Článek
Ranní frmol. Faxy, telefony, vzkazy a objednávky. Přicházím a odkládám, no, spíše odhazuji kabát v dál a začíná kolotoč.
V jedné ruce telefon, v druhé tužka, ještě zapsat poslední objednávku a už zvoní další telefon, tady došlo k nějaké změně. Podívám se a zapíšu, ano, je to možné. Místo dvou osob pojede ještě jedna navíc. U pultu už pokukuje další zákazník a klade dotazy k odjezdu autobusu.
„A myslíte si, že si mám vzít raději deku, nebo podložku na pláž?“ Doporučuji podložku, na tu se tolik nechytá plážový písek. Ještě zodpovím dotaz na počet možných zavazadel s sebou a už je čas vyplňovat faktury. Stroj píše spolehlivě, jedna kopie nám, jedna do obálky a honem na hromádku s poštou. Za chvíli je tu kolegyně, která vše odnese a odešle. Mezitím je krátký čas na nádech a výdech v podobě rychlého občerstvení. A už zase zvoní telefony.
Odpoledne ruch trochu polevuje, ale jenom na krátkou dobu. Usedám nad zasedacím pořádkem v autobusech. V hlavě mi bliká jako vykřičník: „A chceme sedět vepředu.“ „Dejte nás, prosím, dopředu.“ „Manžel má dlouhé nohy, musí sedět do uličky.“ „Vzadu se mi dělá nevolno, musím sedět vepředu.“
Počítám místa, promýšlím. Jak jenom dát všechny dopředu. Určitě znáte vnitřek zájezdového autobusu. Vepředu je místo pro průvodce a posádku. To je ta první řada. Při velkém návalu ta první dvojsedačka. Potom pokračují místa v pravé a levé řadě až dozadu k pětimístnému sedadlu. Některé autobusy mají ještě uprostřed dveře, kde je trochu více prostoru. Aby se dalo těmito dveřmi vystoupit a nastoupit. Přemýšlím o kvalitě sedadel. Všechny jsou stejně polstrované a měkké a jdou sklopit. V autobuse je navíc malá televize vpředu i vzadu, aby cestující mohli spokojeně sledovat film během cesty. Tak proč chtějí všichni sedět vepředu? Chvilku si představím, jak by asi vypadal autobus s 45 místy vepředu. Byl by to docela široký povoz. Třeba mají cestující pocit, že přední místa jsou lepší, bezpečnější, hezčí nebo já nevím co ještě. Stejně tak se traduje, že v letadle je nejlépe sedět na křídlech. Představím si tam všechny cestující. V místě křídel všichni vedle sebe. Nikam se neletí, letadlu se totiž vylomí křídla.
Ale teď už zpět k zasedacímu pořádku. Počet míst a počet cestujících souhlasí, ale nějak se musí naplánovat rozvozové trasy. Nepojede tolik autobusů po stejné trase a v cizině se musí rozdělit a rozvést rekreanty do jejich destinací. Začínají zvonit telefony, kolegyně naštěstí vyřizuje a zaskakuje a zasedací pořádky se plní. Největší potíž je posadit liché skupinky. Mnozí cestující se domnívají, že jsou tři a tudíž budou sedět pospolu, to souhlasí, ale na volné sedačce ze dvou dvojsedaček, usedne další cestující. Třeba další tři, doplní ty první tři. Tudíž ta neobsazená lichá, bude obsazena dalšími a nebude tam volno. Pro některé cestující je to divné řešení, ale to by pak jel autobus napůl plný.
Pak ten pán s dlouhýma nohama, kam s ním? Nejlépe bude posadit ho doprostřed zadní pětky. Hezky pěkně obě dlouhé nohy před sebe. Tak a tuhle dvojici dopředu a je to.
Přichází den odjezdu.
Paní sedí sice vepředu, ale je tam před ní instalována autolednice a kávovar.
„To tedy tady nechci sedět,“ slyším hned při nastupování.
„Ale chtěla jste přece vepředu, tak tam sedíte.“
„A já nevěděla, že tady bude tahle výbava.“
Trpělivě vysvětluji, že v tomto okamžiku nemohu měnit zasedací pořádek a vlídně doprovázím paní na její místo.
Ostatní také vítám a ukazuji jejich místa. Ti, co sedí v přední části autobusu, už jsou usazeni a ti, na které nezbylo místo vepředu, nemám totiž široký autobus, usedají za mé asistence na ostatní místa. Zdůrazňuji, že jsou to stejně pohodlné sedačky a jistě budou spokojeni. Většina je ráda, že nasedla do autobusu a ukládá si příruční zavazadla.
„To jako s námi bude tady někdo sedět?“ slyším za sebou udivený hlas.
Přicházím doprostřed autobusu a vysvětluji, že skutečně, vy jste tři a ta druhá rodina je taky trojčlenná. Budete tedy sedět na třech dvousedačkách za sebou. Dva a jeden za váma a jeden z další rodiny a dva za ním. Nic těžkého k pochopení. Praktická ukázka již dříve zmíněných udivených cestujících.
