Karel Weinlich: V patnácti kopal hroby, u mikrofonu pak krotil Jana Wericha

Když se řekne jméno Karel Weinlich, většina lidí si vybaví buď jeho neuvěřitelných jedenáct manželek, nebo nekonečný zástup rozhlasových pohádek. Zatímco to první plnilo stránky bulváru, to druhé tvoří jeden z nejcennějších archivů české kultury. Weinlich, který nás opustil v roce 2020 v devadesáti letech, nebyl jen řemeslníkem u mikrofonu. Byl to vizionář, který pochopil, že rozhlas je médium s největším rozpočtem na světě – protože ty nejdražší kulisy si v něm staví každý posluchač sám ve své vlastní hlavě.

Jeho životní start měl k pohádce daleko. Narodil se v roce 1930 v  Jihlavě a dětství strávil v podstatě bez rodičů. Do deseti let ho vychovával dědeček, po jehož smrti zůstal úplně sám. Školní docházku absolvoval střídavě v českém a německém jazyce, později přiznal, že byl téměř negramotný. Rodinné zázemí nebylo dobré – jeho matka se totiž provdala za říšského Němce a Weinlich u nich krátce žil. Právě německý otčím a národnostní pnutí té doby formovaly jeho dospívání.

Jako patnáctiletý kluk byl v květnu 1945 svědkem událostí, které ho předčasně vytrhly z dětství. Kvůli svému původu se ocitl v situaci, kdy musel v noci v lese narychlo kopat hroby pro popravené německé vojáky. Právě v této vypjaté době prožil i svou první, bizarní sexuální zkušenost. Aby ho jedna z dospělých německých žen zachránila před hrozícím nebezpečím, vydávala ho za svého manžela a několik týdnů s ním v úkrytu sdílela lože. Tato syrová iniciace v patnácti letech poznamenala jeho vnímání vztahů i žen na celý zbytek života.

Ačkoliv ho původně lákalo herectví, jeho skutečným osudem se stala režie. Krátce po absolutoriu na pražské DAMU v roce 1953 zakotvil v budově Československého rozhlasu v Římské ulici a už ji v podstatě neopustil. V redakci pro děti a mládež se stal fenoménem, který neměl obdoby. Za svou kariéru stihl vytvořit neuvěřitelných 900 titulů. Weinlichova pracovitost hraničila s obsesí, v rozhlase trávil dny i noci a svou profesi vnímal jako celoživotní fascinaci. Jak sám později v rozhovorech přiznával: „Nikdy jsem to nebral jako práci, ale jako posedlost. Režisér musí být tak trochu psycholog, trochu diktátor a hodně velké dítě, aby těm pohádkám sám věřil. Bez té víry by to byla jen studená řemeslná nahrávka.“ Právě tahle kombinace dětské hravosti a režisérské nekompromisnosti z něj udělala „krále pohádek“.

Weinlichova autorita ve studiu byla absolutní a musela se jí podřídit i taková legenda, jakou byl Jan Werich. Při natáčení pohádky Splněný sen z cyklu Fimfárum nastal moment, kdy měl Werichův hrdina procházet hlubokým sněhem. Werich, tehdy už starší a pohodlný pán, chtěl scénu odehrát vsedě u mikrofonu a námahu jen naznačit hlasem. Weinlich mu to ale neuznal. „Mistře, to vám nikdo neuvěří, to je papír,“ řekl mu tehdy přímo do očí.

Donutil Wericha, aby vstal a ve studiu skutečně simuloval pohyb v hluboké závěji. Weinlich mu pod nohy házel těžké kabáty, nutil ho k fyzickému odporu a nenechal ho vydechnout, dokud zvuk neodpovídal realitě. Výsledek byl přesně takový, jaký režisér chtěl: Werichův dech byl nefalšovaně unavený, zněl z hloubi plic a nahrávka získala naprostou autenticitu. Werich tehdy údajně s uznáním pronesl, že ho takhle neprohnali ani u filmu pod vedením Martina Friče. Weinlich totiž dobře věděl, že u mikrofonu se nedá nic ošidit a že i sebemenší náznak falešnosti pozorné ucho posluchače okamžitě odhalí.

