Zázvorková a Kopecký: Rok manželství, smrt dcery a pouto, které nepovolilo

V roce 1946 se u oltáře nepotkali dva romantičtí milenci, ale dva živly. On, čtyřiadvacetiletý suverén, si v sobě nesl trauma z rodiny, kvůli kterému nedokázal v manželství příliš fungovat. Ona, jen o pár týdnů starší, byla neřízená střela s bleskovým úsudkem a energií, kterou nešlo jen tak zkrotit.

Vydrželi to spolu pouhý rok, přesto tenhle krátký střet dvou silných povah v českém divadle dodnes rezonuje. Nebyl to totiž jen nepovedený sňatek, ale hluboká zkušenost, kterou si v sobě oba nesli až do smrti.

Stella Zázvorková se narodila 14. dubna 1922 v Praze do rodiny, kde musely city ustoupit přísné disciplíně. Její otec, architekt Jan Zázvorka, byl uznávaným autorem monumentálních staveb včetně Národního památníku na Vítkově. Hlavním zdrojem citového chladu však byla matka. „Byla to krásná, ale studená žena. Vždy dbala na etiketu víc než na city,“ vzpomínala později herečka na dětství poznamenané rodičovskými neshodami.

Napětí doma Stella zaháněla v divoké partě na pražské Letné. Čas trávila hlavně mezi kamarády svého bratra, což z ní udělalo ráznou holku, která se mezi chlapy neztratí. Tahle škola života jí dodala odvahu a prořízlou pusu. Často se o ní říkalo, že Stelluška vidí rudě, protože byla velmi prchlivá, někdy až vzteklá a neskutečně žárlivá. Tahle vnitřní síla ji přirozeně táhla k divadlu, i když její cesta nebyla úplně rovná. Na školu ji napoprvé nevzali, což brala jako osobní prohru, kterou musela okamžitě napravit. Uspěla až v divadelní škole E. F. Buriana, kam se přihlásila bez vědomí rodičů. Tím poprvé ukázala, že si hodlá žít po svém a na rodině není závislá.

Šťastné období v tomto studiu však bylo násilně přerušeno 21. března 1941, kdy do budovy vtrhlo gestapo. Provoz scény skončil a Stella zůstala bez angažmá. Přestože zuřila válka, žádné nebezpečí si nepřipouštěla a chtěla dál hrát za každou cenu. Nakonec potkala Josefa Šmídu, skvělého divadelníka a zakladatele divadla Větrník, což byl moment, který určil její profesní i osobní směřování na další dekády.

Miloš Kopecký měl start do života o poznání těžší. Narodil se do rodiny kožešníka Vladimíra Kopeckého, který byl v mnoha ohledech protipólem intelektuálního světa Zázvorkových. „Moje dětství nebyla žádná idyla, spíše to byl neustálý úkryt před realitou, která mě děsila svou strohostí,“ vzpomínal později Kopecký na své dospívání. Mladý herec na startu kariéry pod maskou elegána skrýval hluboká traumata z válečných let.

Jeho matka Marta byla židovského původu, což se v období protektorátu stalo pro rodinu osudným. Zlom přišel v roce 1944, kdy se s ní otec nechal rozvést, aby si jako árijec uchoval osobní svobodu a zachránil své kožešnictví před nacistickou správou. Tímto aktem však fakticky vydal svou ženu napospas transportu, ze kterého se již nevrátila. Miloš Kopecký tuhle zradu otci nikdy neodpustil. Později ve svých pamětech napsal: „Všechno, co bylo do té doby v mých očích svaté, se rozplynulo. Pocit, že člověk může věřit jen sám sobě, se stal mou jedinou jistotou.“

Zároveň v sobě po zbytek života nesl pocit viny a dědičnou dispozici k vážné duševní poruše, která se u něj projevila už v mládí. „Viděl jsem, jak se hroutí hodnoty, o kterých se říkalo, že jsou věčné,“ vzpomínal. Tato vnitřní vykořeněnost způsobila, že do vztahu se Stellou vstupoval jako člověk, který nevěří v loajalitu, ale zároveň zoufale hledá stabilitu, jakou doma nikdy nepoznal. Právě v divadle Větrník se tito dva lidé s odlišnými jizvami potkali a okamžitě na sebe narazili svou inteligencí a ironií.

Svatba se konala v roce 1946 v atmosféře poválečného optimismu, který však v jejich soukromí brzy vystřídala realita každodenních neshod. Navzdory oficiálnímu svazku bylo jejich soužití značně neobvyklé. Po většinu času krátkého manželství spolu nesdíleli společný byt.

