Pořádný chlap má mít pupek! Proč je bříško symbolem šťastného domova?

Stačí se podívat na obálky dnešních časopisů nebo na sociální sítě a člověk má pocit, že se svět úplně zbláznil. Všude na nás vyskakují vysekané postavy, svaly jako z ocele a muži, kteří v posilovnách tráví více času než se svou vlastní rodinou. Moderní diktát fitness center nám neúprosně vnucuje představu, že úspěšný muž po padesátce musí mít na břiše „pekáč buchet“ a pít proteinové koktejly místo vychlazené dvanáctky. Ale ruku na srdce, milé dámy – která z nás chce mít doma někoho, kdo místo společné večeře úzkostlivě počítá kalorie a v zrcadle se prohlíží častěji než jeho vlastní žena?

Většina žen v generaci dnešních padesátnic a šedesátnic vyrostla v době, kdy mužská krása a síla nebyly definovány v klimatizované tělocvičně, ale v dílně, na stavbě, na poli nebo u pořádného rodinného stolu. Pořádný chlap měl mít široká ramena, mozoly na rukou od poctivé práce a ano, i to pověstné, spokojené chlapské bříško. V tehdejším vnímání světa to totiž nebyla známka zanedbanosti nebo nedostatku vůle. Naopak – byl to nezvratný důkaz, že je muž doma spokojený. Že mu chutná, co mu jeho žena s láskou a péčí uvařila, a že jeho životní prioritou je rodinná pohoda a klid, nikoliv křečovitá honba za věčným mládím a tělem atleta.

Dříve se v českých zemích s oblibou říkalo, že muž bez břicha je jako dům bez balkónu. Ale toto úsloví v sobě neslo mnohem hlubší, téměř sociální význam. Kulatější tvary u muže byly v naší tradici vždy vnímány jako vizitka jeho ženy a celého domácího zázemí. „Je vidět, že se o něj doma dobře starají a že mu podstrojují,“ slýchávali muži s pupkem od svých sousedů, kolegů a známých. Bylo to tiché uznání pro hospodyňku, která umí upéct poctivou kachnu se zelím nebo připravit pořádný guláš.

Dnešní trend „fitness tatínků“, kteří v padesáti letech drží drastické diety, odmítají knedlíky a místo piva si dají vodu s citronem, působí na starší generaci jako podivná zrada rodinné pohody. Muž, který se začne v určitém věku až příliš starat o svou linii a svaly, bývá terčem oprávněného podezření: „Pro koho to ten chlap vlastně dělá? Chce snad na stará kolena ještě někoho lovit?“ Spokojený chlapský pupek naproti tomu vysílá do okolí jasný a uklidňující signál: „Jsem doma, jsem najezený, jsem spokojený a rozhodně se nikam nechystám.“

Zatímco moderní poradci zdravého životního stylu nám do omrzení tvrdí, že každé kilo tuku na břiše je nepřítel, psychologové – a s nimi i tisíce manželek v internetových diskuzích – často potvrzují pravý opak. Muži, kteří na sebe nejsou v jídle a pití tak nesmyslně přísní, bývají veselejší, klidnější a mnohem snesitelnější společníci pro život. Představa večera s mužem, který si s vámi nedá ani skleničku dobrého vína nebo poctivý kus domácí sekané, protože má ráno v šest hodin trénink, je pro generaci 50+ spíše noční můrou než idylou.

„Radši budu mít doma spokojeného medvídka, se kterým je legrace a dá se s ním normálně mluvit, než naštvaného svalovce, co má pořád hlad a řeší jenom své bílkoviny,“ píše se velmi často v komentářích pod články o zdravém životním stylu. A v tom je ta hluboká pravda, kterou moderní magazíny pro muže odmítají vidět. Skutečná mužnost se totiž neměří obvodem pasu ani velikostí bicepsu, ale schopností postarat se o rodinu, opravit kapající kohoutek, posekat zahradu a být pevnou oporou, o kterou se lze v noci i ve dne doslova i obrazně opřít.

Vzpomeňme na idoly mládí, na herce, k nimž se vzhlíželo a které okolí uznávalo. Jiří Schmitzer, Bolek Polívka, Josef Abrhám nebo legendární Rudolf Hrušínský. Nikdo z nich neměl vyrýsované břišní svaly ani opálenou hruď z fitka. A přesto z nich vyzařovalo charisma a mužná autorita, jimž se dnešní „vystajlovaní“ a vyholení kluci z Instagramu nemohou rovnat ani v nejmenším. Byla to přirozenost, selský rozum a životní nadhled, co v dnešním světě plném retuší a filtrů tak bolestně chybí.

Mnoho žen se v diskuzích shoduje na tom, že přílišná péče o vzhled u mužů po padesátce působí spíše směšně, ne-li přímo trapně. Snaha vypadat ve zralém věku jako pětadvacetiletý atlet často končí smutnou krizí středního věku, kdy se muž snaží zoufale dohnat ujetý vlak. Přitom právě to pověstné, kulaté bříško dodává muži v určitém věku na důstojnosti, klidu a určité životní vážnosti. Je to břicho, které světu hrdě říká: „Já už nemusím nikomu nic dokazovat. Já už jsem svůj svět vybudoval a teď si ho hodlám v klidu užít.“

V českém prostředí je společné jídlo mnohem víc než jen pouhá obživa. Je to rituál, který drží rodinu pohromadě u jednoho stolu. Nedělní oběd, svíčková se šesti, domácí koláče od babičky nebo sobotní grilování – to všechno jsou věci, které ke šťastnému domovu neodmyslitelně patří. Pokud se muž rozhodne, že se těchto společných radostí vzdá ve prospěch plochého břicha, často tím nevědomky narušuje rodinnou harmonii.

Ženy, které tráví hodiny u plotny přípravou poctivých pokrmů, chtějí vidět, že jejich úsilí má smysl a že jejich muži chutná. Prázdný talíř a spokojené oddechnutí muže po vydatném obědě je pro ně tou největší a nejupřímnější odměnou. Muž se svým „pupkem“ je tak vlastně tím největším komplimentem pro kuchařské umění své ženy. Je to taková tichá, nepsaná dohoda: „Ty mi uvaříš to nejlepší na světě a já za to budu tvým věrným a spokojeným strávníkem, který tě nikdy nevymění za nějakou dietní poradnu nebo salátové bary.“

Možná je nejvyšší čas přestat se stydět za to, že průměrný český muž nevypadá jako model z reklamy na spodní prádlo. Možná bychom měli místo kritiky začít znovu oslavovat ty naše „medvídky“, kteří mají sice své bříško a pupek, ale mají také srdce na pravém místě, zlaté české ruce a smysl pro humor. Protože v konečném důsledku není vůbec důležité, kolik tuku máte pod kůží, ale kolik lásky, bezpečí a klidu dokážete přinést do svého domova a ke svému rodinnému stolu.

Zdroje: novinky.cz, TN CZ