Článek
Český národ má své hrdiny vytesané z mramoru. Pak je tu ale Jaroslav Hašek. Muž, který místo mramoru preferoval zakouřený výčep, místo vzletných proslovů drsný lidový humor a místo spořádaného rodinného života útěky do neznáma. Zatímco pro miliony čtenářů po celém světě zůstává autorem kultovního Švejka, pro morální autority své doby byl pouhým „ožralou“, nespolehlivým živlem a člověkem, který plival na vše svaté. Jak je možné, že největší literární export Česka vznikal mezi pátým a desátým pivem?
Císař pán jako terč opileckých vtipů
Zatímco se v Praze šeptalo o věrnosti habsburskému trůnu, Hašek v hospodách otevřeně prohlašoval, že rakouský orel je vypelichaná slepice. Provokování mocnářství pro něj bylo sportem. Císaře pána nezměnil v nedotknutelnou modlu, ale v senilního dědka, ze kterého si dělají legraci i mouchy v hospodě u Palivce. Pro tehdejší policii byl Hašek nebezpečným živlem, který rozkládal morálku armády i státu dřív, než vůbec padl první výstřel války. Byla to odvaha hrdiny, který se nebál vězení, nebo jen drzost opilce, který už dávno ztratil pud sebezáchovy?
Literární klenot, nebo produkt deliria?
Traduje se, že Jaroslav Hašek nepotřeboval k psaní tichou pracovnu s výhledem do zahrady. Stačil mu roh stolu v hostinci U Kalicha nebo v jakékoli jiné putyce, kde zrovna zakotvil. Legendy praví, že kapitoly Osudů dobrého vojáka Švejka vznikaly na zadních stranách účtenek a upatlaných pivních tácků.
Zatímco pro milovníky bohémského romantismu jde o jedinečnou ukázku ryzího talentu, konzervativní čtenář se právem ptá: Můžeme brát vážně literaturu, která doslova páchne kořalkou? Buďme k sobě upřímní – Hašek často ani nevěděl, co napsal v předchozí kapitole, a postavy mu v ději prostě mizely, protože na ně v opilosti zapomněl. Kdyby se dnes někdo v práci choval jako on – věčně pod parou, nespolehlivý, odevzdávající texty na kouscích papíru od guláše – letěl by na hodinu. Děláme národního hrdinu z někoho, kdo byl ve skutečnosti alkoholikem, který dokázal tvořit jen pod parou?
Geniální humor, nebo podvod?
Než se stal slavným romanopiscem, živil se Hašek jako novinář. Jeho působení v časopise Svět zvířat je dodnes zdrojem pobavení, ale i údivu nad jeho drzostí. Aby si ulehčil práci a pobavil se na účet „vzdělanců“, začal si vymýšlet neexistující zvířata. Čtenáři se tak mohli dočíst o „vlkodlaku sedmihradském“ nebo o „idioturovi desátém“.
Byl to jen nevinný žert, nebo vědomý podvod na čtenářích, za který bral peníze? Dnešní optikou bychom Haška pravděpodobně označili za šiřitele dezinformací. Zatímco tehdy to prošlo jako bohémský kousek, dnes by ho faktografické autority roztrhaly v přímém přenosu. Provokace byla jeho drogou, a pravda? Ta byla pro Haška vždycky až na druhém místě, hned za dobrou zápletkou.
Legionář proti rudoarmějci: Vlastizrada v přímém přenosu?
Tohle je téma, které dodnes vyvolává pachuť. Za první světové války Hašek narukoval, nechal se zajmout a vstoupil do legií. Jenže zatímco jeho druhové v mrazech sibiřské magistrály krváceli za vznik republiky, Hašek v teple ruského zázemí sepisoval bolševické oběžníky a popíjel s rudoarmějci jako jejich komisař.
Pro mnohé své spolubojovníky nebyl nic víc než prachobyčejný zrádce a prospěchář, který převlékl kabát, jakmile ucítil moc bolševiků. Byla to vlastizrada, nebo jen další cynický hospodský vtip, který mu národ nepochopitelně odpustil? Hašek se sice vrátil do Prahy jako „vyléčený“, ale stín rudoarmějce z něj už nikdo nesmyl. Byl to vizionář, nebo jen člověk bez páteře, který se vždy přidal k tomu, kdo zrovna držel v ruce bič?