Stella bydlela u svých rodičů, zatímco Miloš střídal podnájmy, přespával v divadelních šatnách nebo u známých. „Miloš byl neuvěřitelně vtipný, ale ten vtip byl často jako břitva. Člověk se smál, ale zároveň ho to řezalo,“ popisovala Zázvorková začátky vztahu, který připomínal spíše řetězec náhodných setkání než skutečný domov. Kopecký, pronásledován svými duševními stavy, nedokázal v pevném svazku setrvat a často unikal do ústraní.

Kopecký nebyl stavěný pro věrnost a krátce po narození dcery Jany od rodiny odešel. Jeho neustálá potřeba potvrzovat si vlastní přitažlivost u jiných žen pramenila z hluboké vnitřní nejistoty a začínající duševní nemoci. Stella byla silná a zásadová, proto odmítala tolerovat jeho otevřené nevěry, které Kopecký ani příliš neskrýval. „Byl jsem ke sňatku nepoužitelný. Stella byla skvělá, ale já jsem byl v té době v zajetí svých vlastních běsů a potřeby neustále utíkat,“ poznamenal Kopecký ve svých pamětech.

Rozvod přišel rychle, už v roce 1947. Sám Kopecký k rozpadu manželství v jednom z rozhovorů stroze uvedl: „Ztroskotalo na zcela obyčejných lidských vlastnostech.“ Rozpad svazku zasáhl citelněji Zázvorkovou, která se již nikdy nevdala a po jejím boku se oficiálně žádný další muž neobjevil. „Miloš mě poznamenal rukou mistra – jako housle. Nemohla jsem pak už patřit nikomu jinému,“ přiznala po letech. Naproti tomu Kopecký vstoupil do manželství ještě čtyřikrát.

Jana byla dítětem dvou egocentriků, kteří na ni v kolotoči budování kariér neměli čas. Zatímco Stella se snažila roli matky skloubit s náročnou prací v Divadle ABC, Miloš se propadal do čím dál hlubších depresí. Rozvodem se situace sice formálně vyjasnila, ale pro Janu začalo období rozpolcenosti mezi dvěma výraznými osobnostmi. Děvče trpělo nedostatkem pozornosti i dědičnou zátěží. Své volání o pomoc často měnila v demonstrativní pokusy o sebevraždu, kterými se zoufale snažila získat pozornost rodičů. Ti si však na její výhrůžky časem zvykli a začali je podceňovat.

V roce 1961 došlo k tragédii, která oba rodiče poznamenala navždy. Patnáctiletá Jana svůj čin naplánovala jako zoufalé volání o pozornost – pustila si plyn a vypočítala si, že ji matka po návratu z divadla najde včas. Jenže Stella se před domem nečekaně zdržela v rozhovoru s kolegyní. Právě těch pár minut rozhodlo o tom, že se demonstrativní gesto změnilo v nevratné neštěstí.

Když konečně vstoupila do bytu, bylo už na jakoukoli pomoc pozdě. „Spolehla jsem se na patnáctiletého člověka a věřila, že uvažuje jako dospělý. Byl to tragický omyl,“ přiznala Zázvorková mnohem později. Jana nechtěla zemřít, chtěla jen, aby si jí konečně všimli. Kopecký i Zázvorková o této rodinné katastrofě na veřejnosti téměř nemluvili, ale v soukromí se s tímto „selháním“ nedokázali nikdy plně vyrovnat.

Po smrti dcery na Stellu její rodina vyvíjela značný tlak, aby se vzdala divadla, protože herecká profese prý znevažuje dceřinu památku. Stellu však podrželi přátelé, zejména Ota Ornest, který příbuzným tvrdě vysvětlil, že bez řemesla by se Stella zničila. Práce se pro ni stala jediným způsobem, jak si zachovat zdravý rozum. Ještě těsněji se tehdy semkla s kolegy, jako byli bratři Lipští, Jan Werich či Vladimír Menšík, kteří se stali její náhradní rodinou. Kopecký k tomu později dodal: „Smrt dítěte je rána, kterou žádný čas nezahojí, jen ji překryje nánosem dalších povinností.“ Tuto společnou vinu a tíhu v sobě nesli oba až do konce.

Manželé už jen před kamerou

Jejich pracovní spolupráce po rozchodu byla zcela pozoruhodná. Zázvorková pochopila, že Kopecký v roli manžela sice selhal, ale jako partner na scéně ji dokáže vybudit k nejlepším výkonům. Skutečným obrazem jejich společné historie se stala komedie Zítra to roztočíme, drahoušku… z roku 1976. V rolích Evy a Luďka Novákových si po letech znovu vyzkoušeli manželské soužití, které díky jejich blízkému přátelství působilo naprosto přirozeně. Režisér Petr Schulhoff navíc do filmového bytu umístil jejich skutečnou svatební fotografii z roku 1946. Zatímco se Novákovi na plátně trumfovali v naschválech proti sousedům, ze zdi se na ně usmívala jejich vlastní mladá tvář.

