Za co vděčíme Václavu Klausovi? Bez něj by tu byl postsovětský skanzen

V české společnosti existuje jen málo jmen, která dokážou i po desítkách let od svého politického vrcholu zvednout krevní tlak vteřinu po jejich vyslovení. Václav Klaus. Pro někoho „tatíček“ českého kapitalismu, pro jiného symbol tunelování a arogance moci. Zatímco se dnes v kavárnách s oblibou vysmíváme jeho zálibě v tenisu, protokolárním perům nebo jeho skepsi ke všemu „zelenému“, zapomínáme na jednu zásadní věc: Sedíme v těch kavárnách jen díky němu.

Je na čase odhodit emoce a podívat se na realitu roku 2026 střízlivýma očima. Jsme Václavu Klausovi vděční? Měli bychom být. A to i za věci, které nás dodnes pálí. Tento text není oslavnou ódou, ale pokusem o rehabilitaci pragmatismu v zemi, která se až příliš často utápí v sentimentu a pocitu ublíženosti.

Klaus nás po roce 1989 neopatroval jako v bavlnce. Zatímco jiní snili o „třetích cestách“ a jakémsi humánním socialismu s lidskou tváří, on jako jeden z mála pochopil, že polovičatá reforma je cesta do pekel. Hodil nás do ledové vody volného trhu a bez milosti řekl: „Plavte.“ Byla to krutá lekce, ale pro národ zdevastovaný čtyřiceti lety plánovaného hospodářství naprosto nezbytná.

Jeho slavný a často překroucený výrok, že „peníze jsou až na prvním místě“, nebyl projevem cynismu, ale hlubokého přesvědčení, že bez ekonomické základny je jakákoliv diskuse o kultuře, morálce či humanismu pouze prázdným gestem. Klaus nás naučil, že stát není zaopatřovací ústav, ale servisní organizace, která má hlídat pravidla, nikoliv výsledky. Dnes, v době dotačního šílenství a státního paternalismu, tato slova znějí jako kacířství, ale tehdy nám dala šanci stát se sebevědomou zemí.

Pokud chcete dnes v libovolné české hospodě vyvolat vášnivou hádku, stačí zmínit kupónovou privatizaci. Pro kritiky je to „den, kdy se začalo krást ve velkém“, pro Klause to byl jediný logický způsob, jak vrátit majetek do rukou lidí, nikoliv ho nechat v rukou státních úředníků či nomenklaturních kádrů.

Buďme k sobě konečně upřímní: Václavu Klausovi vděčíme za to, že odmítl čekat desetiletí, až se v Česku přirozeně vytvoří vrstva bohatých vlastníků. On ten proces uměle urychlil a udělal z každého Čecha s knížkou v ruce kapitalistu. Že jsme se pak mnozí nechali opít rohlíkem od různých „pirátů z Prahy“? To nebyla Klausova chyba, ale naše vlastní naivita a nezkušenost. Klaus nám nedal záruku zbohatnutí, dal nám rovnou šanci se o to bohatství poprat.

Místo abychom mu děkovali, že se majetek nerozprodal za hubičku německým nebo ruským gigantům hned v roce 1991, vyčítáme mu, že „nechal zhasnout“. Jenže v tržní ekonomice se nezhasíná – v té prostě jen přežijí ti nejschopnější a nejrychlejší. Klaus nás hodil do džungle a my mu dnes vyčítáme, že v ní rostou kopřivy. Bez této „divoké“ fáze by zde dnes nestály úspěšné české firmy, které tvoří páteř naší ekonomiky. Privatizace nebyla charita, byl to národní test dospělosti.

Česká politika devadesátých let nebyla soubojem dobra se zlem, jak se nám snaží namluvit učebnice, ale soubojem nepoužitelného idealismu s tvrdou realitou. Na jedné straně stál Václav Havel se svým konceptem „nepolitické politiky“ a občanské společnosti, na straně druhé Václav Klaus jako zastánce klasického, srozumitelného stranického systému.

