Sběratel Kyncl: Odkázal státu hračky za osm milionů, stát je nechtěl

Příběh sbírky Františka Kyncla je v českém muzejnictví synonymem pro promarněnou šanci a úřední neúctu. Je to kronika střetu dvou světů: světa vášnivého sběratelství, kde má každá hračka svou duši, a světa státních tabulek, kde má každý předmět pouze své inventární číslo. Tento střet stál pana Kyncla zdraví a málem i celoživotní dílo. Nakonec ale ukázal, že tam, kde selhává Praha, konkrétně Uměleckoprůmyslové museum, může zazářit regionální muzeum s lidským přístupem.

Sbírka tradičních dřevěných hraček Františka Kyncla, kterou budoval přes padesát let, se stala jednou z nejvýznamnějších v Evropě. Nešlo o náhodný soubor věcí z půdy, ale o systematicky budovaný celek čítající tisíce položek – od lidových dřevěných hraček z 19. století přes unikátní loutky až po technicky vyspělé hračky z éry první republiky.

Hodnota této sbírky byla znalci odhadnuta na minimálně 8 milionů korun, ale pro pana Kyncla byla nevyčíslitelná. Vložil do ní veškerý svůj čas, finance i restaurátorský um. Jeho celoživotním krédem bylo, že hračky nejsou jen věci na hraní, ale nositelé paměti dětství, které si zaslouží stejnou péči jako obrazy v Národní galerii. Snil o tom, že tato paměť zůstane zachována pohromadě pro budoucí generace.

Pan Kyncl uzavřel smlouvu s prestižním Uměleckoprůmyslovým museem v Praze (UPM) a ve své závěti tuto instituci určil jako dědice své unikátní sbírky. Sbírka byla vystavena v pobočce muzea na zámku v Kamenici nad Lipou. Vše vypadlo na první pohled jako splnění snu, jenže postupem let to začalo vřít.

Jádrem sporu se stala administrativa. Zákon o ochraně sbírek muzejní povahy ukládá institucím povinnost vést u každého předmětu v majetku státu přesnou evidenci – kartu s popisem, fotografií a historií. A právě zde začal konflikt, který pan Kyncl vnímal jako životní podraz.

Vedení UPM v čele s tehdejší ředitelkou Helenou Koenigsmarkovou začalo na dárce čím dál silněji tlačit. Argumentovali tím, že pan Kyncl nedodává dokumentaci k předmětům v požadovaném tempu a kvalitě. Z pohledu muzea nebylo možné mít v prostorách tisíce „neidentifikovaných“ předmětů, za které nesli odpovědnost před kontrolními orgány a Ministerstvem kultury.

Muzeum se hájilo tím, že dárci poskytli prostor, zázemí i čas, ale on svou smluvní povinnost dodat podklady nesplnil. Podle vyjádření instituce nebylo možné legálně investovat státní prostředky do restaurování nebo vystavování předmětů, které de jure nebyly řádně převzaty do majetku. Pro úředníky se tak František Kyncl stal „problémovým partnerem“, nikoliv velkorysým mecenášem.

Z pohledu Františka Kyncla však situace vypadala úplně jinak. On jako jednotlivec dělal mravenčí práci, kterou by v profesionální instituci vykonával celý tým odborníků. Cítil se zneužitý – státu chtěl odevzdat majetek v hodnotě milionů, ale stát mu odmítal pomoci s administrativou spojenou s převzetím daru. Namísto toho, aby muzeum jako odborná instituce vyslalo své dokumentátory, kteří by pod jeho dohledem sbírku zaevidovali, zahrnulo ho ultimáty a termíny.

Vše vyvrcholilo v roce 2013, kdy muzeum jednostranně vypovědělo smlouvu a nařídilo panu Kynclovi (tehdy mu bylo 82 let), aby si své hračky ze zámku odvezl. Pro sběratele, který byl již po několikátém infarktu, to byl šok a hluboké ponížení. Musel sledovat, jak se jeho životní dílo rve z vitrín, balí do krabic a nakládá do aut. „Cítím se jako vyvrhel, se kterým zacházejí hůř než s neplatičem v podnájmu,“ vzpomínal tehdy s hořkostí. Sbírka skončila v provizorních skladech a unikátnímu celku hrozilo nevratné poškození nebo rozptýlení do soukromých rukou.

Když se zdálo, že sbírka zůstane navždy v bednách, objevila se naděje v podobě Městského muzea a galerie v Hlinsku. Tady se ukázalo, že tam, kde Praha viděla nepřekonatelný administrativní problém, Hlinsko vidělo kulturní příležitost pro celý region. Hlinsko udělalo přesně to, co UPM odmítlo: nabídlo panu Kynclovi skutečné partnerství, pomocnou ruku a důstojné zázemí.

Město i místní muzeum pochopily, že mají v rukou evropský unikát, a rozhodly se mu vyjít vstříc. Pracovníci muzea v Hlinsku aktivně pomohli s mravenčí prací při katalogizaci, očištění i restaurování tisíců kusů hraček. František Kyncl se tak po letech útrap dočkal satisfakce.

Na rozdíl od původního záměru v Kamenici zvolilo Hlinsko jinou strategii. Sbírka není uložena v jedné statické „stálé“ expozici, která by se časem okoukala. Místo toho Městské muzeum a galerie v Hlinsku využívá Kynclův poklad k pořádání tematických výstav, které představují hračky v nových a zajímavých souvislostech. Jednou z nejúspěšnějších byla výstava s názvem „S hračkou kolem světa“, instalovaná v prostorách hlinecké radnice.

Tento přístup umožňuje ukázat návštěvníkům různé aspekty sbírky – od lidových dřevěných figurek z Krušnohoří přes loutková divadla až po technické plechové hračky. K vidění byly unikátní kousky z konce 19. století i vzácné miniatury, které František Kyncl vlastnoručně zachránil před zkázou. Pro Hlinsko je to obrovský turistický magnet a pro kulturu v Česku důležitý signál: památková péče nemusí být jen o strohých předpisech, ale především o lidskosti a aktivním přístupu k darům.

Kauza Františka Kyncla končí pro sbírku jako takovou pozitivně, ale pachuť z postupu státní instituce v Praze zůstává. Je to memento, které varuje: pokud budeme na dárce a mecenáše pohlížet jen přes optiku razítek a lhůt, budeme o takové poklady přicházet i nadále.

Hračky Františka Kyncla teď vyprávějí příběhy v Hlinsku a připomínají muže, který se nenechal zlomit úřední mocí. Tento příběh je důkazem, že v kultuře je někdy lidský přístup a ochota k práci důležitější než tisíc perfektně vyplněných evidenčních lístků. Poklad, který hlavní město odmítlo, tak našel svůj důstojný domov na Vysočině.

Zdroje: Reportéři ČT, iDnes.cz, ČT24, Městské muzeum a galerie Hlinsko,