Kopecký o Zázvorkové prohlašoval, že je komikem v sukních s mozkem šachisty. „Miloš nesnášel hloupé lidi. U Stelly měl jistotu, že ho nejen pochopí, ale že ho i překoná,“ vzpomínal Vlastimil Brodský. Po smrti dcery Jany se jejich pouto upevnilo v rovině, kterou okolí často nechápalo. Stella pro něj zůstala jedním z mála lidí, se kterými mohl vést rovnocenný dialog, zatímco on pro ni byl celoživotní osudovou kotvou. „My jsme s Milošem nikdy nepřestali mluvit. Ta nit se nepřetrhla, jen jsme ji přestali utahovat kolem krku,“ uvedla Stella v rozhovoru.

V roce 1977 se opět setkali před kamerou v seriálu Nemocnice na kraji města. Stella sledovala jeho úspěch s přejícností, která u bývalých partnerů nebývá obvyklá, ačkoliv Kopeckého postoj k manželství zůstával po celý život pragmatický, až lehce cynický. Zatímco se Stellou prožil „manželství bez domova“, své pozdější svazky vnímal spíše jako obranu proti společenským konvencím.

Ve svých vzpomínkách například uváděl: „Stal se mi případ. Chodil jsem s dívkou. Byl to velice krásný vztah, oba jsme byli velice zamilovaní. A ona přesto přicházela na každou schůzku rozptýlená a nervózní, protože slyšela: ‚Jak se můžeš tahat s tím starým chlapem?‘ A tak jsem si řekl: Ne, tohle nedopustím. Když vydržím sedět v čekárně u zubaře půl hodiny, proč bych nevydržel ten trapný obřad na úřadě? Já si tu dívku vezmu.“ Manželství pro něj nebylo osudové pouto, ale funkční řešení: „Jako když mávnete kouzelným proutkem, všechno se změnilo. Ta, kterou pomlouvali, byla najednou milostivou paní. Tomu společnost rozuměla. Manželství je přece společenská instituce.“

Tento odstup si zachovával i v samotném přístupu k ženám, které ho celoživotně fascinovaly. Na otázku, zda mu dávaly svůj zájem samy najevo, odpovídal bez obalu: „Byla-li taková nabídka učiněna, tak jsem ji přijal. Nesmělo to ovšem odporovat mému vkusu. Takových nabídek jsem si uměl vážit. Řeknu vám, ženy to mají strašně těžké. My muži jsme v tomto ohledu omezení. Když nás žena odmítne, tak je svině, a když neodmítne, tak je děvka.“

V osmdesátých letech, kdy Kopecký zápasil s čím dál těžšími stavy duševní nemoci, byla Zázvorková jednou z mála osob, které k sobě pouštěl. Když Miloš Kopecký v únoru 1996 zemřel, Stella Zázvorková na otázku kolegyně, co s ním vlastně ztrácí, odpověděla stroze: „Nic.“ Jejich společný příběh byl v tu chvíli už definitivně uzavřený jako dočtená kniha. Stella svého bývalého muže přežila o devět let a v tomto čase paradoxně zažívala své největší profesní triumfy. V kultovních Pelíšcích i v Babím létě ztvárnila věcné ženy po boku nepoužitelných snílků, což byla poloha, kterou důvěrně znala z vlastního života. Za svůj výkon v Babím létě získala Českého lva – ocenění, které korunovalo dráhu postavenou na naprosté přirozenosti.

Ti dva si své životy řídili sami. Jejich pouto nestálo na sentimentu, ale na srozumění lidí, kteří zjistili, že spolu sice nemůžou žít, ale jeden bez druhého být nechtějí. Kopecký v ní hledal pevnou půdu pod nohama, když ho válcovaly úzkosti, ona v něm nacházela intelektuálního partnera, který jí byl rovný. Scenárista Jiří Hubač je trefně přirovnal ke dvěma starým generálům, kteří sice prohráli společnou bitvu, ale v soukromém zápase o vlastní důstojnost zvítězili.

Odchodem Stelly Zázvorkové v květnu 2005 skončila jedna éra českého herectví. V práci byla neústupná profesionálka, v soukromí žena, která se naučila přijímat věci tak, jak přicházely, bez zbytečného ohlížení zpět. Její postoj k životu nejlépe vystihovalo krédo, kterému zůstala věrná i po rozvodu a všech ranách, které následovaly: „Když nemůžeš milovat to, co si přeješ, miluj to, co máš.“

zdroje

iDnes - Slavné české filmové páry: Kopeckého a Zázvorkovou spojila láska i tragédie

Tydlitát, Jan, ed. Filmový smích Stelly Zázvorkové a Miloše Kopeckého. Rychnov nad Kněžnou: Filmový klub Rychnov nad Kněžnou, 2002. ISBN 80-7004-122-6.

Kopecký, Miloš a Niederlová, Petra, ed. Co za to stálo–. V Praze: XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-169-6.