Článek
Nedávno se v jedné internetové diskuzi objevila nečekaně upřímná zpověď matky, která popsala moment, jenž je pro mnoho lidí v dnešní době tabu. Její syn má čtrnáct let a první tmavé chloupky pod nosem, přesto ji každý druhý večer prosí: „Mami, nelehneš si ke mně na chvíli?“ Tato matka se rozhodla sdílet svou zkušenost s usínáním dospívajícího dítěte a její slova otevírají otázku, zda jako společnost netlačíme na samostatnost dětí až příliš brzy.
Autorka vzpomíná, že před pár lety to byla naprostá samozřejmost – přečetli si kousek knížky, probrali školku a syn spokojeně oddechoval. Dnes je situace jiná, ale potřeba blízkosti zůstala. Matka ve své výpovědi otevřeně popisuje pocity, které u toho zažívá: leží vedle „toho skoro dospělého chlapa“ v pokoji, který voní po silném spreji a vychozených teniskách, a hlavou jí běží, jestli mu tím nekazí budoucnost. Přemýšlí, jestli ze svého syna nedělá nesamostatného jedince, nebo jestli jen nedělá to, co dnešní upracovaná doba úplně vytěsnila. Podle ní jsme generace, která se naučila děti co nejdříve osamostatňovat, ale přitom jsme zapomněli, že duše roste mnohem pomaleji než kosti a svaly.
„Děláš z něj mamánka,“ slyší žena ze všech stran
Kdyby se o svém večerním rituálu zmínila kamarádkám u kávy, nejspíš by podle jejích slov nastalo trapné ticho, doprovázené lítostí nebo odporem. V naší zemi totiž platí nepsané, ale tvrdé pravidlo: jakmile kluk vyroste z bačkůrek a začnou mu mohutnět ramena, má být drsný, samostatný a city si schovávat hluboko do kapsy. Představa čtrnáctiletého puberťáka, který potřebuje mámu u postele, aby mohl v klidu zavřít oči, je pro mnoho lidí nepředstavitelná, nebo dokonce zvrácená.
Autorka ve své zpovědi přiznává, že v duchu slyší hlasy svých rodičů, kteří věřili na přísnost: „Takhle se nikdy neodstěhuje, bude tě mít za zadkem do třiceti, nebude umět čelit světu a každá holka ho po týdnu pošle k šípku, protože bude pořád hledat tvoji sukni.“ Jenže realita v tom pološeru pokoje vypadá úplně jinak. Není to o tom, že by si kluk neuměl sám lehnout nebo si vyčistit zuby bez dozoru. Je to o těch deseti minutách v tichu, kdy ze sebe konečně může shodit masku neprůstřelného hrdiny, kterou musí nosit celý den venku.
Mezi světem dospělých a bezpečím pod peřinou
Dospívání je pro kluky neuvěřitelně osamělé období. Hormony s nimi cloumají, svět na ně klade nároky a okolí jim neustále dává najevo, že chlapi si nestěžují. Ale uvnitř je to pořád ten stejný kluk, který má strach z neúspěchu, z toho, že nezapadne, nebo prostě jen z toho, že se mu v hlavě honí příliš mnoho myšlenek, které mu nedávají spát. Když si k němu matka večer lehne, nečtou si už o dracích. Někdy jen deset minut mlčí a ona slyší, jak se mu uklidňuje dech.
Jindy jí ale syn vypráví věci, které by u večeře nebo v autě cestou na trénink nikdy neřekl. Mluví o tom, kdo ho ve třídě štve, co se mu nelíbí na jeho vlastním těle, nebo co viděl na internetu a v hloubi duše ho to vyděsilo. Těch pár minut před usnutím je jediná chvíle v celém dni, kdy se cítí natolik v bezpečí, že se nebojí ukázat svoji slabost. Autorka se ptá: Je to snad špatně? Nebo je to ten nejčistší projev důvěry, jaký jí může dospívající syn v tomhle věku dát?
Strach z přílišné blízkosti a obyčejný lidský cit
Různí odborníci se v tomhle tématu často přou. Ti ze staré školy varují před nezdravým poutem, jiní zase říkají, že blízkost je základem pro budoucí pevné vztahy. Autorka diskuze se ale ptá, kde je ta hranice a kdy se z lásky stává brzda. Opravdu se z kluka stane slaboch jen proto, že cítí mámu blízko ve chvíli, kdy se ukládá ke spánku? Ona sama věří, že je to přesně naopak.
Dítě, které se doma cítí v naprostém klidu a přijímané, má mnohem větší odvahu vyjít ven a čelit světu se vztyčenou hlavou. Ví totiž, že má místo, kam se může kdykoliv vrátit, když mu život naloží víc, než unese. Její syn je přitom v mnoha věcech samostatnější než jeho kamarádi – sportuje, cestuje, má své zájmy. Ale večer, v té nejtišší chvíli dne, prostě jen chce vědět, že tam je. Že je jeho jistota.
Brzy odejde a tyhle chvíle se už nikdy nevrátí
Matka si uvědomuje, že tento stav nebude trvat věčně. Možná už za rok, možná za měsíc, přijde ten večer, kdy už ji nezavolá. Přijde první vážná láska, jiné zájmy a potřeba být u mámy se přirozeně promění. „A já si pak nebudu vyčítat, že jsem ho rozmazlila, ale budu do smrti vděčná za každou minutu, kdy mě ještě ve svém světě chtěl mít takhle blízko,“ píše ve své zpovědi.
Možná žijeme v době, která nás nutí děti až příliš rychle otužovat a stavět kolem nich zdi, abychom z nich měli dospělé dřív, než si stihnou prožít dětství. Co když je ale právě tenhle kousek blízkosti to, co z nich jednou udělá vyrovnané a silné muže? Muže, kteří se nebudou bát přiznat, co cítí, a nebudou si muset nic dokazovat siláctvím nebo chladem.
Autorka je rozhodnutá chodit k synovi dál, kdykoliv ji o to požádá. I když ji z té úzké postele občas bolí záda a i když ví, že pro část lidí je ta „divná máma“, která neví, kdy přestat. Protože důvěra dospívajícího syna je pro ni víc než všechny příručky světa. A až jednou v tom pokoji zůstanou jen ty plakáty na zdech, bude vědět, že tam byla, když ji potřeboval nejvíc.
Anketa
Zdroje: irozhlas.cz, psychologie.cz