Bigamista z Ruska: Skandál bez špetky svědomí
Pokud si myslíte, že dnešní bulvár je krutý, představte si situaci v roce 1920. Hašek se vrací z Ruska a přiváží si „suvenýr“ – novou manželku Šuru. Problém byl v tom, že v Praze na něj roky věrně čekala jeho zákonitá žena Jarmila, se kterou měl syna. Hašek se neobtěžoval s rozvodem. Prostě se znovu oženil.
Představte si ten cynismus: vaše žena na vás roky čeká v chudobě a vychovává vaše dítě, zatímco vy si v cizině pořídíte novou „hračku“ a přivedete ji domů, jako by se nechumelilo. Hašek nebyl jen bohém, byl to sebestředný egoista, který nebral ohled na city žen ani na vlastní krev. Je skutečně literární talent omluvenkou pro to, být naprostým lidským dnem a ignorovat základní morální zákony?
Strana mírného pokroku: Proroctví dnešního politického bizáru
Dlouho předtím, než se politika stala přehlídkou prázdných hesel, založil Hašek svou „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“. V tehdejších hostincích pořádal předvolební shromáždění, která byla jednou velkou parodií na vážně míněné politické sliby. Sliboval každému voliči malé akvárium a zavedení povinného státního optimismu.
Dnes se tomuto humoru smějeme, ale při pohledu na současnou politickou scénu je zřejmé, že Hašek trefil přesně to, co v politice přežívá i po sto letech – absurditu postav, které se tváří vážně, zatímco sledují jen vlastní prospěch. Byl Hašek vizionář, který viděl skrz prázdné fráze, nebo jen cynik, kterému nebylo nic svaté a který z politiky udělal jen další způsob, jak se v hospodě na cizí účet pobavit?
Švejkovina: Hrdinství, nebo naše národní plíseň?
Tady narážíme na největší Haškův odkaz. Švejk. Pro někoho geniální postava, která rozložila rakouskou mašinérii zevnitř svou „blbostí“. Ale co když nám Hašek prokázal medvědí službu? Skrze Švejka naučil Čechy, že hrdinství je pro hlupáky a že se vším se dá „prošvejkovat“ pomocí vtipkování, simulování a ohýbání hřbetu.
Udělali jsme si ikonu z postavy, která učí, že nejlepší je se ohnout, nahlásit se jako idiot a nechat za sebe bojovat jiné. Švejk není hrdina, je to plíseň v českém charakteru. Je to diagnóza národa, který se neumí postavit čelem k problému a raději na něj nadává u piva. Opravdu chceme, aby naším národním symbolem byl tlustý chlap, který se všemu jen vysmívá, místo aby převzal zodpovědnost za svůj osud a za svou zemi?
Smrt v Lipnici: Agónie muže, který nechtěl vyrůst
Závěr Haškova života v Lipnici nad Sázavou nebyl žádným idylickým koncem. Bylo mu pouhých 39 let, ale tělo měl zdevastované alkoholem. Oteklý, nemocný, neschopný chůze, přesto do posledního dechu diktoval další Švejkovy osudy. Přátelé ho museli z Prahy prakticky unést, aby ho zachránili před okamžitým upitím se k smrti. Nepomohlo to.
Když 3. ledna 1923 zemřel, mnozí si oddechli. Pro ně odešel rebel, který dělal ostudu rodině i národu. Pro jiné zemřel člověk, který jako jediný dokázal popsat českou povahu v celé její nahotě – se vší tou vyčůraností, humorem i tragédií. Byla to tragédie génia, který věděl, že umírá, nebo jen logické vyústění života stráveného v lihu?
Byl by Hašek fenoménem i v současnosti?
V dnešní době přísné společenské korektnosti by Jaroslav Hašek pravděpodobně nepřežil ani jedno dopoledne. Jeho vtipy na adresu národností, církve nebo žen by mu vynesly okamžité zablokování na všech sítích a doživotní nálepku vyvrhele. Je otázkou, zda dnes neoslavujeme někoho, koho bychom v reálném životě sami nejraději umlčeli, jen abychom si dokázali vlastní morální úroveň.
Možná je namístě si přiznat, že velké umění málokdy vzniká v rukavičkách. Jaroslav Hašek byl člověk plný chyb, lží a slabostí, ale právě díky nim dokázal popsat realitu bez příkras. Otázkou zůstává, zda jsme schopni jeho osobnost přijmout i s tím vším, co k ní patřilo.
