Článek
Alois Švehlík se narodil 30. července 1939 v Pardubicích jako prostřední ze tří dětí. Přestože jeho rodiče pocházeli z Moravy, usadili se ve východních Čechách, kde otec provozoval obchod se smíšeným zbožím a pekařství. První roky jeho života poznamenal závěr války a tři nálety na město, které rodina přečkala bez úhony. Vedle válečných hrůz ho však zásadně formovalo silné katolické prostředí. Právě náboženský život u Salesiánů se pro něj stal prvním kontaktem s dramatickým uměním. Jako děti tam s bratrem hráli malé role v pašijových hrách okolo Krista Pána.
Zatímco navenek rodina působila spořádaně, doma se často odehrávalo peklo. Otec byl těžký cholerik, který pro ránu nešel daleko. Švehlík si i po desítkách let přesně pamatoval, jak po jedné otcově facce letěl přes celou místnost po vyleštěném korkovém linoleu. Přitom nebyl žádný raubíř. Otec ho fyzicky týral, kdykoli měl sebemenší příležitost. Strach byl natolik paralyzující, že malý Alois brečel už cestou domů ze sáňkování, pokud měl promáčené oblečení. Během těchto nářezů měl prý dvakrát pocit, že mu jde o holý život.
V televizním snímku „Kukačky“ z roku 1973 mu bylo 35 let.
Ještě hůře na tom byl starší bratr Jaroslav, kterého otec bil šňůrou od žehličky. Zoufalství dovedlo Jaroslava v jedenácti letech k útěku z domova. Na dva měsíce se ho ujali bezdětní manželé, kteří si ho chtěli nechat, ale nakonec se vrátil. Také Alois se v okamžiku největšího zoufalství pokusil o útěk, ale stejně jako bratr se po krátké době vrátil k rodičům.
Konfiskace majetku a cejch maloburžoazie
Po únorovém převratu v roce 1948 byla rodina perzekuována. Otec přišel o obchod i dům, ve kterém bydleli. Ačkoliv jim byla nemovitost později vrácena, status nespolehlivých občanů už Švehlíkovým zůstal. Se svým kádrovým profilem rodiče obtížně sháněli jakékoliv zaměstnání a většinou pracoval jen otec, maminka se starala o děti a domácnost. Společně poslouchali Hlas Ameriky či Svobodnou Evropu, Aloise zajímal třeba swing. Finanční ránu zasadila rodině měnová reforma v roce 1953. Švehlík vzpomínal, jak Antonín Zápotocký v rozhlase tvrdil, že žádná měna nebude, a druhý den byla realitou. Otec musel prodat své nákladní auto v kurzu 1:50 a dostal za něj 1 200 korun – v době, kdy lístek do kina stál téměř stovku.
V televizní inscenaci z roku 1977.
Režimní realitu 50. let vnímal budoucí herec skrze nekonečný sled uhelných prázdnin, řepných brigád a neustálého vypínání elektřiny. Po základní škole nastoupil na strojní průmyslovku do Chrudimi, ačkoliv si přál dělat divadlo. Škola ho nebavila, ale nikam jinam jej komunisté nepustili. Se sebezapřením a nevalnými studijními výsledky školu nakonec dokončil a nastoupil do práce v továrně na mlýnské stroje v Pardubicích. Jedno pozitivum to přece jen mělo. V prvním zaměstnání se seznámil se svojí budoucí ženou Florentinou, kterou si po dvouleté vojenské službě roku 1967 vzal. Postupně se jim narodily tři děti, dvě dcery a syn David, který se také věnuje herectví.
Po boku Petra Haničince v seriálu „Dobrá voda“ (1982).
