Článek
Stojíte ve frontě na rohlíky, hlavou se vám honí seznam úkolů na pondělí, když vtom na vás někdo přes celý obchod nadšeně mávne: „Ahoj Marku! Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli!“ Usmějete se, zamumláte něco neurčitého a zbytek dne strávíte v hluboké existenciální krizi. Kdo to byl? Odkud se známe? A proč si sakra nepamatuju nikoho, kdo očividně zná mě?
Tento fenomén není jen projevem začínajícího sklerotika. Je to každodenní realita tisíců lidí, kteří trpí (nebo se možná nevědomky baví) tím, čemu se lidově říká „univerzální obličej“. Pokud patříte do této skupiny, pravděpodobně máte pocit, že jste v minulém životě museli být buď starosta velmi rušného maloměsta, nebo neuvěřitelně oblíbený barman v centru Prahy. Protože jinak si tu armádu cizích lidí, kteří vás běžně oslovují jménem, prostě nelze logicky vysvětlit.
„My se odněkud známe, že?“
Nejhorší jsou ty situace, kdy se ten druhý nespokojí jen s rychlým pozdravem. Zastaví vás uprostřed chodníku, zablokuje provoz a začne rozvíjet debatu o věcech, o kterých nemáte ani tu nejmenší páru. „Tak co ta tvoje sestra? Už se konečně vrátila z toho Irska, nebo tam zůstala kvůli tomu učiteli?“
V tu chvíli se ve vašem mozku rozběhne superpočítač, který se snaží v databázi tváří najít shodu. Výsledek? Error 404. Máte dvě možnosti. Buď přiznáte barvu a řeknete: „Promiňte, já vůbec netuším, kdo jste,“ čímž riskujete trapné ticho, uražený výraz a punc arogantního blbce.
Nebo se pustíte do nebezpečné hry na improvizaci, za kterou by se nemusel stydět ani Jaroslav Dušek. „Jo, sestra… no, v Irsku je fajn, znáš to, pořád prší, ale ona je spokojená,“ odpovídáte opatrně a v duchu se modlíte, aby se dotyčný nezeptal na jméno jejího psa nebo na to, jak dopadla ta operace kolene, o které jste zřejmě „před rokem“ mluvili.
Proč se to děje? Věda má jasno
Proč se to děje právě vám? Psychologové a neurologové mají pro tento jev několik fascinujících vysvětlení. Jedním z nich je tzv. pareidolie v širším slova smyslu – lidský mozek je evolučně naprogramován k tomu, aby v neznámých strukturách a tvářích hledal známé rysy. Je to mechanismus přežití.
Pokud máte obličej, který kombinuje několik statisticky běžných charakteristik (například určitý tvar lícních kostí, nebo třeba jen ten „správný“ odstín vlasů), stáváte se pro okolí lidským plátnem. Lidé si do vás nevědomky promítají své vlastní vzpomínky na spolužáky ze základky, bývalé kolegy nebo sousedy z dětství.
V podstatě jste jako „defaultní postava“ ve videohře. Jste vizuální průměr, který je ale natolik sympatický, že si vás lidé chtějí pamatovat – i když si vás pletou s někým úplně jiným.
Syndrom „člověka odvedle“
Existuje určitý typ vizáže, který v lidech automaticky a okamžitě vzbuzuje důvěru a pocit familiarity. Lidé s tímto „prokletím“ bývají nejčastějším terčem dotazů na cestu v cizím městě, na čas nebo na cenu zboží v obchodě (i když na sobě nemají uniformu a v ruce drží vlastní nákupní košík). Vypadáte prostě jako někdo, koho je snadné oslovit. Jste „ten typ“. Ten dobrák, co každému pomůže. Ten, koho znám už roky, i když jsem ho potkal poprvé před pěti sekundami.
Pak je tu ale i ona temnější, až hororová stránka věci: naprostá záměna identity. Vaší nejistotě může přihodit polínko do ohně i fakt, že vás náhodný kolemjdoucí osloví jménem – a trefí se! V tu chvíli si říkáte, jestli snad všichni Markové nebo Davidové vypadají stejně. Najednou nepochybujete jen o svém jméně, ale o realitě jako takové.
Co s tím? Máme se začít maskovat?
Pokud vás už nebaví hrát nekonečné divadlo s cizími lidmi a vysvětlovat, že vaše sestra v Irsku nikdy nebyla (protože žádnou sestru nemáte), existuje několik osvědčených strategií:
- Strategie „Mlžení“: Na všechno odpovídejte neurčitě a s úsměvem. „No jo, letí to, ani mi nemluv,“ nebo „Však víš, pořád stejný kolotoč.“ Funguje to v 80 % případů, protože lidé se rádi poslouchají a vaše odpovědi si doplní sami.
- Strategie „Radikální upřímnost“: S odzbrojujícím úsměvem přerušte dotyčného hned v úvodu: „Moc se omlouvám, mám hrozný obličejový deficit, pletu si i vlastní příbuzné. Odkud se vlastně známe?“ Většinou následuje studená sprcha, kdy dotyčný zjistí, že si vás jen s někým spletl, a oba se tomu (snad) zasmějete.
- Strategie „Změna identity“: Pokud se vám to stává pětkrát denně, možná je čas na radikální změnu. Oholit plnovous, obarvit vlasy na fialovo nebo si pořídit opravdu výrazné obroučky brýlí. Ale pozor – je tu riziko, že vás sice přestanou zdravit staří známí, ale začnou vás oslovovat úplně jiné skupiny lidí!
Je to dar, nebo prokletí?
Dívat se na svět očima někoho, koho „každý zná“, může být extrémně únavné, ale když se nad tím zamyslíte, má to i své světlé stránky. Lidé jsou na vás podvědomě milejší. Máte pocit, že svět je o něco menší, propojenější a přátelštější místo. Je to zvláštní forma anonymity: v davu svítíte, ale jako někdo úplně jiný. Možná vás ten týpek na ulici nezdraví kvůli společné minulosti, ale prostě proto, že máte obličej, který podvědomě slibuje, že mu neukradnete telefon. A to v dnešní době není vůbec málo.
Anketa
Podělte se o své nejbizarnější a nejvtipnější zážitky v komentářích! Schválně, kolik nás „univerzálních“ lidí, kteří jsou pro všechny starými známými, tady vlastně je!