Weinlich měl mimořádný čich na talenty v dětském věku. Jeho režisérskýma rukama prošli budoucí herečtí velikáni jako Marek Eben, Magdaléna Reifová, Tereza Brodská nebo Lucie Vondráčková. K dětem nepřistupoval jako k roztomilým „mluvítkům“, ale jako k profesionálům. Nesnášel pitvoření a dětské šišlání. V Dismanově rozhlasovém dětském souboru si vybíral ty, kteří dokázali textu porozumět a dát mu logický důraz.

Jeho metoda byla přísná. Dokázal s dítětem jednu větu opakovat padesátkrát, dokud tón hlasu přesně neodpovídal situaci. Magdaléna Reifová na něj vzpomínala jako na přísného otce, který ale dokázal vytvořit bezpečný prostor. Právě tato škola civilního projevu, kdy děti nemusely „hrát“, ale prostě „být“, udělala z jeho pohádek nadčasová díla. Weinlich totiž pochopil, že dětský posluchač okamžitě pozná, když se k němu mluví svrchu nebo neupřímně.

Jeho režijní rukopis stál na detailech, které běžný posluchač sice vědomě nevnímá, ale podvědomě na ně silně reaguje. Weinlich razil teorii takzvaného „vidění ušima“. V jednom ze svých rozhovorů to vysvětlil naprosto přesně: „Rozhlas je největší divadlo světa. Scénu si v duchu staví sám posluchač a já mu k tomu jen dodávám materiál.“

Pod jeho taktovkou prošla studiem kompletní herecká špička – od Karla Högera, přes Rudolfa Hrušínského až po Viktora Preisse, Hanu Maciuchovou či Jiřinu Bohdalovou. Weinlich u mikrofonu nesnesl přehrávání, vyžadoval absolutní pravdu a  práci s hlasovým detailem. Tvrdil, že nejtěžší disciplínou audia je zrežírovat ticho. Podle něj ticho nesmělo být jen hluchým místem, ale muselo být nabité konkrétním významem. „V rozhlase musí být v tichu slyšet napětí, úleva nebo strach,“ říkával s oblibou.

Weinlichův soukromý život byl stejně barvitý jako jeho rozhlasové inscenace. Jedenáct manželství z něj udělalo vděčné téma společenských rubrik, on sám to ale glosoval s odzbrojující upřímností a bez stopy hořkosti. „Nikdy jsem nebyl proutník, já jsem se prostě vždycky poctivě zamiloval a myslel jsem to vážně,“ říkával. S většinou svých „ex“ dokázal udržet korektní, až přátelské vztahy, což je výkon, který by sám o sobě zasloužil uznání. Tato životní energie a neustálé hledání ideálu ho udržovaly v psychické kondici až do velmi vysokého věku. I v devadesáti letech byl schopen hodiny vyprávět historky z Římské ulice s takovou vervou, že mu stačil právě jen ten podmanivý hlas, aby si okamžitě získal pozornost celého okolí.

Když Karel Weinlich v květnu 2020 zemřel, skončila jedna velká éra analogového světa. Za svou celoživotní tvorbu byl uveden do Síně slávy Českého rozhlasu a získal řadu ocenění na prestižních festivalech, jako je Prix Bohemia Radio. On sám si však nejvíce cenil toho, že jeho pohádky v éteru stále „fungují“. Weinlich naučil Čechy naslouchat příběhům a dokázal, že i ta nejjednodušší pohádka o princezně a drakovi může být špičkovým uměleckým dílem, pokud se k ní přistupuje s úctou k mateřštině. Byl posledním z  mohykánů zlaté éry rozhlasu, jehož dílo však bez problému promlouvá k dalším generacím skrze digitální archivy a audioknihy.

Zdroje: Weissová, Lucie a Weinlich, Karel. Karel Weinlich - pokus o životopis. Radioservis, 2016. ISBN 978-80-87530-72-6. // 13. komnata, Český rozhlas