Začátek herecké dráhy
U přijímacích zkoušek na pražskou DAMU Alois Švehlík neuspěl, odmítli ho pro údajný nedostatek talentu. Verdikt komise ho však nezastavil a k divadlu se dostal oklikou jako elév v regionálních souborech. Začínal v Klatovech s platem 700 korun měsíčně. V samotném městě se hrálo jen dvakrát týdně, zbytek času tvořilo kočování se zájezdovým divadlem. „Byl jsem tam šťastný. Pozoroval jsem starší kolegy a učil se za pochodu. To byla moje vysoká škola,“ vzpomínal na své formování.
Před příchodem do Prahy prošel angažmá v Mostě, Olomouci a Liberci. V Liberci jej zastihla srpnová okupace v roce 1968. Švehlík měl tehdy na dosah svou první velkou filmovou příležitost. 20. srpna 1968 jel do Prahy na casting, ale protože se v hlavním městě vůbec nevyznal, přišel do jiného hotelu. Casting odložili na další den – 21. srpna. Ráno však město obsadily tanky a k natáčení již nedošlo. Tato událost na několik let odsunula jeho filmový start.
Ve snímku „Swingtime“ (2007) s Ingrid Timkovou.
Tragédie a umělecká práce
Osobní život Aloise Švehlíka byl v roce 1973 zasažen tragédií, kdy jeho bratr Jaroslav, herec a režisér, podlehl v necelých 43 letech rakovině kůže. Scéna u bratrovy smrtelné postele, kdy se agresivní otec poprvé v životě emočně i fyzicky zhroutil, uzavřela jednu temnou kapitolu rodinné historie. Švehlík musel otci, který mu dříve ubližoval, fyzicky pomoci, když se mu žalem podlomily nohy.
Definitivní přesun z Liberce do Prahy nastal až v roce 1974. Švehlíkův přístup k práci byl od počátku zbaven iluzí. Divadlo vnímal jako řemeslo, které musí uživit rodinu, což ho vedlo k intenzivní práci v rozhlase a televizi. Kvalita scénářů před rokem 1989 byla často poplatná době, což Švehlík reflektoval věcně: „Něco člověk vzít musel. Vždycky jsem měl štěstí na lidi, se kterými jsem spolupracoval, i když texty nebyly vždy ideální.“
V roce 2019 byl za svůj výkon ve filmu „Na střeše“ nominován na cenu Český lev pro nejlepšího herce v hlavní roli.
Éra v Městských divadlech pražských
V letech 1974 až 1988 působil v Městských divadlech pražských, kde exceloval jako Hadrář v „Bláznivé z Chaillot“, Klubko ve „Snu noci svatojánské“ nebo jako McMurphy v kultovním „Přeletu nad hnízdem kukačky“ a v dalších úlohách. V tomto období se také naplno rozvinula jeho kariéra v dabingu. Protože v divadlech nebyly platy vysoké, musel dělat maximum, aby uživil rodinu. Jeho sytý hlas se stal v českém prostředí synonymem pro Jacka Nicholsona, Anthonyho Hopkinse, Charlese Bronsona nebo Gene Hackmana. Švehlík v dabingu nevytvářel jen zvukovou stopu, ale psychologický ekvivalent postav. Za své výkony, zejména u Nicholsona ve snímku „Lepší už to nebude“, byl oceněn Cenou Františka Filipovského.
Pilíř činohry Národního divadla
Od roku 1988 byl Alois Švehlík oporou činohry Národního divadla. Za více než třicet pět let se zde představil v dlouhé řadě rolí širokého hereckého rejstříku, například jako Leonato v „Mnoho povyku pro nic“, Pelops ve „Smrti Hippodamie“, Alfréd Doolittle v „Pygmalionu“, Petr Dubský v „Našich furiantech“ či Generál v inscenaci „Plukovník Švec“. Příležitostně vystupoval i na jiných scénách. Za herecký výkon v roli On v Jandlově hře „Z cizoty“, v níž hostoval v Divadle Na zábradlí, obdržel Cenu Divadelních novin.
Alois Švehlík hrál i po osmdesátce.
