Luba Skořepová: Milence nepočítala, patřil k nim i Ivan Vyskočil

Narodila se 21. září 1923 v Náchodě jako Libuše Skořepová, rodina jí však říkala Luba. Jméno z dětství s ní srostlo natolik, že pod ním později vstoupila do divadelní historie. Do šesti let vyrůstala v podkrkonošském lese s prarodiči. „Žila jsem v lese sama jen s babičkou a dědou, který nemluvil,“ popisovala své rané dětství v odloučení od civilizace.

Právě babička měla na dívku hluboký vliv. Disponovala jasnovidnými schopnostmi, rozuměla ranhojičství a přírodnímu léčení. Luba od ní přebírala znalosti o síle rostlin, což v ní probudilo celoživotní vášeň pro astrologii, esoteriku a bylinky. Magii, numerologii a rituály s polodrahokamy pak v dospělosti s oblibou využívala i jako zaručené návody na svádění mužů.

Nástup na reálné gymnázium v Náchodě přinesl Lubě setkání se spisovatelem Josefem Škvoreckým a režisérem Františkem Štěpánkem. Vedle studia se věnovala pohybové průpravě a v taneční škole získala osvědčení k výuce tance. Její zájem o divadlo narážel na odpor rodičů i sousedů, kteří herectví vnímali jako morální hrozbu. Luba si však předsudky nepřipouštěla a poznamenala: „Už odmala jsem se chtěla ukazovat. Převlékat se. Jinak mluvit. Dělat „obličeje“. Vstupovat do jiných postav.“ Matka ji přesto varovala, že se u divadla zkazí každá dívka, a rodina pro ni dál plánovala dráhu v lékařství.

Rodiče nakonec pod tlakem dcery ustoupili a slíbili, že pokud odmaturuje s čistým vyznamenáním, dovolí jí odejít na konzervatoř do Prahy. Největší překážku při přípravě na zkoušky představovala matematika, ze které měla obrovský strach a brala ji jako největší zkoušku svého odhodlání. Luba se s těžkou látkou nakonec úspěšně vyrovnala a náchodské gymnázium zakončila s požadovaným vynikajícím prospěchem. Rodičům tak nezbylo nic jiného než dodržet dané slovo, takže cesta ke zkouškám na pražskou hereckou školu byla volná.

Po zkouškách na pražskou Státní konzervatoř a jejím dokončení v roce 1944 získala po válce angažmá ve Studiu Národního divadla. V souboru pracovala se začínajícími kolegy, jako byli Miloš Nesvadba nebo Miloš Kopecký. V zákulisí se věnovala společenskému životu a flirtům. Do souboru ji přivedl Josef Pehr, se kterým se sblížila za války a v roce 1945 se za něj provdala. Třiadvacetiletá Luba sice ve vztahu reprezentovala živelnější stranu, s klidným loutkářem ji však pojily shodné umělecké hodnoty a společné plány do budoucna.

Tyto sliby však koncem čtyřicátých let zmařila havárie během divadelního zájezdu. Po těžkém střetu vyletěli všichni pasažéři z nákladního auta na silnici. Skořepová přežila s vážnými vnitřními zraněními, ale už nikdy nemohla mít děti. Pro ženu toužící po obrovské rodině to byl krutý životní zlom. Následky neštěstí okamžitě zasáhly i její manželství. Pár se nedokázal s touto ranou vyrovnat, odcizil se a následoval rychlý rozvod.

Na životní ztrátu reagovala únikem k divadlu a divokému osobnímu životu. Nemožnost mateřství uvolnila stavidla její nespoutanosti. Herectví jí kompenzovalo chybějící rodinu. „Když nemůžete dát život dětem, musíte ho dát postavám na jevišti,“ tvrdila s tím, že ji divadlo zachránilo před prázdnotou. Věrnost pro ni ztratila význam a práci střídala se zálety: „Já jsem klukům hrozně ubližovala. Když jsem se rozvedla, tak mně to bylo jedno, já jsem klidně měla tři najednou.“

V tomto bouřlivém období vyhledávala především mladší partnery a muže střídala s neuvěřitelnou lehkostí. Druhé manželství se spisovatelem a scenáristou Pavlem Hanušem (1928–1991) však mělo k idyle daleko, neboť její partner propadl alkoholu. Skořepová na těžkou domácí atmosféru reagovala po svém – další vlnou neustálých nevěr.