Dnes jsme Václavu Klausovi vděční za to, že nás nenechal bloudit v mlze aktivismu. Havel chtěl společnost ušlechtilých amatérů, Klaus chtěl stát profesionálních politiků a silných stran. Klaus tehdy v jednom z rozhovorů trefně poznamenal: „Standardní politické strany jsou jedinou zárukou parlamentní demokracie. Vše ostatní vede k elitářství.“

Můžeme Havla milovat jako symbol, ale musíme uznat, že Klaus byl tím, kdo musel dělat špinavou práci, zatímco Havel mohl zůstat v záři morálních reflektorů. Je snadné kázat o morálce, když nemusíte řešit transformaci bankovního sektoru nebo rozdělení federace bez občanské války. Klaus nám přiznal právo být nedokonalými lidmi v nedokonalém tržním prostředí, zatímco havlovský narativ nás nutil do role morálních hrdinů, kterými jsme jako národ po čtyřiceti letech normalizace prostě nebyli.

Dlouho byl Václav Klaus vysmíván jako „věčný kverulant“, když odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu nebo když varoval před zavedením eura bez ekonomické logiky. Jeho výroky o tom, že „evropská integrace se změnila v unifikaci, která potlačuje svobodu jednotlivce a suverenitu státu“, zněly v době nekritického nadšení pro vše evropské jako hlas z hluboké minulosti.

Při pohledu na současnost, na energetickou politiku EU, nárůst byrokracie a regulatorní zásahy do každého aspektu našeho života, se však jeho tehdejší skepse jeví v docela jiném světle. Klaus neargumentoval emocemi, ale ekonomickou a politickou teorií. Varoval, že transfer pravomocí do Bruselu oslabuje demokratickou kontrolu občanů nad vlastními životy. I jeho největší odpůrci mu musí přiznat, že jako jeden z mála evropských státníků pojmenoval rizika, která dnes řešíme jako existenční krize našeho kontinentu.

Nelze psát o vděčnosti a pominout závěr jeho druhého prezidentského období. Amnestie z roku 2013 zůstává v očích veřejnosti největším selháním. Klaus ji obhajoval jako nezbytný krok k ukončení nekonečných procesů: „Nebylo možné nečinně přihlížet tomu, jak jsou lidé dvanáct i více let vláčeni soudy bez pravomocného rozsudku.“

Zatímco pro právní stát šlo o problematický zásah, z hlediska analýzy jeho politické osobnosti šlo o logické vyústění jeho celoživotní filozofie „tlusté čáry“. Klaus vždy preferoval funkční budoucnost před nekonečným a neefektivním rýpáním se v minulosti. Tato vlastnost nám sice v roce 1990 pomohla rychle nastartovat reformy, ale v roce 2013 narazila na samu hranici společenské únosnosti a elementárního pocitu spravedlnosti. Je to hořká součást jeho odkazu, ale i za ni mu „vděčíme“ – ukázal nám limity prezidentské moci.

Václav Klaus je zrcadlem naší vlastní cesty ke svobodě se všemi jejími stíny i vrcholy. Jsme mu vděční za to, že nás nešetřil. Že nám ukázal, jak vypadá politika postavená na pevných zásadách, i za cenu totální osobní nepopularity. Dlužíme mu dík za to, že z nás udělal sebevědomé občany, kteří vědí, že stát jim nic nedluží a že za svůj úspěch či neúspěch si nesou odpovědnost sami.

Jeho odkaz pro rok 2026 je jasný: Demokracie není diskuse o pocitech, ale souboj o vizi. Možná nás jeho profesorské poučování vytáčelo, možná nás jeho arogance provokovala, ale nechybí nám dnes politik, který se nebojí říct pravdu do očí, i když za ni sklidí jen pískot? Václav Klaus byl architektem systému, ve kterém dnes žijeme. A i když ten dům má praskliny, stále je to náš dům, který stojí na pevných základech, jež vykolíkoval právě on.

Zdroje: www.klaus.cz, Lidovky.cz, ČT EDU, ČT24, Český rozhlas Plus, iDnes.cz, Novinky.cz