Diváci ho dobře znají také z filmového plátna a televizních obrazovek. Objevil se například v kriminálních cyklech „Panoptikum města pražského“ a „Dobrodružství kriminalistiky“ nebo v historické sérii „České století“. V projektu „Já, Mattoni“ či v televizní inscenaci „Jako letní sníh“ si zahrál společně se synem Davidem. Filmaři totiž opakovaně využili jejich vzájemnou podobu, díky čemuž mohli tutéž postavu věrně ztvárnit v různých životních etapách. Bohatá je i jeho filmografie, která zahrnuje snímky jako „Smrt krásných srnců“, „Černí baroni“, „Pramen života“, „Alois Nebel“, „Hořící keř“, „Lída Baarová“ či „Na střeše“.
Boj o hlas a předávání zkušeností
V roce 2006 musel poprvé čelit diagnóze rakoviny štítné žlázy. „Oznámili mi to dost tvrdě,“ přiznal. Měl přirozený strach o život, ale i o hlas, který ho živil. Nejdříve to ohlásil v divadle a až poté rodině. Po operaci přestal kouřit a zdálo se, že vyhrál. Po sedmi letech se však nemoc vrátila. Po druhém zákroku téměř nemohl mluvit, což znemožňovalo jeho uměleckou práci. Díky půlroční intenzivní rehabilitaci se však hlas vrátil a Švehlík mohl pokračovat, i když si musel vybírat role méně náročné na hlasivky.
V televizním snímku „Jako letní sníh“ (2021) ztvárnil Jana Amose Komenského, za což sklidil zasloužené uznání.
Ironií osudu zůstává jeho působení na Akademii múzických umění v Praze. Škola, která ho kdysi odmítla, jej v roce 2004 angažovala jako pedagoga. Studentům nepřednášel teorii, ale předával jim řemeslo. „Dlouhá léta učil herectví na DAMU a mezi mladšími kolegy a kolegyněmi byl velmi oblíben. Snad i proto, že svoje zkušenosti nestavěl okatě na piedestal, nevyžadoval automatickou úctu,“ zaznělo z odborné veřejnosti.
Skutečný „bard“ první scény
Alois Švehlík zůstal aktivním členem činohry Národního divadla i ve věku, kdy většina kolegů odchází do ústraní. Jako nejstarší člen celého souboru byl vnímán jako vzácné pojítko s generací herců, pro které bylo slovo a jeho význam základem jejich práce. Přestože se po zdravotních problémech musel šetřit, jeho projev neztratil nic na své intenzitě. V roce 2021 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činoherního divadla a v roce 2024 byl uveden do Síně slávy Národního divadla.
Jednu ze svých posledních rolí si zahrál v seriálu „Docent“ (2023).
Hereckou práci musel nakonec opustit, věk si vybíral svoji daň, cítil, že jej opouštějí síly. Zemřel 2. dubna 2025 doma v Praze-Košířích ve věku 85 let, obklopen svou milovanou rodinou. Syn David po jeho úmrtí napsal vzkaz, který prozrazuje mnoho o jejich vztahu: „Odešel táta, hrdina mého dětství i dospělosti. Děkuji mu za všechno, co mi dal. A že toho bylo hodně.“
Na Aloise Švehlíka vzpomínali kolegové s hlubokou úctou. „Lojza patřil k ikonám Národního divadla. Byl tam strašně dlouho a pro nás pro všechny znamenal moc,“ uvedl k odchodu herecké legendy jeho kolega z první scény David Prachař. „Byl to člověk, který tmelil společnost, dával lidi dohromady, nikdy nezkazil žádnou legraci. Byl to naprosto originální člověk. Je to strašná škoda,“ pokračoval. Jeho mimořádný přínos byl oceněn i na nejvyšší úrovni, když mu byla dne 28. října 2025 in memoriam udělena medaile Za zásluhy o stát v oblasti umění.