„Každou chvíli jsem mu byla nevěrná, ale ctila jsem jeho spisovatelskou vášeň. Proto dostal pokoj sám pro sebe a já měla také svůj,“ popsala otevřeně ve svých vzpomínkách. Později přiznala, že milenců měla tolik, že by je na prstech nespočítala. Vrcholem jejího nekonvenčního přístupu k partnerskému životu byl moment, kdy si do společného bytu nastěhovala nového milence. S manželem Pavlem Hanušem a tehdejším objevem tak nějaký čas žili všichni tři pod jednou střechou. Do tohoto divokého zázemí navíc bez váhání přijala svou rozvedenou sestru se dvěma malými syny, které milovala jako vlastní a oni ji vnímali jako druhou mámu.

Většinu rozchodů iniciovala sama, přičemž preferovala výrazně mladší a zranitelně působící muže, jak dokládá i její vztah s o třiadvacet let mladším hercem Ivanem Vyskočilem. Svébytný vkus popsala slovy: „Milovala jsem mladší muže a imponovali mi tací, kteří málo jedli a vypadali jako chudáčci.“ Ačkoliv se rychle zamilovávala a stejně rychle ochladla, vzpomínala i na jedinou výjimku, kdy dostala kopačky od mladého vojáka, se kterým se seznámila, když stopoval. Prožila s ním krátký, ale velmi intenzivní románek.

V roce 1948 získala Luba Skořepová stálé angažmá v činoherním souboru Národního divadla v Praze, kde jako mladá komediální herečka byla obsazována do rázovitých rolí. Tento úspěch jí zajistil pozornost předních režisérů, jako byli Jindřich Honzl, Alfréd Radok, Miroslav Macháček či Evald Schorm, se kterým spolupracovala i ve filmu Den sedmý, osmá noc. Během pětašedesáti let na první scéně vytvořila bezmála sto šedesát rolí. Zásadní úlohu v jejím uměleckém zrání sehrála starší kolegyně Zdenka Baldová, která se stala její blízkou kamarádkou a učitelkou.

V průběhu let se Skořepová prolnula s klasickým repertoárem scény napříč generacemi. Diváci ji pamatují jako Haničku, Komornou a nakonec Bábu v Jiráskově Lucerně, nebo jako Rozáru a Stařenku v Maryše bratří Mrštíků. Excelovala jako Klárinka ve Sluhovi dvou pánů, Marja Antonovna v Gogolově Revizorovi či Myška v Örkényho Kočičí hře. S Národním divadlem se v téměř jednadevadesáti letech rozloučila rolí Kupcové v derniéře Revizora v červnu 2014. Napsala také divadelní hru Kam jste ukryla svá křídla, paní Marie, ve které vzdala hold Marii Hübnerové a zamyslela se nad psychologií herecké profese.

Vedle angažmá na velké scéně pociťovala potřebu experimentu a kontaktu s divákem, což ji vedlo k hostování na pražských komorních scénách. Výraznou stopu zanechala v Divadle U Valšů, v Rokoku, ve Viole, v Ypsilonce či v Divadle v Řeznické, kde excelovala v inscenaci Mydlibaba a ty druhé. Na prknech Divadla ABC pak ztvárnila náročnou roli staré romské ženy v dramatu César a Drana. „Celý den se bojím, musím vydržet s obrovským nábojem na jevišti hodinu a čtvrt,“ komentovala úlohu, která kladla vysoké nároky na její psychiku i fyzičku.

Malé scény pro ni byly ověřením vlastní modernosti a vitality, kde ráda spolupracovala s mladými týmy a využívala prostor pro improvizaci, jako ve hře Hořké mandle. Na alternativních jevištích vystupovala ještě po devadesátce a tvrdila, že se obě formy divadla skvěle doplňují. „Národní divadlo je můj domov, ale v malých divadlech si ověřuji, jestli ještě rozumím dnešnímu světu a lidem v něm,“ rekapitulovala svůj vztah k nim.