„No, to je tedy pěkný, já myslela, že vedle budu mít volno.“ Ne, vysvětluji opět, autobus je naprosto plný a každé místo je obsazené.
„Ale vepředu jsou dvě volné sedačky.“
„Ano, ty jsou pro průvodce a pro posádku na odpočinek.“
„Ale průvodce má dvojsedačku pro sebe,“ slyším další připomínku.
„Ano, to skutečně má. On jede zase večer zpátky, zatímco vy zůstáváte na místě.“ Toto vysvětlení obvykle stačí. Cestující jsou usazeni a nohy nataženy. Tašky uloženy. Můžeme odjet.
Cesta ubíhá docela v klidu, ale je tady povinná zastávka. Vystupujeme u pumpy a odskakujeme si podle potřeby. Někteří dokupují zásoby a občerstvují se před další jízdou. Je jasné, že delší fronta je u dveří „s panenkou“, jako vždy. My dámy to máme trochu složitější.
A už jsme všichni zpět a jede se dál.
Paní vepředu s kávovarem zjišťuje, že je u zdroje a nemusí se potácet s kelímkem ne své sedadlo. Jen natáhne ruku a už se může napít kávy nebo limonády. Večer běží nějaký film, který už všichni viděli, takže se nikdo nedívá a všichni klimbají. Jenom posádka je bdělá, tedy její polovina. Druhá půlka oddychuje na lehátku a jistě se už „těší“ na svůj úsek trasy. A ráno už jsme skoro na místě. Je krásně a moře na dohled. Začíná všeobecné těšení se. Už abychom tam byli. Ti, co sedí vepředu, začínají litovat, protože jižní slunce hřeje a hřeje a pálí. Záclonky mají pohotovost a klimatizace jede naplno. Jsme na místě. Tedy někteří. Podle rozvozové trasy zde vystupují jenom některé rodiny a budou brzy ubytovány. No, některé, vystupují i ti, kteří mají jet dál.
„Kdy už tam budeme?“ To TAM v otázce znamená tam, co jedeme my. Ačkoliv byli všichni informováni už na začátku trasy, že se bude vystupovat postupně, chtějí všichni a hned a najednou být na svém TAM.
A tak opět trpělivě vysvětluji, že o všechny bude postaráno, a už uháním do recepce doprovodit první klienty. V recepci je plno, ale do řady já nemůžu, mám ještě další zastávky. Proderu se s omluvami dopředu, předám klientské poukazy a uháním zpět.
Další zastávka je trochu méně hektická. Čeká na ní kolega průvodce – delegát. Předávám klienty a jedeme dál. Konečná zastávka a zbylí klienti.
„Tak už jsme konečně na řadě. Kde máme apartmán?“ zní z několika stran. Na konečné vystupuje zbylých pět rodin a všichni chtějí bydlet hned teď. Co se dá dělat? Profesionální úsměv a hezky od kraje. „Vy sem, vy tady za rohem a vy vedle sebe tady u té cesty.“ Vykládáme zavazadla a už jenom ubytovat posádku a těšit se na cestu zpět.
Setkávám se s kolegyní a předáváme si doklady a seznamy.
Práce v cestovním ruchu není vůbec žádná nuda, to už teď sami vidíte. Kolegyně mi přináší seznam, kde jsou dopsáni čtyři cestující, kteří s námi sice nejeli tam, ale pojedou s námi zpět. Autobus bude vytížen, ale informace jsou poněkud skoupé. Na seznamu sice vidím čtyři jména a jméno cestovky, se kterou vycestovali k moři, ale to je vše. Jo, ještě mi je oznámeno, kde čekají. Máme tam taky zastávku pro naše klienty, ale ti už vědí, kde čekat a kdo pro ně přijede. Kde budou čekat ti další noví čtyři a kolik mají informací k odjezdu, to je ve hvězdách. Uvidíme.
K večeru vyrážíme na cestu zpět.
Zpáteční cesty bývají klidnější, vezeme odpočinuté zrelaxované klienty, kteří se už také těší na návrat domů. Zastavujeme na plánovaných zastávkách a už je tady ta záhadná. Čtyři noví klienti doplnění do seznamu. Chtějí domů, musím je tedy mít v autobusu. Jsme naštěstí na jakémsi autobusovém nádraží a tak chodím a volám jména a nabízím odvoz domů. A sláva.
„Už tady na vás čekáme. Jenom jsme nevěděli přesnou hodinu odjezdu, tak jsme raději přišli dříve.“ Tak to jsem skutečně ráda, že nemusím prozkoumávat pětikilometrové pláže a hledat majitele míst v našem autobuse.
Dál už cesta ubíhá v obvyklém rytmu, povinné zastávky, občerstvení, nezbytná otázka: „Jsme tady všichni?“ a už přijíždíme domů.
Postupně se loučíme na výstupních místech a klienti sedící vepředu i ti z ostatních míst jsou spokojení. A tak to má být.
