Máte Lítačku? Smůla. Tramvaje jsou plné bezdomovců a revizoři raději mlčí

Nastoupíte do tramvaje, těšíte se, až si po náročném dni v práci konečně sednete, ale hned u dveří vás do nosu praští odér, který se nedá popsat jinak než jako směs starého levného alkoholu, letité špíny a absolutní lidské beznaděje. V rohu na sedadle, kde byste normálně čekali unaveného zaměstnance nebo studenta s knihou, spí postava v několika vrstvách neurčitého oblečení. Kolem ní je vytvořena „ochranná zóna“ tří prázdných metrů. Nikdo si k ní nesedne. Všichni ostatní cestující stojí natlačení na druhém konci vozu, mlčky trpí, ale nikdo neřekne ani slovo.

Zatímco vy si poctivě platíte Lítačku, hlídáte platnost aplikace nebo si v rychlosti kupujete SMS jízdenku, tito „stálí klienti“ dopravních podniků jezdí zásadně na černo. Je to fascinující sociální experiment v přímém přenosu. Zkuste si jednou zapomenout jízdenku vy – revizor se na vás vrhne s nekompromisním výrazem strážce zákona a pokuta vás nemine. Ale u člověka, ze kterého odpadává bláto, se revizoři často chovají, jako by byl průhledný.

Proč by taky riskovali? Kontrola jízdenky u agresivního bezdomovce v pokročilém stádiu opilosti znamená v lepším případě spršku sprostých nadávek, v horším případě fyzické napadení, plivanec nebo riziko parazitů. Pro revizora je mnohem snazší a bezpečnější pokutovat matku s kočárkem, která si nestihla včas označit lístek, než se dohadovat s někým, u koho je pokuta jen bezcenným kusem papíru. Exekutor u takového člověka nemá co zabavit a systém je na něj krátký. Slušný občan tak dotuje přepravu těm, kteří na pravidla zvysoka kašlou.

MHD má primárně sloužit k rychlé a bezpečné přepravě z bodu A do bodu B. Pro určitou skupinu lidí se však stala levnou – rozuměj zcela bezplatnou – variantou ubytovny. Zejména v zimních měsících se některé linky, hlavně ty noční, mění v pojízdné azylové domy. Cestující, kteří si zaplatili nemalé peníze za roční kupón, se tak stávají rukojmími situace, kterou město očividně neumí nebo nechce řešit.

Sednout si na čalouněné sedadlo, kde se před vámi „uvelebil“ někdo se zamořeným oblečením, je pro mnohé sázkou do loterie s vlastní hygienou. Představa, že si na stejné místo sedne dítě nebo člověk v čistých světlých kalhotách, je děsivá. Můžeme mluvit o empatii, inkluzi a lidských právech, jak chceme, ale právo na důstojné, čisté a bezpečné prostředí v hromadné dopravě by mělo být prioritou pro ty, kteří celý tento kolos financují ze svých daní a jízdného.

Často se v diskusích ptáme, proč řidič takového člověka prostě nevykáže hned na první zastávce. Odpověď je prozaická: strach a únava. Řidič není policista, není vyhazovač a už vůbec ne sociální pracovník. Má svůj jízdní řád, minuty zpoždění a zodpovědnost za stovky životů za svými zády. Poslední věc, kterou chce řidič v půl dvanácté v noci řešit, je opilecký konflikt, který by mohl skončit rozbitým nosem nebo zablokovaným spojem na půl hodiny.

Městská policie sice občas provede koordinovanou razii, ale v celkovém měřítku jde jen o kosmetickou úpravu statistik. Bezdomovec je vykázán na jedné zastávce, kde si v klidu zapálí cigaretu, počká pět minut a s úsměvem nastoupí do dalšího spoje v opačném směru. Je to nekonečný, absurdní kolotoč, který ve výsledku odnáší jen a pouze platící cestující, který chce mít za své peníze aspoň trochu komfortu.

Pamětníci si možná vzpomenou, že dříve existovala v dopravních prostředcích určitá kultura. Nejde jen o to, že se pouštěli starší sednout, ale o celkový pocit z veřejného prostoru. Dnes jako by se z MHD stalo území nikoho. Pokud se ozvete, že vám zápach vadí, často se setkáte spíše s pohoršenými pohledy „pseudohumanistů“, kteří vás obviní z nedostatku soucitu, zatímco si sami tisknou šálu k nosu, aby se nepozvraceli.

Solidarita je krásná věc a každý může v životě zakopnout. Ale solidarita má své meze tam, kde začíná bezohledné obtěžování ostatních. Veřejná doprava není charitativní zařízení. Zápach, močení v dopravních prostředcích, hlasité vykřikování vulgarit nebo znečišťování společného majetku nejsou lidským právem, za které bychom se měli stydět někoho napomenout.

Města utrácejí desítky milionů za nové tramvaje, moderní odbavovací systémy a kampaně na podporu ekologického cestování. Chtějí nás přesvědčit, abychom nechali auta v garážích a jezdili „zeleně“. Jenže pak přijde realita pondělního rána. Dokud bude tramvaj připomínat pojízdnou skládku nebo záchytku, těžko budeme někoho přesvědčovat, že je to moderní způsob dopravy pro 21. století.

Mnoho lidí volí raději hodinu v zácpě ve vlastním autě, než aby deset minut trpěli v blízkosti člověka, který nerespektuje základní hygienické minimum. Pokud chceme skutečně funkční MHD, musíme začít vymáhat pravidla přepravního řádu u všech bez rozdílu. Bez výjimek, bez strachu a bez falešné korektnosti. Pokud někdo svým stavem obtěžuje ostatní, nemá ve voze co pohledávat. Tečka. Jinak se z veřejné dopravy stane jen drahý sociální skanzen, kterému se každý, kdo si to může dovolit, raději obloukem vyhne.

Zdroje: prahain.cz, nasepraha.cz