Své specifické nadání velmi rychle uplatnila také v rozhlase, televizi a na filmovém plátně. První drobnou roli divačky na jízdě smrti získala v komedii Právě začínáme (1946) po boku Jaroslava Marvana a výraznou úlohu pekařovy ženy si vzápětí zahrála v okupačním dramatu Němá barikáda (1949). V průběhu padesátých a šedesátých let byla obsazována převážně do vedlejších, avšak psychologicky přesně vykreslených úloh ve významných filmech jako Zde jsou lvi (1958) nebo Vyšší princip (1960). Na place se pravidelně setkávala s předními jmény tehdejší generace, k nimž patřili Jana Brejchová, Petr Kostka, Karel Höger či Dana Medřická.

Pro televizní obrazovku se stala zcela nepostradatelnou tváří v desítkách známých seriálů. Diváci si ji zamilovali jako svéráznou služku v historických Sňatcích z rozumu (1968), jako temperamentní Aranku v komediálních Chalupářích (1975) nebo jako paní Plecitou v divácké trilogii Náměstíčko (2004), Náves (2005) a Příkopy (2006). Výraznou stopu zanechala i v pozdních filmových rolích, například v komediích „Já už budu hodný, dědečku!“ (1978), Cesta z města (2000) či v dramatu Příliš hlučná samota (1994).

Stáří si vůbec nepřipouštěla. V předvečer své devadesátky řekla: „Pořád hodně hraju, což je dobře. I v tomhle věku se pořád šprtám texty a procvičuju mozek.“ Vedle divadla byla její obrovskou vášní příroda a zahradničení. Na své milované chalupě v Malé Skále a na chatě v Chuchli pěstovala bylinky, starala se o záhony a čerpala ze země energii.

Své znalosti přírodního léčitelství, astrologie a horoskopů pravidelně přenášela do literární tvorby. Byla autorkou mnoha úspěšných knih, ve kterých se věnovala nejen hereckým vzpomínkám, ale právě také ezoterice, tajemným silám přírody a radám pro spokojený život.

Poslední dějství a hořké loučení

Fatální zlom nastal v dubnu 2015, kdy jednadevadesátiletou herečku postihla náhlá břišní příhoda v podobě prasklého střeva. Lékaři v pražské motolské nemocnici tehdy po těžkém zánětu pobřišnice bojovali o její život. Po náročné operaci se v kombinaci s postupující ztrátou zraku již domů nevrátila a jejím trvalým útočištěm se stala léčebna dlouhodobě nemocných. Ještě v listopadu téhož roku ji však opustila, aby pokřtila svou vůbec poslední knihu. Byť viditelně slábla, vroucně si přála vrátit se na jeviště před diváky.

Luba Skořepová zemřela na celkové vyčerpání organismu 23. prosince 2016 ve věku 93 let. Oficiální veřejné rozloučení se konalo ve foyeru pražského Národního divadla, kde strávila dlouhých 66 let své kariéry. Její kolegové i veřejnost očekávali, že poslední sbohem proběhne tradičně na jevišti, vedení však rozhodlo o komornějším pojetí. To v médiích vyvolalo vlnu kritiky a doslova se psalo, že se instituce loučila se Skořepovou na chodbě.

Pohřby významných umělců se však ve foyer zlaté kapličky konaly i v minulosti. Urna s popelem byla nakonec převezena do jejího rodiště a uložena do rodinného hrobu na hřbitově v Náchodě.

Zdroje:

csfd.cz - Luba Skořepová

Archiv Národního divadla - Luba Skořepová

iDnes.cz - V 93 letech zemřela Luba Skořepová, herečka zkoumající záhady přírody

13. komnata Luby Skořepové

ct24 - Jubilantka Luba Skořepová: „Pořád spěchám, blázním, čas je krátký“

Český rozhlas Dvojka - „Do 6 let jsem žila v lese sama jen s babičkou a dědou, kterej nemluvil.“ Zemřela herečka Luba Skořepová.

Neobyčejné životy - Luba Skořepová