou políbil ruku. Na Jiřinu kladl vysoké nároky a vyžadoval od ní stejnou noblesu, jakou znal z rodinného vyprávění. Jakékoli její lidské zaváhání pak trestal krutým výsměchem.
Návrat před kameru: Poslední záblesky slávy
Teprve v šedesátých letech se politické sevření uvolnilo natolik, že se Jiřina mohla ve větší míře vrátit k původní profesi. Nečekaly na ni hlavní role, ale vedlejší, mistrovsky vykreslené postavy. Režisér Jiří Sequens ji obsadil do legendárního seriálu Hříšní lidé města pražského (1969). V epizodě Turecké náušnice ztvárnila roli lázeňské a každý její záběr připomínal noblesu, kterou roky v ústraní nedokázaly zničit.
Na place se potkávala s kolegy, kteří v padesátých letech zbaběle mlčeli, když ji vyhazovali z Národního divadla. Jiřina jim to nikdy nevyčetla přímo, její profesionální odstup a hrdost byly výmluvnější než jakákoli slova. Později si zahrála drobnou úlohu divačky v Menzelově filmu Báječní muži s klikou (1978). Nebyly to role, které by plnily titulní strany novin, ale pro Jiřinu znamenaly vítězství nad osudem a možnost vrátit se k řemeslu, které nade vše milovala.
V Hříšných lidech města pražského si zahrála po boku Roberta Vrchoty. Místem činu se staly sluneční lázně.
Pedagožka, která formovala hvězdy: Její druhá životní role
Pedagogické působení Jiřiny Steimarové představovalo druhou zásadní etapu jejího života, která začala v roce 1965. Poté, co byla režimem odsunuta z hlavních divadelních scén, našla nové uplatnění jako vedoucí dramatického oboru na Lidové škole umění v Biskupské ulici. Tato „liduška“ se pod jejím vedením stala vyhledávaným místem pro mladé talenty směřující k profesionálnímu herectví.
Její výuková metoda byla založena na civilnosti, přirozenosti a hluboké zkušenosti. Steimarová své žáky nedrtila teorií, ale vedla je k tomu, aby v textech hledali pravdu a vlastní osobnost. Byla známá svou přímou, někdy až přísnou, ale vždy spravedlivou zpětnou vazbou. Pomáhala studentům s výběrem monologů k přijímacím zkouškám na konzervatoř či DAMU a kladla důraz na to, aby repertoár přesně odpovídal jejich nátuře.
Mezi její nejznámější žáky patří David Novotný, který na její vedení dodnes vzpomíná jako na určující moment své kariéry. Zvláštní kapitolu pak tvořila výuka vnuček, Barbory Kodetové a Anny Polívkové. Ty pod jejím dohledem získávaly první technické základy a učily se pokoře k řemeslu, kterou rod Steimarů a Budilů udržoval po celé generace.
Poslední dějství: Život plný kotrmelců
Jiřina Steimarová se dožila jednadevadesáti let. Přežila prvního manžela Jana Kodeta i svého syna Jiřího, který zemřel v roce 2005. Její druhý muž Jaroslav Juhan ji nakonec přežil o čtyři roky a zemřel v Ženevě v roce 2011.
Do vysokého věku si Jiřina uchovala schopnost glosovat vlastní osud bez sebelítosti. Když se jí novináři ptali na nucenou pauzu a roky v ústraní, odmítala roli oběti. Zemřela v říjnu 2007 jako jedna z posledních pamětnic staré herecké školy. Její postoj nejlépe shrnuje věta, která zazněla v jednom rozhovorů pro Český rozhlas: „Ničeho nelituju. Aspoň vím, jak vypadá život z obou stran.“
Anketa
Zdroje: Národní divadlo v Praze, csfd.cz, Český rozhlas Dvojka, iDnes.cz, lidovky.cz,
