Klement Gottwald: První dělnický prezident, nebo jen vězeň Kremlu?

V české paměti je Gottwald často jen jméno z učebnice. Buď jako hrdina dělníků, nebo jako krutý vládce. Skutečnost je ale prostší. Je to příběh truhláře z Moravy, který se stal loutkou sovětského vůdce Stalina a doplatil na to vlastním životem.

Na známé fotce z únorového převratu má Gottwald na hlavě beranici. Ten den mrzlo a čepici mu půjčil slovenský komunista Vladimír Clementis. O pár let později nechal Gottwald Clementise popravit v jednom z mnoha vykonstruovaných procesů.

Lidé od propagandy pak Clementise z fotky vymazali, aby po něm nezůstala ani stopa. Na obrázku tak vedle Gottwalda zůstalo jen prázdné místo, ale půjčená beranice prezidentovi na hlavě zůstala. Tento moment ukazuje, jak režim zacházel s lidmi – i s těmi, kteří mu pomáhali a stáli mu nejblíže.

Oficiální příběh desítky let tvrdil, že Gottwald byl prostý truhlář, který rozuměl chudým. Pravda je, že se narodil jako nemanželské dítě, což pro něj bylo v tehdejší době na moravské vesnici velmi těžké. Sousedé se na něj dívali skrze prsty a on si už tehdy v sobě nesl pocit křivdy. Právě z této chudoby a touhy po uznání pramenila jeho pozdější dravost.

Truhlařinou se ale dlouho neživil. Rychle zjistil, že mu jde lépe mluvení a psaní do novin. Už v roce 1929 v parlamentu otevřeně řekl ostatním politikům: „Učíme se od ruských bolševiků, jak vám zakroutit krkem.“ Nebyl to jen vtip, byl to plán, který později provedl. Gottwald nebyl člověkem diskuse, ale člověkem moci, která se opírala o sílu.

Důležitá část jeho života se odehrála v Moskvě ve 30. letech. Gottwald tam viděl, jak Stalin nechává střílet své vlastní lidi, se kterými ještě včera seděl u stolu. Tehdy pochopil hlavní pravidlo: kdo chce v tomto systému přežít, musí poslouchat Moskvu na slovo. Jakékoli vlastní myšlení bylo nebezpečné.

Když se po válce vrátil do Prahy, nebyl to už ten stejný člověk. Byl to muž, který věděl, že jakákoli chyba se v komunistickém světě trestá smrtí. Historik Pavel Kosatík o něm napsal, že Gottwald nebyl zlý od přírody, ale byl to slaboch, který se bál. Tento strach byl u něj silnější než svědomí a nutil ho dělat věci, které by dřív neudělal. Aby zakryl svou nejistotu, nasadil si masku rozhodného vůdce.

Často se píše, že Gottwald v únoru 1948 všechno naplánoval jako silný vůdce. Ve skutečnosti byl ale v té době na dně. Bál se, že se převrat nepovede, že lidé vyjdou do ulic proti němu a Stalin ho pak potrestá za neschopnost. Jeho projev o tom, že se „právě vrátil z Hradu“, byl spíše výsledek obrovské úlevy, že to dobře dopadlo.

Od té chvíle už ale nebyl pánem ve své zemi. Do Prahy přijeli sovětští poradci a začali určovat, kdo bude zatčen a kdo skončí na šibenici. Gottwald musel podepsat rozsudky smrti i pro své nejbližší spolupracovníky, například pro Rudolfa Slánského. Udělal to, aby zachránil sebe, i když se Slánským léta pracoval a přátelil se s ním. Traduje se, že když mu Slánský psal z vězení dopisy a prosil o milost, Gottwald je raději ani nečetl.

Zatímco noviny psaly o prezidentovi, který dnem i nocí pracuje pro lidi, na Hradě se děly jiné věci. Gottwald měl syfilis, kterou si přivezl z mládí a neléčil ji. K tomu začal tvrdě pít. Pití pro něj nebylo jen zábavou, ale způsobem, jak utéct z reality.

Svědectví z té doby říkají, že prezident pil litry tvrdého alkoholu denně. Jeho zeť Alexej Čepička, který byl ministrem obrany, to využíval. Když potřeboval, aby prezident podepsat nějaký důležitý papír nebo zatčení, přinesl láhev vodky. Gottwald v opilosti podepsal skoro cokoli. Osudy lidí se tak často rozhodovaly u skleničky, když byl prezident ve stavu, kdy už pořádně nevnímal, co dělá.

Jeho žena Marta se snažila manželovo pití hlídat, ale marně. Lidé se jí sice kvůli jejímu vzhledu a chování posmívali a říkali jí „milostivá paní“, ona mu ale byla věrná a snažila se chránit jeho pověst. Traduje se, že mu tajně lila do vodky vodu, aby na veřejnosti vydržel stát na nohou a neudělal ostudu.

Gottwald to ale často poznal a hádal se s ní. Pití pro něj bylo jedinou cestou, jak zapomenout na strach, že dopadne stejně jako Slánský, pro kterého si na pokyn z Moskvy přišla jeho vlastní tajná policie. Z Gottwalda se vězeň na vlastním Hradě, který se bál každého zazvonění telefonu.

Zajímavé je, jak Gottwaldův odkaz působil ještě dlouho po jeho smrti. V roce 1989, těsně před pádem komunismu, byla vydána nová stokoruna s jeho portrétem. Lidé ji ale masivně odmítali. Prodavačky v obchodech ji nechtěly brát, lidé na ni psali vzkazy nebo ji propichovali špendlíky. Byla to poslední tečka za jeho kultem. Ukázalo se, že i po desítkách let v lidech jméno Gottwald vyvolávalo odpor a připomínalo jim dobu nesvobody.

Smrt Klementa Gottwalda v březnu 1953 přišla nečekaně hned po pohřbu Stalina. Oficiálně se tvrdilo, že se nachladil v Moskvě. Pravda byla jiná: praskla mu srdeční tepna, protože byla zničená nemocí a dlouholetým pitím. Zemřel v 56 letech jako zlomený člověk.

Po smrti ho chtěli komunisté uchovat pro lidi jako Lenina. Jenže čeští lékaři to neuměli tak dobře jako ti ruští a technické vybavení v památníku na Vítkově nestačilo. Přestože tělo přísně hlídali, Gottwaldovo tělo se v 60. letech začalo rozpadat. Stav byl tak špatný, že ho v roce 1962 museli tajně spálit a mauzoleum zrušit. I jeho posmrtná existence tak skončila krachem.

Klement Gottwald nebyl od začátku netvor. Byl to ambiciózní muž, který dostal velkou moc, ale neměl na ni morální sílu. Stal se součástí stroje, který nakonec zničil i jeho samotného.

Jeho příběh ukazuje, co se stane, když se člověk začne bát a vymění svou čest za moc. Jak se tehdy říkalo: Gottwald věděl, že když nepošle na smrt Slánského, půjde na ni on sám. Vybral si sebe, ale stejně prohrál všechno.

Zdroje: Český rozhlas, totalita.cz, is.muni.cz, irozhlas.cz