Článek
Představte si tu situaci: v sobotu večer vám začne kapat kohoutek nebo přestane splachovat toaleta. Ještě před dvaceti lety by průměrný český muž sáhl do brašny s nářadím, vyměnil těsnění a za deset minut by bylo po problému. Dnes? Dnes většina z nás propadá panice, otevírá Google a začíná zoufalý maraton telefonátů. Jenže na druhém konci linky slyšíte buď obsazovací tón, nebo arogantní smích. „Termín mám nejdřív v listopadu a pod pět tisíc se mi nevyplatí ani startovat auto,“ zní nejčastější odpověď.
Mýtus o zlatých ručičkách krvácí
Fenomén „zlatých českých ručiček“ byl po generace naší národní pýchou. Byli jsme národem všeumělů, kteří si z ukradených cihel a motoru z pračky dokázali postavit i malotraktor. Jenže tato éra definitivně skončila. Dnešní generace třicátníků a čtyřicátníků je sice mistrem v ovládání excelových tabulek a prezentací, ale u výměny sifonu vypadá jako Alenka v říši divů.
Tento úpadek praktických dovedností vytvořil na trhu obrovskou díru, kterou zaplnili ti, kterým jsme se dříve možná trochu vysmívali – řemeslníci. Z „obyčejného“ instalatéra nebo zedníka se stal nedostatkový luxusní statek. Dnes už není ponižující jít na učňák. Naopak. Pokud dnes ovládáte řemeslo a nejste líní, máte se lépe než většina vysokoškolsky vzdělaných manažerů v klimatizovaných kancelářích.
Ekonomický šok: Hodinová sazba jako u chirurga
Když vám konečně „pan mistr“ dorazí, připravte si pevné nervy a plnou peněženku. Ceny řemeslných prací vyletěly do výšin, které hlava nebere. Doba, kdy si soused se sousedem vypomohl za láhev slivovice nebo pár stovek „na ruku“, je nenávratně pryč. Dnes se běžná hodinová sazba šikovného řemeslníka v Praze a okolí pohybuje mezi 800 až 1 500 korunami. A to mluvíme jen o práci, nikoliv o materiálu nebo dopravě.
„Platil jsem pět tisíc za hodinu práce instalatéra, který jen vyměnil jeden ventil. Cítil jsem se jako rukojmí, ale co jsem měl dělat? Voda tekla po podlaze,“ píše jeden z tisíců naštvaných diskutujících na internetu. Řemeslníci si jsou své nadvlády moc dobře vědomi. Vědí, že konkurence je nulová a zákazník je v koncích. Výsledkem je trh, kde si „pán v montérkách“ diktuje podmínky, nad kterými by i majitelé firem kroutili hlavou.
Učňáky zejí prázdnotou, kanceláře jsou plné
Kde se stala chyba? Odpověď najdeme v našem vzdělávacím systému a společenském nastavení posledních dekád. Dlouhá léta nám bylo vtlloukáno do hlavy, že bez maturity a vysoké školy člověk nic neznamená. Rodiče tlačili své děti na gymnázia a humanitní obory, zatímco učňovské školství bylo vnímáno jako „odkladiště pro ty méně bystré“.
Výsledek je tragikomický: Máme tisíce politologů, sociologů a marketingových specialistů, ale nikoho, kdo by vám položil obkladačky rovně. Tato nerovnováha vyústila v situaci, kdy je řemeslo vnímáno jako exkluzivní služba. „Pan mistr“ dnes nepřijede, protože by potřeboval peníze, ale proto, že se nad vámi možná smiluje. Dostat řemeslníka do domu je dnes podobný úspěch, jako vyhrát v loterii.
Konec kutilů a nástup „hodinových manželů“
Zánik kutilství v Čechách dal vzniknout i novému fenoménu – hodinovému manželovi. Je to služba pro generaci, která sice vydělává dost peněz, ale v ruce nikdy nedržela vrtačku. Platíme stovky korun za to, že nám někdo přibije obraz, smontuje skříň z Ikey nebo vymění žárovku v digestoři. Je to tichá kapitulace moderního muže před praktickým světem.
Ztratili jsme kontakt s realitou materiálních věcí. Když se dnes něco rozbije, první instinkt není „opravit to“, ale „vyhodit a koupit nové“. Jenže u vestavěné myčky nebo prasklého topení to nejde. Tam nastupuje závislost na někom, kdo ví, jak funguje fyzika v praxi. A tato závislost stojí peníze, které se nám často vůbec nelíbí.
Řemeslo má zlaté dno
Abychom řemeslníkům jen nekřivdili – je to tvrdá práce. Celý den na kolenou, v prachu, v hluku a s neustálou zodpovědností, že něco vytopíte nebo probijete. Vysoké ceny jsou i odrazem faktu, že mladí tuhle dřinu prostě dělat nechtějí. Raději budou sedět u počítače a ťukat do klávesnice, než aby se rýpali v odpadech.
Dokud se nezmění společenské vnímání manuální práce a dokud se učňovské obory nestanou opět prestižními, situace se nezlepší. Budeme dál rukojmími vysokých faktur a nekonečných čekacích listin. Možná by nebylo od věci, kdybychom místo dalšího kurzu seberozvoje občas vzali do ruky kladivo a zkusili si něco opravit sami. Jen tak, abychom nezapomněli, jak chutná vítězství nad hmotou.
Budeme si zase stavět sami?
Krize řemesla nás nutí k návratu ke kořenům. Na YouTube rostou kanály, které učí lidi základy zedničiny nebo elektřiny, a hobby markety hlásí rekordní tržby. Možná nás extrémní drahota nakonec donutí, abychom „zlaté české ručičky“ vrátily do hry.
